Článek
Sekáče lidé většinou registrují jen jako malé tvory s dlouhýma nohama, kteří se občas objeví na stěně domu, ve sklepě nebo v koutě zahrady. Často je automaticky považují za pavouky, přestože s nimi mají společné spíše to, že patří mezi pavoukovce. Sekáči si nestavějí sítě, nemají jedové žlázy a jejich tělo není uprostřed nápadně zúžené jako u pavouků. Hlavohruď se zadečkem u nich srůstá natolik, že vypadají jako jediná oválná část nesená na nohách. Ne všichni jsou ovšem vysocí, hubení a křehcí. Některé druhy mají nohy kratší, tělo pevnější a celý život se drží při zemi. Přesně takový je klepítník členěný. Člověk ho snadno přehlédne, protože je malý, tmavý a přes den téměř nevylézá z úkrytu. Když si ho ale prohlédne zblízka, nemůže si nevšimnout mohutných klepítek před ústy. Na živočicha o velikosti několika milimetrů jsou překvapivě silná a dokážou mu pomoci i při dobývání plže z ulity.
Klepítník členěný se vědecky nazývá Ischyropsalis hellwigii a patří mezi sekáče z podřádu Dyspnoi. Popsán byl už na konci 18. století, původně však pod jiným rodovým jménem. Teprve později ho zoologové zařadili mezi klepítníky rodu Ischyropsalis, jejichž společným znakem jsou právě nápadně vyvinutá klepítka. Zkoumání jejich příbuznosti ukázalo, že tento druh není jen jedním z mnoha téměř stejných členů rodu. Od ostatních se oddělil poměrně dávno a tvoří vlastní větev. Jeho dávní předci přečkali v Evropě dlouhá období, během nichž přicházela ochlazení, oteplení a spolu s nimi se měnily i lesy. Dodnes se proto nejlépe drží tam, kde se zachovaly chladnější a vlhké porosty s dostatkem starého dřeva a úkrytů při zemi.
Žije hlavně ve střední a jihovýchodní Evropě. Nálezy pocházejí z Německa, Nizozemska, Polska, České republiky, Rakouska, Maďarska, Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny i dalších zemí. Nakreslit přesnou hranici jeho rozšíření ale není jednoduché. Klepítník se neukazuje na květech, neposedává na listech a za slunečného počasí nepřebíhá přes cesty. Schovává se pod kameny, kůrou, zetlelými větvemi a v mokrém listí, kde může zůstat celé hodiny bez pohybu. I v lese, kde se mu daří, ho tak člověk nemusí spatřit za celý život. Stačí přitom odhrnout několik kusů dřeva na správném místě a může se ukázat, že tam tento nenápadný sekáč žije docela běžně.
Také u nás se objevuje jen v některých oblastech. Nejvíce mu svědčí lesy, které zůstaly vlhké, stinné a nejsou dokonale uklizené od padlých větví a starých kmenů. Častěji bývá nalézán ve středních a vyšších polohách, samotná výška nad mořem však o jeho výskytu nerozhoduje. Daleko podstatnější je, co najde dole mezi listím. V řídkém lese, kam celý den svítí slunce a kde se všechno mrtvé dřevo odváží, se půda rychle vysušuje a vhodných skrýší ubývá. Ve starším porostu naopak zůstávají kmeny nasáklé vodou, mech na kamenech, silná vrstva zetlelého listí a malé mezery v půdě, kde je chladno i uprostřed léta. Právě v takových zákoutích může přežívat, aniž by ho vysušilo slunce nebo prudká změna počasí.
Klepítník
Tělo klepítníka měří jen několik milimetrů, přesto nevypadá jako drobná kulička zavěšená na dlouhých nitkách, jak si lidé sekáče obvykle představují. Je podsaditější, pevnější a při letmém pohledu může připomínat malého tmavého brouka. Má oválné tělo, nejčastěji hnědočerné až téměř černé, s povrchem, který se příliš neleskne. Nohy jsou sice delší než tělo, ale zdaleka nedosahují rozměrů známých dlouhonohých sekáčů. Působí silněji a mezi kameny, kousky kůry a slepeným listím se s nimi pohybuje snáz, než kdyby byly velmi tenké a několikanásobně delší.
Nejvíce pozornosti na sebe přitahují klepítka umístěná před ústy. Jsou složená z několika článků, což se promítlo i do českého názvu druhu. V poměru k tělu jsou opravdu velká a končí dvěma částmi, které se zavírají proti sobě podobně jako čelisti malých kleští. Samci je mívají delší a v jejich stavbě lze najít i další drobné rozdíly oproti samicím. Klepítka ovšem nejsou jen nápadným znakem, podle něhož se druh poznává. Klepítník je používá při každém lovu. Kořist s nimi uchopí, pevně ji drží a potom ji po částech zpracovává. Bez nich by se ke své oblíbené potravě dostával jen stěží.
Na přední straně těla je jediný pár očí, který sedí na nízkém hrbolku. V tmavém prostoru pod kůrou nebo kamenem mu ale ani dobrý zrak mnoho platný není. Při hledání cesty i potravy si pomáhá hlavně hmatem a vnímáním pachových látek. První pár nohou často vysunuje před sebe a opatrně jimi přejíždí po podkladu, nahlíží do spár a zkoumá překážky. Díky tomu pozná, co se nachází těsně před ním, i když to pořádně nevidí. Kořist může najít podle dotyku, pohybu nebo stop, které po sobě zanechává v okolí.
Ve dne klepítník obvykle nevylézá. Zpod dřeva nebo kamene se vydává ven hlavně po setmění a za vlhkého počasí. Dobrou chvílí bývá také doba po dešti, kdy se na povrchu listí objevuje více drobných živočichů a pohyb po půdě mu neusnadňuje jen vlhkost, ale i větší nabídka potravy. Ani tehdy se však nepouští doprostřed holé plochy. Postupuje mezi listím, kořeny a kusy kůry, aby měl stále nablízku místo, do kterého může zalézt. Protože takto skrytě tráví téměř celý život, další podrobnosti o jeho životě a chování zjišťují vědci jen velmi obtížně.
Nejpozoruhodnější je jeho způsob lovu. Klepítník členěný vyhledává především drobné plže, a právě na ně jsou jeho klepítka dobře stavěná. Plž ukrytý v pevné ulitě není pro živočicha o velikosti několika milimetrů snadným soustem. Klepítník ulitu uchopí, natočí si ji otvorem k sobě a snaží se dostat k měkkému tělu uvnitř. U slabších ulit může poškodit nebo odštípnout část okraje. Většinou však nejde o žádné rychlé rozdrcení. S ulitou zápasí postupně, drží ji, obrací a hledá místo, odkud dokáže plže vytáhnout. Kratší a silnější klepítka mu při tom poslouží lépe než dlouhé, úzké čelisti některých příbuzných druhů.
Na plže se sice zaměřuje, nejspíš se ale nebrání ani jiné dostupné kořisti. V mokrém listí a pod odumřelým dřevem může narazit na různé malé bezobratlé, které dokáže přemoci. Šneci a slimáci však zůstávají potravou, s níž je spojován nejčastěji. Při jejich lovu se také nejlépe ukáže, k čemu potřebuje tak mohutná klepítka. Kořist drží a ukusuje z ní drobné části. Sekáči totiž nejedí úplně stejně jako pavouci. Nemusejí do kořisti nejprve vypustit trávicí šťávy a potom vysát její rozpuštěný obsah. Dokážou polykat i malé pevné kousky, takže mohou tělo plže z ulity postupně vybírat a požírat.
Ani klepítník však nestojí na vrcholu potravního řetězce. Ulovit ho mohou větší pavoukovci, dravý hmyz, žáby, ptáci prohledávající listí nebo drobní savci. Před nepřáteli ho nejlépe chrání tmavé zbarvení a život v úkrytu. Na mokré půdě, mezi kousky kůry a shnilým dřevem se jeho tělo snadno ztratí. Když ho něco vyruší, obvykle se snaží zalézt hlouběji do škvíry nebo zůstane bez hnutí. Stejně jako jiní sekáči může při napadení přijít o jednu z nohou. Odlomená končetina se ještě chvíli pohybuje a odvede pozornost útočníka. Nová už mu ale nenaroste, takže tuto možnost využívá až ve chvíli, kdy jde o záchranu života.
Při páření se samec a samice spojí přímo. Samec má vlastní kopulační orgán, kterým předává spermie do těla samice. Tím se sekáči liší od pavouků, jejichž samci k tomuto účelu používají upravená makadla. Samec se k samici přibližuje zepředu a oba se při setkání dotýkají nohama i ústními částmi. Přestože jeho mohutná klepítka vypadají hrozivě, nemusí být samotný průběh páření nijak prudký. Nápadné čelisti slouží především při získávání potravy a jejich velikost neznamená, že by se samec k partnerce choval útočně.
Oplozená samice klade vajíčka tam, kde nevyschnou. Může je ukrýt do praskliny v trouchnivém dřevě, pod kámen nebo do malé dutiny v půdě. Takové místo musí zůstat vlhké a alespoň částečně chráněné před predátory i prudkými změnami teploty. O další péči se už samice nestará. U klepítníka členěného nebylo pozorováno, že by vajíčka dlouhodobě hlídala nebo po vylíhnutí nosila mladým potravu. Nejvíc tedy záleží na tom, kam snůšku umístí. Dobře zvolený úkryt může rozhodnout, zda zárodky přežijí dobu, než se z vajíček vylíhnou mláďata.
Čerstvě vylíhlí klepítníci už tvarem připomínají dospělé, jsou však menší, světlejší a jejich povrch je měkký. Také klepítka ještě nemají plně vyvinutá. Během růstu se několikrát svléknou a po každém svlékání nějakou dobu trvá, než nový obal těla zpevní. V této chvíli jsou obzvlášť zranitelní, a proto se drží ukrytí ve vlhkých štěrbinách a pod dřevem. S každým dalším svlekem se jejich tělo zvětšuje, nohy zesilují a klepítka postupně dostávají podobu, jakou mají dospělí lovci plžů.
Člověku klepítník členěný nijak neublíží. Nemá jedové žlázy a jeho klepítka, jakkoli vypadají na malém těle mohutně, nejsou schopná způsobit vážné poranění. Pokud ho někdo objeví pod kamenem nebo kusem dřeva, nemá smysl ho brát do ruky či odnášet jinam. Stačí ho nechat na místě a zvednutý předmět opatrně vrátit zpět. Odkrytá půda se na slunci rychle ohřeje a vyschne, což je pro takto vlhkomilného tvora mnohem nebezpečnější než setkání s člověkem.
Nález klepítníka často znamená, že si les stále uchoval část původního charakteru. Tento sekáč potřebuje stín, vlhkou půdu, zetlelé dřevo a místa, která nejsou neustále převracena, čištěna a vysoušena. V hospodářském porostu, kde se odvezou všechny padlé kmeny a mezi stromy proniká příliš mnoho slunce, mu postupně mizí skrýše. Pomoci mu tedy nelze tím, že někdo oplotí kámen, pod kterým byl nalezen. Daleko větší význam má ponechat v lese staré kmeny, větve, zarostlá mokrá místa a části porostu, do nichž se zasahuje co nejméně.
Klepítník členěný nejspíš nikdy nebude živočichem, kvůli kterému lidé plánují výlety do přírody. Je maličký, nevýrazně zbarvený a téměř pořád zůstává ukrytý pod vrstvou lesa. Přesto si pozornost zaslouží. Jen několik centimetrů pod povrchem listí žije lovec vybavený klepítky, která mu dovolují dostat se i ke kořisti schované v ulitě. Jeho rod přežil v evropských lesích velmi dlouhou část jejich historie. O existenci tohoto podivuhodného sekáče přitom nemá tušení ani většina lidí, kteří kolem jeho úkrytů chodí pravidelně.
Zdroje:
https://www.chovzvirat.cz/zvire/4627-klepitnik-cleneny/
http://www.naturabohemica.cz/ischyropsalis-hellwigii/?
https://axelschoenhofer.weebly.com/ischyropsalidinae---ischyropsalis.html
https://portal.nature.cz/w/druh-34813#/
https://en.wikipedia.org/wiki/Ischyropsalis_hellwigi
kniha Svět zvířat kolem nás - Průvodce evropskou zvířenou. Wilfried Stichmann a Erich Kretzschmar. ISBN 80-7296-017-2
