Článek
Jsou příběhy, které se do člověka zakousnou zvláštním způsobem. A rozhodně ne z důvodu, že by byly hezké. Právě naopak. Spíš proto, že v sobě nesou ten nejhorší typ strachu. Strach o dítě. Takový, který se nedá vytěsnit, protože má konkrétní podobu a je skutečný. Úzký otvor v zemi, ticho, křik a dospělí, kteří najednou zjišťují, jak směšně bezmocné jsou jejich ruce.
Jessica McClure
Na podzim roku 1987 se v texaském Midlandu stalo něco, co mělo být jen obyčejné odpoledne na zahradě. Chvíle, kdy se rodina sejde u příbuzných, děti pobíhají mezi dospělými a nikdo nic neřeší. Všichni jsou přece blízko. Všichni přece slyší. A když je dítě na očích, je v bezpečí. Jenže právě v tom je jedna z nejzrádnějších věcí na batolatech. Stačí pár vteřin, aby bylo pryč a dospělý ještě pořád žil v iluzi, že je vše v pohodě. Osmnáctiměsíční dítě nepotřebuje minuty k tomu, aby se mu něco stalo. Stačí jediný okamžik.
Jessica McClure, tehdy ještě droboučká holčička, které později celý svět začne říkat „Baby Jessica“, si hrála na dvorku u tety. Byla přesně ve věku, kdy dítě objevuje, zkouší hranice, a zároveň je křehké jako sklenička. Batole, které nezná slovo nebezpečí a nemá ponětí, že některé věci se prostě nedělají. Na dvoře byl starý, opuštěný otvor po vrtu. Úzká, nezajištěná trubka, něco, co dospělým připadá jako nezajímavý kus železa v zemi. Něco, kolem čeho projdete a ani se nezastavíte, protože váš mozek si rychle řekne, že to není nic, co by mělo být nebezpečné a nic se přece nemůže stát.
Jessica k tomu otvoru došla. Možná se jen chtěla opřít. Možná ji zaujal okraj. Možná to byla čistá náhoda, krůček vedle, uklouznutí nebo ztráta rovnováhy. A pak se to stalo. Přišel pád do úzké šachty, do prostoru, který je tak těsný, že se v něm tělo nemůže otočit, nemůže se odrazit, nemůže se samo nijak zachránit. Osmnáctiměsíční dítě zmizelo v zemi, jako kdyby jej někdo spolkl. V prvních vteřinách tomu dospělí ještě ani nevěří. Mozek se brání přijmout tak absurdní skutečnost. Rozhlížíte se, voláte, čekáte, že se Jessica vynoří za rohem, že se ozve smích, že to celé byla jen hloupá chvilka, kdy se schovala. Jenže místo smíchu přijde něco jiného. Zvláštní zvuk, kňourání, pláč z míst, kde by se žádný hlas ozývat neměl.
Když se sklonili k otvoru, slyšeli ji. To byl moment uvědomění si, že dítě je někde dole. V zemi, v prostoru, kde se nedá pořádně dýchat, kde je tma, kde je kov studený a kde se každý nádech mění v paniku. Rodiče, příbuzní i sousedé udělali to, co by udělal každý. Zkoušeli ji vytáhnout. Zkoušeli se k ní dostat, ale otvor byl příliš úzký. A Jessica spadla opravdu hluboko. Přibližně do hloubky několika metrů. Navíc se nezastavila v rovné části. V šachtě byl ohyb, jakýsi zalomený úsek, a právě tam se zaklínila. V jedné poloze, kde nemohla pohnout tělem tak, aby jí to nějak pomohlo. Kde každý další pohyb byl spíš trest než cesta ven. A v tomto věku navíc nebyla schopna přemýšlet.
Když dorazili záchranáři, byla to už jiná realita. Dvorem se rozléhaly sirény, lidé se tlačili u plotu, někdo brečel, někdo křičel pokyny, které nikdo neposlouchal, protože chaos je v krizi přirozený. A uprostřed toho všeho byla ona díra do země velikosti dětské hlavy, kde byla zaklíněná malá holčička. Záchranáři museli nejdřív udělat jednu věc. Zjistit, kde přesně Jessica je. V takové šachtě nevidíte a nikam jen tak nedosáhnete. Nedokážete si být jistý, jestli je zaklíněná metr pod povrchem, nebo mnohem hlouběji. A s každým dalším okamžikem běží čas proti vám. Malému dítěti dochází síly rychle. Tělo se mnohem rychleji unaví. Hlava otéká a každý nádech může být o něco těžší.
Do šachty spustili mikrofon. Když uslyšeli její hlas, bylo to zvláštně uklidňující a zároveň děsivé. Uklidňující, protože žila a děsivé, protože ten hlas byl důkazem, že je skutečně tam dole. Skutečně uvězněná a bezmocná. A pak přišla nejhorší část celé záchranné akce. V takové situaci si nikdo nepřeje hrdinské nepromyšlené scénáře. Nikdo nechce, aby se někdo protáhl bez rozmyslu dolů. Jenže lidé jsou v nouzi schopní udělat i nemožné. Přesto bylo jedno jasné, otvor byl tak úzký, že dospělý člověk by se tam stejně nedostal. A i kdyby se nějak dostal, riskuje, že šachtu naruší, že způsobí sesuv nebo že Jessicu ještě víc zaklíní.
Takže záchrana musela být technická. Pomalejší a promyšlenější. A paradoxně tím byla i napínavější, protože každá minuta znamenala další minutu, kterou dítě strávilo v zemi. Záchranáři začali vrtat vedle paralelní šachtu. Někdo, kdo nikdy neviděl, jak se taková věc dělá, si možná představí, že se prostě vykopou dva metry vedle a hotovo. Realita je ale trochu jiná. Vrtání do země musí být přesné. Musí počítat s tím, že půda může být jiná, než se zdá, že se může drolit, že se mohou objevit kameny nebo že se může změnit tlak. A hlavně nesmíte způsobit kolaps původní šachty, ve které je dítě.
Lidé v Midlandu, městě, kde se díky ropnému průmyslu ví o vrtech své, najednou sledovali, jak se znalosti z civilního života proměňují v záchranu dítěte. Přijeli specialisté, hasiči, inženýři, dobrovolníci i lidé, kteří běžně pracují s těžkou technikou. Každý přiložil ruku k dílu, jak mohl. Někdo vrtal, měkdo nosil vybavení. Někdo jen stál a modlil se, protože když už nic neumíte, modlitba je způsob, jak se nevzdat. Jessica tam dole mezitím byla pořád sama. Představte si tu tmu. Tmu, kde se opíráte o chladný kov, tmu, kde nevíte, co se děje nahoře, a jediné, co cítíte, je stísněnost. K tomu hlad, žízeň, strach a bolest, protože zaklíněné tělo bolí. Tlak na nohu, na bok, na hlavu, a u dítěte je všechno ještě citlivější. Navíc Jessica byla zaklíněná tak, že její noha byla dlouho v nepřirozené poloze. Krev pak neproudí, jak má a tkáň trpí. A s každou hodinou roste riziko, že i když ji vytáhnou živou, nebude to bez následků.
Nahoře se mezitím rozsvítily reflektory. Dny a noci se slily do jednoho nekonečného pracovního bloku. Záchranáři se střídali, protože lidské tělo nevydrží být napjaté desítky hodin bez přestávky. Jenže psychika to taky nevydrží. Představte si být u takové díry a vědět, že dole je dítě, a vy musíte dělat věci pomalu, přesně a opatrně. V tu chvíli se zrodil zvláštní typ ticha, které je známé na takových záchranných operacích. Ticho, kde lidé nemluví z úcty k situaci. A do toho občas výkřik, když se něco nepovedlo, když se vrtačka zasekla, když se vrt posunul jinam, než měl.
Rodiče Jessicy prožívali peklo, které se nedá snadno zvládnout. To se dá jen přežít. Představte si, že stojíte pár metrů od místa, kde je vaše dítě, a přesto se ho nemůžete dotknout. Nemůžete mu dát napít. Nemůžete ho obejmout. Nemůžete mu slíbit, že to bude dobré, protože nevíte, jestli to dobré bude. A když se vás někdo zeptá jak se cítíte, nemáte odpověď, protože lidská slova na tohle nejsou. Příbuzní a sousedé se snažili pomáhat, ale pomoc je někdy jen přítomnost. Někdo přinesl deku, někdo kávu. Někdo držel matku za ruku. Někdo hlídal, aby se k místu nedostali zvědavci. A někdo si jen opakoval, že tohle přece nemůže skončit špatně.
Záchranáři nakonec provrtali paralelní šachtu do potřebné hloubky. A pak přišel další krok, ten nejdůležitější. Vodorovný tunel z nové šachty k té původní. To znamenalo pracovat v zemi, kde každý neopatrný zásah může způsobit sesuv, a přitom se musíte trefit přesně tam, kde je dítě. Každou chvíli bylo potřeba zastavit a ověřit pozici. Každou chvíli řešit, jestli se původní šachta nehýbe. A do toho tlak veřejnosti. Protože příběh se mezitím rozlétl daleko za Midland. Televize přenášely záběry, lidé seděli doma a sledovali to jako nějaký špatný film, jenže tohle nebyl film. Tohle byl život jedné holčičky a nervy lidí, kteří ji měli dostat ven.
V jednu chvíli se ukázalo, že Jessica je zaklíněná v ohybu, a to záchranu komplikovalo. Nebylo to jen o tom dostat se k ní. Bylo to o tom, dostat se k ní tak, aby se dala vytáhnout. Dítě v úzkém prostoru může uvíznout způsobem, který se dá vyřešit jen opatrným manévrem. A ten manévr musel udělat člověk. Nakonec se do tunelu dostal jeden záchranář. Člověk, který byl ochotný vlézt do úzkého prostoru pod zemí, v prachu a stísněnosti, a pracovat v podmínkách, které se podobají noční můře. V té chvíli už šlo o hodiny. Jessica byla dole zhruba dva a půl dne.
Když se k ní konečně dostali, zjistili, že byla zraněná. Na čele měla odřeninu, protože se v trubce otírala o kov. Byla vyčerpaná, promrzlá a vyděšená. Dítě tak malé, jako byla Jess, nedokáže pochopit, že co se dělo, byla snaha o její záchranu. Cítila jen cizí dotek, cizí hlas, tlak a strach. Záchranář ji musel opatrně připoutat, zajistit, aby nevyklouzla, aby ji další pohyb nezranil. A pak začal ten okamžik, který si lidé dodnes pamatují jako vyvrcholení celé operace. Pomalé a velmi opatrné vytahování. Nahoře nikdo nedýchal. V přeneseném i doslovném smyslu. Všichni věděli, že stačí jedna chyba, a může se stát něco nevratného.
Když Jessicu konečně vytáhli, byl to výbuch emocí, který se nedá napodobit. Lidé brečeli, objímali se, někteří se sesunuli na zem, protože už nedokázali stát. Někde v davu se ozývaly výkřiky úlevy, jinde tiché modlitby díků. Dítě žilo. A přesto tím tenhle příběh nekončil. Jessica byla okamžitě převezena do nemocnice. Lékaři řešili, jak moc její tělo utrpělo dlouhým zaklíněním. Největší obava se týkala nohy, kterou měla dlouho v poloze, jež bránila správnému prokrvení. Když krev neprotéká, tkáně odumírají. A u dítěte je to závod s časem. Nakonec se lékařům podařilo zachránit většinu nohy, ale přesto Jessica přišla o prst na noze kvůli komplikacím (odumření tkáně). Zůstala jí jizva na čele, čekaly jí roky následných zákroků a kontroly.
Po záchraně se rozjela obrovská vlna solidarity. Rodina dostávala dary a probíhaly sbírky. Lidé posílali peníze, dopisy i hračky. Byl to zvláštní fenomén. Obrovská společná úleva a potřeba udělat ještě něco, i když už bylo dítě venku. Nakonec po všem tom utrpení přišel obyčejný život. Škola, práce, rodina. Děti. Každodennost, která je sama o sobě výhra, když si uvědomíte, jak blízko byla smrti ve chvíli, kdy většina lidí v jejím věku ještě neumí pořádně říct ani svoje jméno.
Záchrany tohoto typu zanechávají stopy i na těch, kteří zachraňují. Někteří záchranáři si nesou následky, úzkosti i noční můry. V případě této události se často zmiňuje i psychický dopad na některé členy týmu. Je snadné vnímat záchranáře jako hrdiny z plakátu, ale jsou to lidé, kteří musí v pravý čas vypnout emoce, aby mohli dělat svou práci. A pak je zase zapnout. A to někdy nejde hladce.
Každý rodič by si měl uvědomit, že dítě kolem osmnácti měsíců potřebuje nepřetržitý dohled. Ne občasný. Batole se pohybuje rychle, často nečekaně, a hlavně nemá žádný vnitřní alarm. To, co dospělému připadá jako nezajímavá věc (kbelík s vodou, schod, otevřená branka, nářadí, díra v zemi), je pro dítě buď hračka, nebo pozvánka k průzkumu. A když dospělý říká „vždyť jsem se otočil jen na chvilku“, často to není výmluva, je to popis reality. Jenže bezpečnost malých dětí je nemilosrdná v tom, že „jen na chvilku“ někdy bohužel stačí k tomu, aby se stala tragédie. Je to o tom, že svět je plný pastí, které dospělí přestanou vidět, protože jsou zvyklí. Starý vrt na dvoře je pro dospělého věc, o které ví a často si neuvědomí, co vše se může stát. Pro dítě je to ale cesta do tmy.
Kdyby se ten otvor zakryl, kdyby se zabezpečil, kdyby byl dohled opravdu nepřetržitý, možná by se nic nestalo. Jenže „možná a kdyby“ jsou slova zbytečná. Příběh Jessicy je zároveň děsivý i poučný. Připomíná, že nejhorší nehody často nevznikají z toho, že by někdo chtěl riskovat. Vznikají z kombinace obyčejnosti, rutiny a jediné vteřiny nepozornosti. A batole je v tomhle věku nejzranitelnější tvor, jakého doma můžete mít. Je zvědavé, rychlé, neobratné a naprosto bez instinktu pro sebeochranu.
Možná i proto ten příběh tehdy tolik lidí chytil za srdce. Nešlo jen o Jessicu. Šlo o to, že si každý rodič, každá teta, každý prarodič dokázal představit vlastní dvorek. Vlastní „tady se nic nestane“. A když se pak Jessica po 58 hodinách vynořila z trubky, nebylo to jen zachráněné dítě. Byla to chvíle, kdy si spousta lidí po celém světě uvědomila, že život je někdy tenký jako okraj studny. A že dohled nad malým dítětem není paranoia. Je to láska převedená do praxe.
Zdroje:
https://people.com/all-about-baby-jessica-life-now-11830322
https://news4sanantonio.com/news/local/rescue-of-baby-jessica-from-texas-well-captivated-the-nation-38-years-ago-today-texas-midland
https://www.reddit.com/r/Xennials/comments/1o8y9zz/on_this_day_in_1987_18monthold_jessica_mcclure/
https://www.texasmonthly.com/articles/jessica-mcclure/
https://www.texasstandard.org/stories/baby-jessica-midland-texas-well-rescue-book-inside-lunsford/
https://abc13.com/post/baby-jessica-rescuing-saving-from-well-mcclure/5620354/
https://people.com/where-are-baby-jessica-parents-now-11830240
