Článek
Člověk přijde na radiologii s představou, že si na několik minut lehne do přístroje, ten ho vyfotí a bude hotovo. Pak ale dostane do ruky první kelímek s tekutinou, po něm druhý a možná ještě třetí. Sestra nebo radiologický asistent mu oznámí, že musí všechno postupně vypít, a člověk najednou trochu znejistí. Proč toho musí být tolik? Co v té vodě vlastně je? Nebude mu po ní špatně? A jestli má následovat ještě kontrastní látka do žíly, proč nestačí jen ta? Samotné vyšetření přitom často zabere jen několik minut, zatímco příprava se může protáhnout na hodinu i déle. Právě tato část bývá pro řadu pacientů největším překvapením, protože o ní předem vědí jen velmi málo.
CT vyšetření
CT neboli počítačová tomografie dnes patří k běžným vyšetřením, přesto kolem ní stále panuje řada nejasností. Někdo ji zaměňuje s magnetickou rezonancí, jiný má pocit, že jde pouze o dokonalejší rentgen. To druhé není úplně daleko od pravdy, ale skutečnost je o něco složitější. CT opravdu pracuje s rentgenovým zářením. Přístroj však nevytvoří jediný plochý snímek, jako když se fotografují například plíce nebo zlomená ruka. Zdroj záření se otáčí kolem těla a během krátké chvíle pořídí velké množství obrazových údajů z různých směrů. Počítač z nich následně složí tenké řezy vyšetřovaných oblastí. Radiolog tak může tělo prohlížet vrstvu po vrstvě, měnit rovinu pohledu a v některých případech vytvářet i prostorová zobrazení.
Právě v tom spočívá hlavní síla tohoto vyšetření. Na běžném rentgenu se jednotlivé struktury překrývají. Na CT je možné poměrně přesně určit, kde se určitá změna nachází, jak je velká a jaký má vztah k okolním orgánům, cévám nebo kostem. Vyšetření se používá při podezření na krvácení, nádory, záněty, poranění vnitřních orgánů, cévní příhody, plicní embolii, ledvinové kameny i řadu dalších potíží. V naléhavých případech může být rozhodující hlavně rychlost. Zatímco některé zobrazovací metody trvají desítky minut, samotné CT skenování bývá hotové během několika málo minut.
Ne každé CT ale probíhá stejně. Jinak vypadá vyšetření hlavy po úrazu, jinak kontrola plic a jinak podrobné zobrazení břicha, pánve nebo střev. Někdy není potřeba žádná kontrastní látka, jindy se podává do žíly a při některých vyšetřeních ji pacient také pije. Výjimečně může být podána i konečníkem. O zvoleném postupu rozhoduje především to, co lékaři hledají a které tkáně potřebují od sebe co nejlépe odlišit. Právě u vyšetření břicha a pánve se člověk může setkat s tím, že musí předem vypít poměrně velký objem tekutiny. Jeden litr, někdy i o něco více, může působit přehnaně, zejména když pacient přišel nalačno, bolí ho břicho nebo běžně takové množství v krátké době nevypije. Tekutina má ale svůj smysl. Žaludek a střeva nejsou prázdné trubice, které by na snímku automaticky vystoupily z okolí. Jejich stěny se mohou dotýkat, kličky tenkého střeva leží těsně vedle sebe a bez vhodné náplně může být obtížnější rozeznat, co je samotné střevo a co už změna v jeho okolí.
Vypitá tekutina trávicí soustavu postupně naplní a částečně rozvine. Lékař pak lépe vidí průběh jednotlivých střevních kliček, jejich stěnu i vztah k okolním orgánům. Někdy tekutina obsahuje látku, která na obraze působí nápadně světlým dojmem, jindy se používá slabší nebo takzvaně neutrální kontrast, který může vypadat téměř jako obyčejná voda. Pacient proto nemusí vždy přesně poznat, co dostal. Podle druhu vyšetření a zvyklostí daného pracoviště může jít například o zředěnou jódovou látku, suspenzi s baryem nebo jiný roztok určený k lepšímu zobrazení trávicího traktu.
Důležitý není jen celkový objem, ale také čas. Kdyby pacient vypil celý litr těsně před ulehnutím do přístroje, většina tekutiny by zůstala v žaludku a horní části tenkého střeva. Proto se pití obvykle rozkládá do delší doby. Člověk dostává jednotlivé kelímky postupně, aby tekutina stačila projít dál trávicím traktem a v okamžiku snímkování se nacházela tam, kde ji radiolog potřebuje. Pacienti, kteří mají před CT pít kontrast, proto mohou být požádáni, aby se na pracoviště dostavili hodinu nebo dokonce dvě před samotným vyšetřením.
V čekárně pak začíná ta méně technická, zato velmi lidská část celého procesu. První kelímek obvykle nepředstavuje problém. U druhého už člověk cítí, že má žaludek plný, a u třetího může mít pocit, že další doušek jednoduše nezvládne. Tekutina někdy nemá téměř žádnou chuť, jindy je nasládlá, lehce slaná nebo zanechává zvláštní pachuť. Přidat se může nadýmání, pocit těžkého břicha, kručení nebo potřeba chodit častěji na toaletu. Některé perorální kontrastní přípravky mohou způsobit řidší stolici, jiné, zejména přípravky s baryem, naopak přispět k zácpě. U většiny pacientů však obtíže zůstávají mírné a samy odezní.
Člověk by se neměl stydět říct personálu, že je mu nevolno, má problém pokračovat v pití nebo začíná zvracet. Nejde o soutěž v tom, kdo do sebe dostane větší množství tekutiny. Zdravotníci mohou tempo upravit, případně podle okolností rozhodnout, jak dál postupovat. Stejně tak je dobré předem zmínit poruchy polykání, opakované zvracení, podezření na neprůchodnost střev nebo jiné potíže, kvůli kterým by mohlo být vypití většího množství riskantní. Konkrétní pokyny se vždy řídí typem vyšetření a zdravotním stavem pacienta, takže zkušenost známého, který na CT nic nepil, nemusí znamenat, že někdo jiný dostal tekutinu zbytečně.
Ještě před vstupem do vyšetřovny přicházejí otázky, které mohou působit jako formalita, ale ve skutečnosti jsou velmi důležité. Personál se ptá na alergie, předchozí reakci po kontrastní látce, onemocnění ledvin, užívané léky, cukrovku a možnost těhotenství. Někdy je potřeba znát aktuální hodnotu kreatininu nebo odhadovanou funkci ledvin. Platí to především tehdy, pokud má být jódová kontrastní látka podána do žíly. Jestliže pacient při minulém vyšetření po kontrastu otekl, měl kopřivku, dušnost nebo jinou výraznou reakci, měl by to sdělit i v případě, že se událost stala před mnoha lety.
Poměrně často se mezi lidmi říká, že je někdo alergický na jód. Takové vyjádření je ale nepřesné. Jód je běžný prvek, který lidský organismus potřebuje například pro tvorbu hormonů štítné žlázy. Reakce na jódovou kontrastní látku není totéž jako alergie na samotný jód a automaticky to neznamená ani alergie na mořské ryby nebo korýše. Pro lékaře je podstatná především skutečná předchozí reakce na obdobnou kontrastní látku, její průběh a závažnost. Pokud už pacient takovou reakci prodělal, může být před dalším vyšetřením zvolen jiný postup nebo podána preventivní léčba, často zahrnující kortikoidy a případně další léky.
Pokud má následovat nitrožilní kontrast, pacientovi se zavede kanyla, obvykle do loketní jamky, předloktí nebo hřbetu ruky. Přes ni se kontrastní látka vstříkne pomocí automatického injektoru. Právě tato část vyšetření bývá spojena s pocity, které člověka mohou zaskočit, pokud o nich předem neví. Během několika sekund se tělem rozlije výrazné teplo. Někdo ho cítí v krku a na hrudi, jiný až v podbřišku. Velmi typický je dojem, že se pacient právě pomočil. Pocit může být natolik přesvědčivý, že se člověk po vyšetření raději zkontroluje. Ve skutečnosti se obvykle nic nestalo. Jde jen o krátkodobý vjem vyvolaný podáním látky do krevního oběhu.
Objevit se může také kovová nebo hořká chuť v ústech, pocit horka v obličeji, lehká nevolnost či krátké nutkání na zvracení. Tyto projevy většinou během několika desítek sekund až několika minut ustoupí. Je však důležité rozlišovat mezi očekávaným pocitem tepla a příznaky, které už mohou upozorňovat na reakci vyžadující zásah. Pokud se objeví svědění, kopřivka, otok rtů nebo obličeje, svírání v krku, sípání, výrazná slabost, bolest na hrudi nebo potíže s dýcháním, je nutné okamžitě upozornit personál. Alergii připomínající reakce jsou celkově neobvyklé a těžké případy vzácné. Radiologická pracoviště však musí být připravena je bez odkladu léčit.
Vzácně se také stane, že kontrast nezačne proudit správně do žíly, ale unikne do okolní tkáně. Pacient zpravidla ucítí pálení, tlak nebo bolest v místě kanyly a ruka může začít otékat. Této komplikaci se říká extravazace. Ve většině případů způsobí pouze přechodný otok a nepohodlí, přesto je nutné ihned říct, že místo bolí nebo pálí. Personál injekci zastaví, ruku zkontroluje a doporučí další postup. Jen ve výjimečných případech, zejména při úniku většího objemu, může být poškození tkání závažnější.
Samotný CT přístroj obvykle vypadá méně hrozivě, než si pacient představoval. Není to dlouhý uzavřený tunel. Připomíná spíš široký kruh nebo krátký prstenec, kterým projíždí pohyblivý stůl. Člověk si lehne, personál ho napolohuje a podle vyšetřované oblasti mu může požádat, aby dal ruce nad hlavu. Poté zdravotníci odejdou do vedlejší místnosti, odkud pacienta sledují přes sklo a kamery. Není tedy ponechán bez dozoru. Komunikace probíhá pomocí mikrofonu a reproduktoru. Stůl se několikrát posune skrz otvor přístroje.
Někdy jde nejprve o orientační snímek, po něm následuje vlastní série obrazů a případně další snímkování po podání kontrastu. Přístroj může tiše hučet nebo se v jeho kruhu rychle otáčejí vnitřní části, většinou ale nejde o nic hlučného. Nejtěžším úkolem bývá zůstat bez pohybu a na pokyn zadržet dech. Hlas z reproduktoru oznámí, kdy se nadechnout, nedýchat a kdy je možné opět vydechnout. Zadržení dechu trvá zpravidla jen několik sekund, ale je důležité. Pohyb bránice a orgánů v břiše by mohl obraz rozmazat podobně, jako když se člověk pohne při fotografování. Přestože se příprava někdy vleče, samotná doba v přístroji bývá krátká. Často je člověk překvapený, když mu personál po několika průjezdech oznámí, že je hotovo. V některých případech je ale nutné počkat, než radiolog zkontroluje kvalitu snímků. Pokud se pacient pohnul nebo se sledovaná oblast nezobrazila tak, jak bylo potřeba, může následovat ještě jedna série.
Obavy vyvolává také skutečnost, že CT používá ionizující záření. Dávka není u každého vyšetření stejná. Závisí na vyšetřované oblasti, tělesné stavbě pacienta, použitém protokolu i typu přístroje. CT zpravidla znamená větší radiační zátěž než jednoduchý rentgenový snímek, ale nelze z toho vyvodit, že jde o vyšetření, kterému by se měl člověk za každou cenu vyhnout. Lékař má vždy posoudit, zda očekávaný přínos převyšuje možné riziko. Když je potřeba zjistit příčinu vážných potíží, vyloučit krvácení, objevit nádor nebo rychle rozhodnout o léčbě, bývá přínos přesné diagnózy výrazně vyšší než malé dlouhodobé riziko spojené s ozářením. Zároveň není vhodné absolvovat CT bez jasného důvodu nebo zbytečně opakovat snímkování, pokud lze potřebnou odpověď získat jinou cestou.
Často se mluví i o možném poškození ledvin kontrastní látkou. Toto téma není tak jednoduché, jak někdy vyznívá v internetových diskusích. U většiny lidí s normálně fungujícími ledvinami proběhne podání moderní jódové kontrastní látky bez následků. Větší opatrnost je na místě u pacientů s výrazně sníženou funkcí ledvin, akutním poškozením ledvin, těžkou dehydratací nebo dalšími závažnými rizikovými okolnostmi. Proto se u vybraných pacientů předem kontrolují krevní hodnoty a někdy se upravuje další postup. Neznamená to ale, že by každý člověk po kontrastu automaticky utrpěl poškození ledvin. Rozhodnutí se vždy vztahuje ke konkrétnímu pacientovi, jeho výsledkům a naléhavosti vyšetření.
Po skončení CT bývá kanyla odstraněna, případně pacient ještě krátce zůstává na pracovišti. Některá zařízení po podání kontrastu doporučují vyčkat přibližně patnáct až třicet minut, protože většina bezprostředních reakcí se objeví právě v této době. Potom je obvykle možné odejít domů a pokračovat v běžném režimu, pokud lékař nestanoví jinak. Člověk by měl během následujících hodin přiměřeně pít, zejména pokud nemá od lékaře omezený příjem tekutin kvůli onemocnění srdce, ledvin nebo z jiného důvodu. Nitrožilní kontrast se z těla vylučuje převážně močí, zatímco vypitá látka odchází podle svého složení trávicím traktem nebo se částečně vstřebá.
Není nutné do sebe po návratu domů nalít několik litrů vody během jedné hodiny. Rozumnější je pít průběžně. Pokud pacient dostal baryový přípravek, může být dostatek tekutin důležitý také kvůli prevenci zácpy. Stolice může po některých přípravcích přechodně změnit barvu, což samo o sobě nemusí znamenat problém. Naopak po jiných roztocích se může dostavit průjem. V případě silné bolesti břicha, opakovaného zvracení, nemožnosti se vyprázdnit, výrazného otoku ruky v místě kanyly, potíží s dýcháním nebo rozsáhlé vyrážky je už vhodné kontaktovat zdravotníky.
Výsledek pacient většinou nedostane přímo ve chvíli, kdy sleze ze stolu. Obrazy musí prohlédnout radiolog, který má před sebou desítky, někdy stovky nebo tisíce jednotlivých řezů. Hodnotí orgány, cévy, uzliny, kosti i okolní tkáně a porovnává nález s důvodem, kvůli němuž byl člověk na vyšetření odeslán. Poté sepíše zprávu pro lékaře, který CT objednal. V akutní situaci může být důležitý nález předán téměř okamžitě, při plánovaném vyšetření však pacient na výsledek obvykle čeká déle.
Člověk možná na CT nepůjde s radostí. Po několika kelímcích tekutiny může mít pocit, že už v životě nechce vidět další sklenici vody, a při zavádění kanyly se mu hlavou rozběhnou všechny možné scénáře. Ve většině případů je ale realita méně dramatická než očekávání. Příprava zabere nějaký čas, přístroj několikrát projede kolem těla, kontrast na chvíli zahřeje a pak je po všem. To nejdůležitější se začne odehrávat až poté, v pracovně radiologa, který se mezi jednotlivými šedými odstíny snaží najít odpověď na otázku, kvůli níž člověk na vyšetření přišel.
Zdroje:
https://www.mediconas.cz/cs/blog/prubeh-vysetreni-ct
https://www.surgalclinic.cz/index.php?pg=zobrazovaci-metody–pocitacova-tomografie–informace-k-priprave-a-prubehu-vysetreni
https://www.apollohospitals.com/cs/diagnostics-investigations/ct-scan-what-is-it-risks-preparation-and-result
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/nadmerna-ct-vysetreni-mohou-byt-za-peti-procenty-pripadu-rakoviny-v-usa-varuje-studie-360282
https://is.muni.cz/th/326352/lf_b/Kontrastni_latky_a_jejich_nezadouci_ucinky.pdf
https://www.homolka.cz/nase-oddeleni/11635-diagnosticky-program/11635-radiodiagnosticke-oddeleni-rdg/11780-nase-sluzby/11782-ct-vypocetni-pocitacova-tomografie/otazky-a-odpovedi-k-ct/mohu-ocekavat-nejake-potize-po-vysetreni-na-ct
A vlastní opakované zkušenosti autorky článku.
