Ordovicko-silurské vymírání: nejdřív přišel mráz. Když zmizel i kyslík z vody, život téměř vyprchal

Na konci ordoviku neexistoval svět, jaký známe z dnešní doby. Kontinenty měly jiné obrysy, ležely na jiných místech a značná část dnešní pevniny se nacházela pod mořem. Na souši bychom nenarazili na les ani na jediný keř. Nebyly tu louky, hmyz, ptáci ani suchozemští obratlovci. Místy se už pravděpodobně držely jednoduché rostliny a různé mikrobiální povlaky, ale při pohledu z dálky by krajina působila kamenitě a pustě.

Stačilo by však sejít k pobřeží a podívat se pod hladinu. Tam by prázdnota skončila. Moře byla plná živočichů, jejichž jména dnes zná převážně jen paleontologie. Na dně vyrůstaly kolonie mechovek, mezi schránkami ramenonožců se pohybovali trilobiti a nad nimi se vznášeli graptoliti. Z bahna a písku vyčnívali ostnokožci, hlavonožci s dlouhými schránkami lovili menší kořist a ve vodě se pohybovali drobní konodonti, o nichž dnes víme hlavně díky jejich zoubkovitým útvarům zachovaným v horninách.

Tento svět nevypadal jako dnešní oceán, nebyl však chudý ani jednoduchý. Během ordoviku prošel život jedním z největších rozmachů ve své historii. Přibývalo druhů, způsobů obživy i míst, která živočichové dokázali využívat. Moře se po dlouhé době vývoje zaplnila složitými společenstvy. A právě ve chvíli, kdy byla jejich rozmanitost mimořádná, přišla krize. Jen málokterá událost v dějinách života je dnes tak trochu ve stínu jiných jako konec ordoviku. Přitom právě tehdy, asi před 444 miliony let, zmizela z moří velká část tehdejších druhů a Země prošla jednou z největších biologických krizí své historie. Paleontologové ji označují jako pozdně ordovické nebo ordovicko-silurské vymírání.

Na rozdíl od vyhynutí dinosaurů ale nemá tato katastrofa jediný okamžik, ke kterému by se dal celý příběh vztáhnout. Nenajdeme obří kráter ani jedinou událost, která by všechno vysvětlovala. Spíš to připomíná sled změn, které na sebe navazovaly. Klima se ochlazovalo, na jižní polokouli narůstal pevninský led, moře ustupovalo z rozsáhlých mělkých oblastí a život přicházel o prostředí, ve kterém se po miliony let vyvíjel. Když se pak podmínky obrátily a led začal ustupovat, nepřišla očekávaná úleva. Oceány se znovu měnily a v některých částech v nich začal docházet kyslík. To, co začalo ochlazením, tak neskončilo ani ve chvíli, kdy se planeta znovu oteplila..

Ordovik začal asi před 485 miliony let. Navázal na kambrium, období proslulé náhlým výskytem mnoha základních skupin živočichů v paleontologických nálezech. Kambrium však nebylo posledním velkým rozkvětem života. V ordoviku se už existující skupiny dál rozdělovaly, zabydlovaly nová prostředí a vytvářely pestřejší společenstva.

Období ordoviku patřilo k nejbouřlivějším etapám vývoje života v mořích. Paleontologové mu říkají velká ordovická biodiverzifikace, ale za tím poněkud strohým názvem se skrývá něco mnohem zajímavějšího. Nešlo jen o to, že přibývaly nové druhy. Měnil se celý svět pod hladinou. Vznikaly nové způsoby života a moře byla stále pestřejší. Někteří živočichové zůstávali po celý život přirostlí ke dnu, jiní se po něm pomalu pohybovali, zahrabávali se do sedimentu nebo aktivně lovili. Objevovalo se stále více nových způsobů života a každou z nich postupně obsazovali noví obyvatelé.

K nejběžnějším patřili ramenonožci. Na první pohled sice připomínají mlže, protože mají dvě vápenité schránky, tím ale podobnost víceméně končí. Patří do úplně jiné vývojové větve a ordovická moře jimi byla doslova zaplněná. Na mnoha místech vytvářeli rozsáhlá společenstva, která pokrývala mořské dno.

Stejně rozmanití byli i trilobiti. Často si je představujeme podle jednoho známého obrázku z učebnice, jako by všichni vypadali stejně. Ve skutečnosti šlo o mimořádně pestrou skupinu. Některé druhy měly velké složené oči, jiné žily v takových podmínkách, že je během evoluce téměř nepotřebovaly. Lišili se velikostí, tvarem těla i způsobem života. Jedni se pomalu pohybovali po dně, druzí se zahrabávali do měkkého sedimentu a další trávili čas těsně nad mořským dnem.

Velmi rozšíření byli také graptoliti. Tvořili kolonie složené z množství drobných jedinců. Některé kolonie žily přichycené, jiné se nechávaly unášet ve volné vodě. Po jejich odumření se zachovaly tmavé otisky, které mohou připomínat tahy pilkou nebo větvičky nakreslené tužkou. Protože se jednotlivé druhy rychle střídaly a byly rozšířené na velkých územích, pomáhají dnes geologům porovnávat stáří hornin z různých částí světa.

Do ordovických společenstev patřili i mechovky, lilijice a další ostnokožci, plži, mlži, nautiloidní hlavonožci, korálům podobní živočichové a konodonti. Ve srovnání s dneškem stále chyběla řada skupin, které nyní v oceánech převládají, ale tehdejší moře rozhodně nebyla jakousi nedokončenou zkušební verzí života. Měla vlastní stabilní společenstva, své predátory i hojné druhy, které se zdály být pevnou součástí světa. Právě množství druhů vázaných na mělké moře však později rozhodlo o rozsahu katastrofy.

Po většinu ordoviku ležela hladina světového oceánu vysoko. Voda nezaplavovala pouze úzké pobřežní pásy, ale pronikala hluboko nad kontinentální pevninu. Vznikala rozsáhlá mělká moře, někdy označovaná jako epikontinentální. Jejich dno mělo malý sklon a velké plochy ležely jen několik desítek metrů pod hladinou.

Takové prostředí životu vyhovovalo. Světlo pronikalo až ke dnu, voda byla na mnoha místech teplá a mořské proudy přinášely potravu. Nešlo přitom o jeden souvislý oceán se stejnými podmínkami. Jednotlivá moře byla různě propojena, měla odlišnou teplotu, hloubku i charakter dna. V některých se proto vyvinuly druhy, které nežily nikde jinde. Rozlehlá mělká moře byla jedním z důvodů, proč během ordoviku přibývalo tolik druhů. Poskytovala obrovskou plochu a současně ji rozdělovala do množství částečně oddělených oblastí. Populace se od sebe vzdalovaly a v průběhu času se z nich mohly stávat samostatné druhy.

Tento rozkvět však stál na vysoké hladině oceánu. Když voda později ustoupila, nezmenšilo se životní prostředí o několik úzkých pobřežních pruhů. Osušily se rozsáhlé oblasti, na nichž předtím žila velká část mořské fauny. Živočichové nemohli jednoduše následovat pobřeží a pokračovat dál. V hlubší vodě panovaly jiné podmínky. Měnila se teplota, proudění, množství světla i složení sedimentu. Dno se navíc se zvyšující se hloubkou prudce zmenšovalo. Do zbývajících vhodných míst se stahovalo více druhů, než kolik se jich tam mohlo dlouhodobě udržet.

Největší pevninou ordovického světa byla Gondwana. Tvořila ji území, která dnes patří k Africe, Jižní Americe, Antarktidě, Austrálii, Indii a Arabskému poloostrovu. Na konci ordoviku ležela značná část tohoto kontinentálního celku v okolí jižního pólu. Dnešní severní Afrika tedy nebyla vyprahlou krajinou v subtropech. Nacházela se v polárních šířkách a právě tam se zachovaly přesvědčivé stopy po tehdejším zalednění. Geologové nacházejí sedimenty uložené ledovci, rýhy vzniklé pohybem ledu i rozsáhlá údolí vyhloubená nebo později zaplněná vodou z tajícího ledovcového příkrovu.

Samotná poloha Gondwany u pólu však vznik ledovců nevysvětluje. Po značnou část ordoviku bylo klima teplé a množství oxidu uhličitého v atmosféře zřejmě mnohonásobně převyšovalo dnešní hodnoty. Skleníkový účinek dokázal udržovat příznivé teploty i na pevnině v jižních polárních oblastech. Ke konci období začala teplota klesat. Proč přesně, není dodnes zcela jasné. Část oxidu uhličitého mohla být z atmosféry odčerpávána zvětráváním hornin. Při něm se oxid uhličitý účastnil chemických reakcí a v dlouhodobém měřítku se mohl uložit v karbonátových sedimentech.

Zvětrávání mohlo podpořit několik okolností. Kontinenty byly rozmístěny tak, že velké plochy hornin podléhaly rozrušování, a na souši se začínaly šířit jednoduché rostliny a mikroorganismy. Nešlo o porosty srovnatelné s lesem, kořeny pozdějších rostlin ani mocná ložiska půdy. I nenápadný povlak života na kameni však dokáže urychlit jeho rozpad a změnit tok prvků mezi pevninou, oceánem a atmosférou. Uvažuje se také o ukládání velkého množství organického uhlíku na mořském dně. Pokud se odumřelá hmota nerozloží a skončí pohřbená v sedimentu, uhlík se nevrátí okamžitě do atmosféry. Koncentrace skleníkového plynu se tak mohl postupně snižovat.

Jednotlivá vysvětlení mají svá slabá místa a žádné zřejmě nepostačuje samo o sobě. Jisté je, že se klima během pozdního ordoviku výrazně změnilo a na Gondwaně vyrostl rozsáhlý ledovcový příkrov. Časově se tato proměna překrývá s první hlavní částí vymírání.

Dlouhou dobu se předpokládalo, že ordovické zalednění bylo sice výrazné, ale velmi krátké. Novější výzkum ukazuje složitější obraz. Ledovce mohly na Gondwaně existovat v různém rozsahu už před hlavní krizí a několikrát růst a ustupovat. Nejprudší fáze však přišla v tzv. hirnantianu, posledním věku ordoviku. Jakmile led začal pokrývat větší část pevniny, odrážel zpět do vesmíru více slunečního záření. Tmavá hornina, půda nebo voda větší část energie pohltí, zatímco sníh a led ji odrážejí. Rozšiřující se zalednění proto podporovalo další ochlazování. Zemský systém se mohl po překročení určité hranice změnit mnohem rychleji, než naznačoval předchozí pozvolný vývoj.

Voda uložená v ledovcích chyběla v oceánu. Hladina moře začala klesat. Přesná velikost poklesu není známá a různé výpočty dávají odlišné výsledky, řádově však šlo o mnoho desítek metrů. V některých odhadech se hodnota blíží sto metrům.

V ordovickém světě to znamenalo ústup moře ze značné části kontinentálních šelfů. Místa, která byla po miliony let pod vodou, se změnila v souš nebo velmi mělké, nestálé pobřeží. Druhy závislé na určitém dně, hloubce a teplotě přišly o svůj životní prostor. Zároveň se výrazně ochladila voda. Pro organismy žijící v tropických mořích nešlo o příjemné osvěžení, ale o překročení hranice, za níž už nedokázaly fungovat jejich tělesné procesy, rozmnožování nebo vývoj larev. Teplomilné druhy se mohly snažit ustoupit blíže k rovníku, jenže vhodný pás se zužoval a mnohá mělká moře současně mizela.

První vlna vymírání proto zasáhla zvláště druhy, které byly rozšířené jen v úzkém zeměpisném pásu nebo v jednom typu mělkého moře. Mnohé z nich byly do té doby početné. Hojnost na jednom místě ovšem není ochranou, pokud zmizí celé takové místo.

Při slově hromadné vymírání se snadno vybaví oceán, v němž během krátké chvíle zahynulo téměř vše. Taková představa je však zavádějící. Katastrofa postupovala různě a její následky závisely na místních podmínkách. Některé druhy dokázaly ustupovat společně s měnícími se teplotními pásy. Jiné žily v hlubší vodě, kterou pokles hladiny nezasáhl stejným způsobem. Druhy rozšířené přes několik kontinentů měly větší šanci, že část jejich populací přežije. Naopak živočich, který obýval jediné vnitrozemské moře, mohl zmizet i tehdy, kdyby mu samotný chlad tolik nevadil.

Lišil se také osud jednotlivých skupin. Mezi těžce zasažené patřili ramenonožci, graptoliti, trilobiti, mechovky, konodonti a ostnokožci. Nevymřeli však všichni jejich zástupci. Zpravidla zanikla část vývojových linií a několik přeživších pokračovalo dál do siluru. Během ochlazení se navíc objevili dočasní vítězové. Chladnomilní živočichové pronikali do oblastí, které pro ně dříve byly příliš teplé. Nejznámější je takzvaná hirnantská bentická fauna, spojovaná především s ramenonožci žijícími na mořském dně. Její pozůstatky se nacházejí v různých částech světa a ukazují, jak dalece se během zalednění proměnilo rozšíření mořských společenstev.

Hirnantská fauna však nevytvořila stabilní svět, který by vystřídal předchozí ordovická moře. Rozšířila se během krátké chladné fáze. Když ledovce začaly ustupovat, podmínky, které jí vyhovovaly, opět zmizely. Velká část těchto živočichů tak zahynula ve druhé části vymírání.

První fázi krize lze poměrně snadno pochopit. Ledovce rostly, moře ustupovalo a ochlazení ničilo druhy zvyklé na teplou mělkou vodu. Méně samozřejmé je, proč vymírání pokračovalo i ve chvíli, kdy se klima začalo oteplovat. Tající led vracel vodu do oceánu a hladina opět stoupala. Moře znovu zaplavovalo kontinentální šelfy. Zdánlivě se obnovovalo prostředí, které předtím zmizelo. Jenže návrat vody sám o sobě nestačil. Oceán se během zalednění změnil a při oteplování se jeho cirkulace znovu přestavovala.

Teplá voda dokáže udržet méně rozpuštěného kyslíku než studená. Pokud je navíc oceán rozdělen na vrstvy, povrchová voda se s hlubšími vrstvami špatně promíchává. Kyslík z atmosféry se potom nedostává ke dnu v dostatečném množství. Do moře současně přicházely živiny, které podporovaly růst planktonu. V určitém množství představují živiny základ produktivního ekosystému. Když je jich však příliš, může se plankton přemnožit. Po odumření klesá ke dnu a rozkládají ho mikroorganismy. A ty při své činnosti spotřebovávají kyslík.

Na některých místech ho postupně spotřebovaly téměř všechen. Vznikala anoxická voda, v níž většina běžných živočichů nedokázala žít. V ještě krajnějších podmínkách se hromadil sirovodík. Takové prostředí je nejen bez kyslíku, ale pro řadu organismů přímo jedovaté.

O tom, kolik bylo v dávných oceánech kyslíku, se vědci nedozvídají z fosilií, ale hlavně z hornin. Ty si dodnes uchovaly chemické stopy, podle kterých lze odhadnout, v jakých podmínkách se kdysi usazovaly na mořském dně. Právě z nich vyplývá, že na přelomu ordoviku a siluru se v mnoha částech oceánu začaly rozšiřovat oblasti, kde byl kyslík vzácný nebo chyběl úplně. Neprobíhalo to ale všude stejně ani ve stejnou dobu.

Ani tehdejší oceán proto nevypadal jako jednolitá masa vody se stejnými podmínkami. Někde zůstával kyslík i u dna, jinde ho bylo dost jen v povrchových vrstvách a hlouběji už se život dostával do vážných problémů. Existovaly také oblasti, kde kyslík téměř zmizel. Tyto hranice se navíc neustále posouvaly. Pro mnoho mořských živočichů tak bylo stejně důležité, kde ještě mohli dýchat nebo jak teplá nebo studená voda je zrovna obklopovala.

Ordovicko-silurské vymírání se tradičně dělí do dvou hlavních vln. První nastala na začátku hirnantianu a spojuje se s prudkým ochlazením, růstem ledovců a poklesem hladiny moře. Druhá přišla později, když zalednění sláblo, moře se vracelo a šířily se vody s nedostatkem kyslíku.

Toto rozdělení odpovídá změnám mnoha skupin ve fosilním záznamu. Při první vlně mizí řada teplomilných druhů a nastupuje hirnantská fauna. Při druhé vlně mizí i značná část těchto chladnomilných společenstev a prudké ztráty postihují například graptolity. Skutečný průběh však nemusel být všude tak čistý a návazný. Jednotlivé druhy mizely v různých oblastech v jinou dobu a některé změny začaly ještě před největším rozšířením ledovců. Také anoxie se mohla v některých mořích rozšiřovat dříve, než se dlouho předpokládalo.

Dalším problémem je samotný horninový záznam. Když moře ustoupilo, na bývalém dně se přestaly ukládat mořské sedimenty. Část starších vrstev mohla být zničena erozí. V horninách pak chybí určitý časový úsek. Fosilie pod touto mezerou patří ke staršímu společenstvu a fosilie nad ní k mladšímu. Přechod mezi nimi může vypadat jako náhlá katastrofa, i když změna ve skutečnosti trvala déle.

Někteří badatelé proto zpochybňují, zda šlo všude opravdu o dvě přesně oddělené vlny. Objevila se také představa, že druhá vlna může být v části geologických profilů výsledkem nepřesného spojování hornin stejného stáří. Většina přehledů nicméně nadále pracuje se dvěma výraznými fázemi, pouze je nechápe jako dva krátké okamžiky probíhající současně po celé planetě.

V souvislosti s ordovickým vymíráním se často uvádí ztráta přibližně 85 procent mořských druhů. Toto číslo je užitečné pro představu o rozsahu katastrofy, neměli bychom je však chápat jako výsledek přesného sčítání. Nikdo neví, kolik druhů na konci ordoviku skutečně žilo. Fosilie vznikají jen za určitých podmínek a měkké tělo se obvykle rozloží beze stopy. I organismy s pevnou schránkou se zachovají pouze tehdy, pokud jsou rychle pohřbeny a hornina později není zničena. Z tropického mělkého moře může zůstat bohatý fosilní záznam, zatímco z jiného prostředí téměř nic.

Zvláštní je rozdíl mezi počtem zaniklých druhů a změnou samotných ekosystémů. Zmizelo ohromné množství druhů a rodů, ale méně celých velkých vývojových skupin. Také základní způsoby života zůstaly zachovány. Moře nepřišlo o všechny filtrátory, všechny dravce nebo všechny živočichy žijící v sedimentu. Přežili zástupci většiny významných skupin, i když často jen několik jejich linií. Proto současní paleontologové někdy popisují událost jako velmi silné taxonomické vymírání, ale poměrně slabší ekologický převrat. Mnoho jmen z tehdejšího seznamu života bylo vymazáno, základní uspořádání společenstev však nebylo zničeno tak důkladně jako například při vymírání na konci permu.

To ovšem neznamená, že se život brzy vrátil do původního stavu. Druh, který vyhynul, byl ztracen navždy. Jeho místo mohl později obsadit jiný živočich, ale původní vývojová linie už nepokračovala.

Ramenonožci doplatili především na svou vazbu k mořskému dnu. Jak jsem již zmiňovala, mnohé druhy žily v určité hloubce a teplotě, často na konkrétním typu sedimentu. Když se mělká moře stáhla, jejich prostředí nezůstalo zachováno někde o kus dál ve stejné podobě. Zmenšilo se nebo zmizelo. Trilobiti byli rozmanitější a jednotlivé skupiny reagovaly rozdílně. Některé žily v mělké vodě, jiné v hlubších mořích. Vymírání neukončilo jejich historii, ale výrazně ji prořezalo. Mnoho ordovických linií zmizelo a trilobiti už později nedosáhli stejné pestrosti. Poslední z nich však přežili až do konce permu, tedy ještě téměř dvě stě milionů let.

Graptoliti byli citliví na změny ve volné vodě. Jejich rozšíření záviselo na teplotě, proudění, množství potravy a okysličení. Právě proto se jejich druhové složení na hranici ordoviku a siluru prudce mění. Několik linií přežilo a v siluru se z nich graptoliti opět rozšířili, velká část ordovických forem však zmizela.

Konodonti pravděpodobně patřili k časným obratlovcům nebo jejich blízkým příbuzným. Jejich drobné minerální zoubky se zachovaly v obrovském množství, a proto lze jejich úbytek sledovat velmi podrobně. Také u nich se ukazuje, že vymírání nebylo stejné ve všech mořích. Některé oblasti přišly téměř o celé místní společenstvo, zatímco jinde přežilo více linií.

Mechovky, ostnokožci, měkkýši a útesotvorní živočichové utrpěli různě velké ztráty. Rozhodující zřejmě nebyla příslušnost k jedné skupině, ale kombinace vlastností, zeměpisný rozsah, snášenlivost vůči teplotě, hloubka výskytu, způsob získávání potravy a schopnost osidlovat nové oblasti.

Zalednění a kolísání mořské hladiny jsou v horninách dobře doložené. Neříkají však samy o sobě, co celý převrat spustilo. V posledních letech se proto znovu zkoumá možná úloha rozsáhlého vulkanismu. V některých horninách z konce ordoviku se totiž objevuje neobvykle mnoho rtuti. Ta se při velkých erupcích dostává vysoko do atmosféry, může se roznést na značnou vzdálenost a nakonec se uložit spolu s dalšími částicemi na mořském dně. Nápadné zvýšení jejího množství v horninách zhruba z doby obou hlavních vln vymírání proto vzbudilo pozornost.

Taková stopa ale není tak průkazná, jak by se mohlo zdát. Rtuť se ochotně váže na zbytky organismů, takže její vyšší obsah může souviset i s tím, co se tehdy dělo přímo v moři. Jestliže se na dně hromadilo mnoho odumřelé hmoty a sediment vznikal za nedostatku kyslíku, mohla se v něm rtuť koncentrovat i bez mimořádně silné sopečné činnosti. Z horniny tedy lze vyčíst, že se něco změnilo, ale už mnohem hůř se z ní poznává, co bylo příčinou a co pouhým následkem.

Ani případné erupce by navíc nepůsobily jedním jednoduchým způsobem. Sirné částice vypuštěné do ovzduší dokážou na několik let omezit množství slunečního záření a přinést ochlazení. Oxid uhličitý z týchž sopek naopak zůstává v atmosféře mnohem déle a klima postupně otepluje. Popel dopadající do oceánu mohl dodat vodě živiny, podpořit růst planktonu a nepřímo přispět k tomu, že se při jeho rozkladu spotřebovalo více kyslíku. Jedna série erupcí tak mohla nejprve přinést chladnější roky a později pomoci oteplení i šíření bezkyslíkatých vod.

Odtud pochází představa, že za částí ordovického vymírání nemuselo stát především ochlazení, ale naopak oteplení a změny v oceánech vyvolané sopečnou činností. Je to lákavá možnost, protože podobný průběh známe i z jiných velkých krizí v dějinách Země. U konce ordoviku však do příběhu příliš zřetelně vstupuje zalednění a prudký pokles hladiny moře. Sopky proto mohly situaci zhoršit, některé změny urychlit a jiné prodloužit. Zatím ale není důvod přisuzovat jim celou katastrofu.

K ordovickému vymírání byla připojena také hypotéza o gama záblesku, tedy krátkém a mimořádně silném výtrysku záření vznikajícím při některých kosmických událostech. Pokud by podobný záblesk nastal v naší Galaxii a jeho úzký svazek zasáhl Zemi, mohl by poškodit ozonovou vrstvu. K povrchu by potom pronikalo více ultrafialového záření. Nejvíce ohrožené by byly organismy v horní části vodního sloupce, včetně planktonu, na němž závisela značná část mořské potravní sítě. Změny chemického složení atmosféry by teoreticky také mohly přispět k ochlazení.

Tato představa je obtížně ověřitelná. Záření by nezanechalo kráter a po více než 440 milionech let pravděpodobně ani jednoznačný chemický podpis. Zastánci hypotézy hledali podporu v zeměpisném rozložení vymírání některých živočichů, ale nalezená shoda nepředstavuje důkaz, že k záblesku skutečně došlo. Gama záblesk proto zůstává zajímavou možností na okraji hlavního výkladu. Není nutné ho vylučovat jako fyzikálně nemožný, zároveň však není důvod stavět na něm celé ordovické katastrofy. Stopy ledovců, ústupu moře a změn okysličení oceánu jsou mnohem konkrétnější.

Ordovik skončil, život však samozřejmě ne. Do následujícího siluru vstoupily zbytky původních společenstev. Přežili někteří ramenonožci, trilobiti, graptoliti, konodonti, hlavonožci, mechovky i ostnokožci. V dalších milionech let se jejich potomci šířili do uvolněných prostředí. Obnova nebyla návratem ke starým poměrům. Mnohé běžné ordovické druhy zmizely a s nimi i vztahy, které měly k ostatním organismům. Silurská společenstva byla složena z přeživších, přistěhovalců a nově vznikajících druhů.

Útesy se postupně obnovily a později se staly významnou součástí silurských moří. Dařilo se rybám, mezi nimiž přibývaly formy s dokonalejšími smysly, pohybem i tělesnou ochranou. Na souši pokračovalo nenápadné šíření rostlin a členovců. Vymírání tento vývoj samo nevytvořilo, změnilo však výchozí sestavu života. Někdy se říká, že hromadná vymírání uvolňují místo novým skupinám a tím podporují evoluci. Je to pravda pouze v omezeném smyslu. Po zmizení konkurentů skutečně zůstává volný prostor, ale katastrofa nemá plán ani směr. Nevybírá nejpokročilejší a neodstraňuje zastaralé. Přežití může záviset na širokém rozšíření, nenáročnosti, vhodném místě výskytu nebo prosté náhodě.

Druh, který žil v jednom zaniklém moři, mohl zmizet, i když byl ve svém prostředí dokonale úspěšný. Jiný přežil proto, že jedna jeho populace obývala oblast, kde zůstalo o něco více kyslíku. Z takových okolností potom vzniká další historie života.

Po ordovicko-silurském vymírání nezůstal jeden snadno čitelný důkaz. Příběh je rozdělen mezi ledovcové usazeniny v Africe, mořské břidlice v Asii, vápence v Evropě, chemické změny v sedimentech a fosilie nalezené na všech dnešních kontinentech. V jedné vrstvě náhle zmizí několik druhů graptolitů. Jinde se mění společenstvo ramenonožců. V další oblasti se objeví hornina uložená v moři bez kyslíku. Daleko odtud leží stopy po ledovci, který se pohyboval krajinou nacházející se tehdy nedaleko jižního pólu.

Teprve jejich porovnáním se ukazuje pořadí událostí. Teplý svět pozdního ordoviku se ochladil. Na Gondwaně přibývalo ledu a moře ustoupilo z mělkých šelfů. Mnoho teplomilných a místně rozšířených druhů zmizelo. Chladnomilná fauna na čas rozšířila svůj areál. Poté začaly ledovce tát, hladina se zvedla a měnila se cirkulace oceánu. Kyslíku v mnoha vodách ubývalo a přišla další velká ztráta. Zda celý sled nastartoval pokles oxidu uhličitého, zvětrávání, vulkanismus nebo souhra několika příčin, zůstává otevřené. Stejně tak se dál upřesňuje délka jednotlivých fází a rozsah anoxie. Nové výzkumy obraz spíše komplikují, než aby ho zjednodušovaly.

Ordovicko-silurské vymírání nebylo okamžikem, kdy by se planeta ze dne na den změnila v mrtvý svět. Spíše připomínalo dlouhou řadu špatných let, která se v geologickém měřítku odehrála velmi rychle. Jedna generace živočichů mohla stále žít v běžném moři, ale její potomci už nacházeli pobřeží jinde, vodu chladnější a potravu vzácnější. Později se voda vrátila, avšak u dna v ní nebylo možné dýchat.

Konec ordoviku tak nevypráví jen o ledu nebo nedostatku kyslíku. Ukazuje, co se může stát, když se rozkolísá několik částí planety současně. Atmosféra ovlivnila teplotu, teplota ledovce, ledovce hladinu moře a změny oceánu jeho proudění i chemické složení. Mořský život, tehdy téměř jediný složitý život na Zemi, se ocitl uprostřed děje, který nedokázal zastavit ani mu dostatečně rychle uniknout.

Zdroje:

https://www.britannica.com/science/Ordovician-Silurian-extinction

https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/ordovicky-vzestup-a-pad.pdf

https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2011/cislo-10/masova-vymirani-historii-zeme.html

https://is.muni.cz/el/fss/jaro2009/ENS202/um/HEnOrdovik.pdf

https://21stoleti.cz/2009/01/19/celime-nejvetsimu-vymirani-v-dejinach/

https://neposlusnetlapky.cz/nejnovejsi-zpravy/pri-prvnim-velkem-ocistci-mnohobunecneho-zivota-bylo-v-mori-vyhubeno-85-procent-zivocichu/mediatrend/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vym%C3%ADr%C3%A1n%C3%AD_ordovik%E2%80%93silur