Článek
Na zajímavé zvířecí exempláře nemusíme narazit pouze v cizině. Někdy se i v naší krajině a našich vodách vyskytují zajímavé druhy živočichů. Můj tatínek je vášnivý rybář, a tak mi o některých takových při návštěvách povídá. Na některé ale ani on sám nenarazil, protože je běžně člověk nemá šanci spatřit. Jedním takovým živočichem je úhoř říční. Pojďme se na něj teď společně podívat.
Úhoř říční (Anguilla anguilla)
Úhoř říční není ryba, kterou by člověk běžně zahlédl pod hladinou při procházce kolem řeky. Přes den bývá zalezlý pod kořeny, mezi kameny nebo zahrabaný ve dně a ven se vydává hlavně po setmění. Kdo ho někdy držel v ruce, ví, že to není zrovna jednoduché. Tělo má hladké, silně oslizlé a dokáže se kroutit tak, že během několika vteřin vyklouzne i z pevného sevření. Na první pohled to vlastně není zajímavá ani moc pěkná ryba, jenže málokterá ryba u nás má za sebou tak složitý život. Úhoř, kterého někdo vytáhne z české přehrady nebo řeky, se totiž nenarodil nikde poblíž. Na svět přišel tisíce kilometrů odsud, uprostřed Atlantiku.
Je to právě způsob rozmnožování, který z úhoře udělal na dlouhou dobu jednu velkou záhadu. Lidé ho lovili po staletí, znali dospělé ryby i malé úhoře, ale nikdo nenacházel jikry a nikdo neviděl tření. Ještě Aristoteles si nedokázal vysvětlit, odkud se úhoři berou. Představy byly všelijaké a dnes už mohou znít docela úsměvně. Objevovala se například domněnka, že vznikají z bahna. Skutečnost byla ale mnohem složitější. Evropští úhoři se rozmnožují daleko za Atlantikem, v oblasti Sargasového moře. Odtud se jejich potomci dostávají až k evropským břehům.
Dospělý úhoř se od většiny našich ryb pozná okamžitě. Tělo je dlouhé, téměř válcovité a směrem k ocasu se zplošťuje. Hřbetní, ocasní a řitní ploutev na sebe navazují, takže zadní část ryby připomíná jeden dlouhý ploutevní lem. Šupiny má, nejsou ale na první pohled skoro vidět. Jsou velmi drobné a uložené v kůži. Přes ně leží značná vrstva slizu, díky které se úhoř snadno protáhne úzkou škvírou nebo hustým porostem vodních rostlin. Zbarvení se během života mění. Po velkou část pobytu ve sladké vodě mívá hřbet tmavý, někdy hnědavý až olivový, zatímco břicho má žlutý odstín. V této fázi se mluví o žlutém úhoři. Když se později začne chystat na cestu do moře, barvy se změní. Boky zesvětlají a získají stříbřitý odstín, hřbet ztmavne a výrazně se zvětší oči. Z ryby žijící několik let v řece se postupně stává tvor připravený na dlouhou cestu otevřeným oceánem.
Úhoři mohou ve sladkých a brakických vodách strávit řadu let. Evropská komise uvádí zpravidla přibližně pět až dvacet let, skutečný věk ale závisí na pohlaví, prostředí, teplotě vody i množství potravy. Samice obvykle dorůstají větších rozměrů a zůstávají ve sladké vodě déle než samci. Přes den se toho kolem úhoře většinou mnoho neděje. Vybere si úkryt a v něm může dlouhé hodiny zůstat téměř bez pohybu. S příchodem tmy se ale situace změní. Úhoř vyjíždí za potravou a velmi dobře využívá čich. V kalné vodě nebo za úplné tmy mu právě čich pomáhá najít kořist, kterou by očima hledal jen těžko.
Mladší ryby berou hlavně larvy vodního hmyzu, červy, drobné korýše a další bezobratlé. Větší úhoři zvládnou raky, měkkýše i ryby. Není to lovec, který by neustále pronásledoval kořist. Mnohem více mu vyhovuje pohyb u dna, kolem kamenů, kořenů a míst, kde se dá něco najít. Zároveň je poměrně přizpůsobivý a vezme i potravu, kolem které by jiný druh proplul bez zájmu. Pověstná je také jeho schopnost vydržet nějakou dobu mimo vodu. Pokud má tělo vlhké a podmínky nejsou příliš teplé nebo suché, dokáže část potřebného kyslíku přijímat přes kůži. Právě proto se úhoři mohou za vhodných okolností přesouvat i přes velmi mokrou zem mezi blízkými vodními plochami. Neznamená to ovšem, že by běžně vyráželi na dlouhé výpravy po souši, jak se někdy traduje. Jde spíš o schopnost, která jim pomáhá překonat krátký úsek.
Nejpodivnější část života však přichází až později. Úhoř, který se několik let držel jednoho říčního systému nebo jezera, najednou začne směřovat pryč. U stříbrných úhořů proběhne řada tělesných změn. Kromě větších očí a změny zbarvení se upravuje také jejich fyziologie, aby zvládli přechod ze sladké do slané vody. Přestávají se soustředit na růst a vše je zaměřeno na rozmnožování. Potom se vydají po proudu na dlouhou cestu. Z našich vod musejí překonat přehrady, jezy a další překážky, dostat se do moře a odtud pokračovat Atlantikem směrem k Sargasovému moři. Jde o cestu dlouhou několik tisíc kilometrů. Právě tahle migrace je na celém životě úhoře asi nejhůře představitelná. Ryba, která celé roky žila například v klidné přehradní zátoce, se postupně dostane do otevřeného oceánu a vydá se do oblasti, kde před lety začal její vlastní život.
A ani v roce 2026 ještě není všechno vyřešené. Víme, že larvy evropského úhoře pocházejí ze Sargasového moře, a moderní sledování potvrdilo migraci dospělých ryb tímto směrem. Samotné páření a tření evropského úhoře ve volné přírodě však vědci stále přímo nepozorovali. Právě v tom přetrvává kus staré úhoří záhady dodnes. Po vytření dospělí jedinci hynou. Z jiker se líhnou larvy nazývané leptocefalové. Kdyby je člověk viděl bez dalších informací, s dospělým úhořem by si je pravděpodobně nespojil. Jsou ploché, průsvitné a mají tvar drobného lístku. Postupně jsou unášeny oceánskými proudy k Evropě. U pobřeží se jejich tělo změní a vznikne takzvaný skleněný úhoř, malá, štíhlá a téměř průhledná rybka, na které už lze poznat budoucí tvar dospělého jedince.
Právě sklenění úhoři začínají pronikat z moře do ústí evropských řek. S dalším růstem získávají pigment, pokračují proti proudu a část z nich se dostane hluboko do vnitrozemí. Jiní celé období růstu stráví spíš v brakické nebo pobřežní vodě. Úhoř říční tedy není čistě sladkovodní ryba. Je to takzvaný katadromní druh, většinu růstu tráví ve sladší vodě, ale rozmnožovat se odchází do moře. V českých vodách má jeho život ještě jeden malý háček. Česká republika leží daleko od moře a řeky jsou dnes na mnoha místech přehrazené. Pro rybu, která potřebuje během života putovat mezi oceánem a vnitrozemím, představuje každá taková překážka problém. Proto se u nás úhoři také vysazují. Nestačí totiž jen dostat mladé ryby do vhodné vody. Pokud mají dokončit celý svůj životní cyklus, musejí se jednou dokázat dostat zase ven.
A právě při cestě po proudu mohou být vodní elektrárny obzvlášť nebezpečné. Velký úhoř táhnoucí k moři se může dostat do turbín, přičemž jeho protáhlé tělo je při průchodu takovým zařízením značně zranitelné. K tomu se přidává rybolov, úbytek vhodného prostředí, znečištění a další potíže. Evropský úhoř je dnes veden jako kriticky ohrožený druh a jeho početnost se proti minulosti výrazně propadla. Jedním z problémů, o kterém se mimo rybářské a odborné kruhy mluví méně, je také cizopasník Anguillicoloides crassus. Ten totiž napadá plynový měchýř úhořů. Pro rybu, která má před sebou několik tisíc kilometrů dlouhou oceánskou cestu a během ní se musí pohybovat v různých hloubkách, může poškození tohoto orgánu představovat vážnou komplikaci.
Cizopasník Anguillicola crassus
Kolem úhořů se traduje, že jsou jedovatí. Ve skutečnosti to není pravda. Úhoř říční nemá jedové zuby ani ostny a člověka nemůže otrávit kousnutím. Málokdo ale ví, že jeho krev obsahuje bílkovinný toxin označovaný jako ichtyotoxin. Pokud by se dostal přímo do krevního oběhu nebo na sliznice, může způsobit zdravotní potíže. Často se přirovnává k uštknutí zmije. Při běžném kontaktu s rybou však nepředstavuje nebezpečí a po tepelné úpravě se toxin zcela rozkládá.
Úhoř na první pohled pořád vypadá jako zvíře, které vydrží skoro všechno. Dokáže žít v kalné vodě, skvěle se schovává, při manipulaci má překvapivou sílu a před predátorem se umí protáhnout místem, kam se za ním větší ryba nedostane. Jenže proti přehradě nebo turbíně mu takové schopnosti příliš nepomohou. Možná i proto stojí za to dívat se na úhoře trochu jinak než jen jako na známou rybu rybníků a řek. Když se někde u nás v noci mezi kameny protáhne velký úhoř, může jít o jedince, který má za sebou řadu let života v téže vodě. Jednou ale přijde chvíle, kdy svůj úkryt opustí. Pokud mu v cestě nic nezabrání, zamíří po proudu, pak přes moře, a nakonec daleko do Atlantiku. Tam někde v Sargasovém moři jeho cesta skončí. Další generace se pak vydá opačným směrem a celý zvláštní koloběh začne od začátku.
Sama jsem při zjišťování informací byla překvapená. Vůbec jsem netušila, že se zrovna úhoř rozmnožuje v moři. A myslím, že rozhodně nebudu jediná. Naše příroda dokáže neustále překvapovat. Jsem zvědavá, na co narazím příště.
Zdroje:
https://animaldiversity.org/accounts/Anguilla_anguilla/
https://nas.er.usgs.gov/queries/FactSheet.aspx?SpeciesID=308
https://www.fishbase.se/summary/Anguilla-anguilla.html
https://www.idnes.cz/hobby/rybareni/uhor-ricni-je-ohrozeny-druh.A120524_164143_rybareni_bma
https://www.kvety.cz/priroda/uhor-ricni-ryba-evoluce-zrozeni-v-mori-zivot-v-rece-cesta-za-smrti/?utm_source=google&utm_medium=cpc&utm_campaign=DSA&utm_source=google&utm_medium=cpc&utm_campaign=DSA&utm_id=22227588906&gad_source=1&gad_campaignid=22227588906&gbraid=0AAAAA-2yPL-TU4KDXKYZWOVM4ge8uPwjV&gclid=CjwKCAjws_DTBhB_EiwAXZknGbSDjKLVsD2zj4uTsjhsLznr_NFl0BRP_jqE-MG0aM6cZoaiVsfvaRoCXx8QAvD_BwE
