Článek
V květnu 1945 byly České Budějovice městem, které mělo válku za sebou jen několik málo dní. Lidé se radovali z osvobození, ale zároveň se teprve začínalo ukazovat, co po šesti letech okupace zůstalo pod povrchem. Hledali se udavači, příslušníci nacistických organizací i lidé, kteří si během protektorátu příliš dobře rozuměli s německými úřady. Němci byli vyháněni z bytů, soustřeďováni do internačních táborů a jejich majetek se zabavoval. Vedle skutečné snahy potrestat viníky však přišla i osobní msta, rabování a obyčejné násilí. V prvních poválečných týdnech navíc často nebylo příliš jasné, kdo má právo koho zatknout, kdo jedná z pověření úřadů a kdo si jen připnul pásku, opatřil pistoli a rozhodl se, že teď bude určovat pravidla sám. Do těchto poměrů vstoupil také dvaačtyřicetiletý gymnaziální profesor Vladimír Malý. Později se ukázalo, že právě on má na své minulosti mnoho míst, o kterých rozhodně nestál, aby se po válce příliš mluvilo.
Profesor Vladimír Malý
Dne 15. května, kolem jedenácté dopoledne, zazvonil u bytu rodiny Cunových. Karl Cuno, jeden z významnějších mužů českobudějovického Sicherheitsdienstu, už doma nebyl. Na konci války padl do amerického zajetí. V bytě zůstala jeho žena Paula se třemi malými dětmi. Právě toho dne byla u ní také známá Anna Henschelová se dvěma dětmi. Když Malý z bytu odešel, bylo uvnitř sedm postřelených lidí. Dvě ženy a pět dětí ve věku od patnácti měsíců do šesti let. Někteří ještě žili, když se dovnitř dostali sousedé a policisté. Paula Cunová před smrtí stačila říct, kdo střílel. Přesto se profesor Malý mohl ještě téměř šest let volně pohybovat, učit na gymnáziu a dokonce se na čas dostat mezi lidi, kteří po válce rozhodovali o vině jiných.
Jeho život před válkou ničím nenaznačoval, že jednou bude stát před soudem za sedminásobnou vraždu. Vladimír Malý se narodil 29. dubna 1903 v Jičíně, vystudoval přírodní vědy na Karlově univerzitě a v roce 1928 získal doktorát. Následovala učitelská dráha, která však nebyla zdaleka tak spořádaná, jak by se u gymnaziálního profesora čekalo. Školy střídal nezvykle často a opakovaně se dostával do konfliktů. Problémy měl s kolegy, nadřízenými i studenty. Dochovalo se také svědectví o fyzickém napadení žáka, jemuž způsobil zranění v obličeji. Sám později tvrdil, že během kariéry prošel přibližně patnácti školami. Už před válkou se tedy kolem něj vršily spory a stížnosti, i když samozřejmě nic z toho ještě nevysvětluje to, čeho byl schopen v květnu 1945.
Mnohem důležitější je jeho chování za okupace. Malý se před válkou běžně stýkal také s Němci a například s nimi hrával tenis. To by samo o sobě nebylo nic pozoruhodného. V tehdejším Československu šlo o naprosto běžnou věc. Někteří z jeho známých však později působili v nacistických strukturách a samotný Malý v roce 1940 vstoupil do Českého svazu pro spolupráci s Němci. Jeho členství je doložené a po válce se mu rozhodně nehodilo. Šlo totiž o organizaci podporující spolupráci protektorátního obyvatelstva s nacistickým Německem. Malý se později snažil okolnosti svého členství různě vysvětlovat, fakt, že do organizace vstoupil, ale zůstal.
Kounicovy koleje 1925
V roce 1941 ho naopak gestapo zatklo. Spolu s dalšími učiteli a studenty skončil na několik týdnů v Kounicových kolejích v Brně. Tuto zkušenost Malý po válce často připomínal a právě jí vysvětloval jako svou údajnou nenávist vůči Němcům. Jenže další průběh jeho života začal budit otázky. Po propuštění dostal několikaměsíční placenou zdravotní dovolenou. Následně byl přidělen na gymnázium ve Valašském Meziříčí, kde podle pozdějšího pátrání fakticky neučil a pouze pobíral plat. Podobně výhodné podmínky měl mít také později. V době, kdy německé úřady posílaly tisíce lidí na nucené práce a pracovní povinnost byla stále tvrdší, to působilo přinejmenším nezvykle.
Po válce se proto začala objevovat otázka, zda Malý nebyl s německými bezpečnostními orgány spojen mnohem těsněji. Přímý dokument, podle něhož by bylo možné bez pochybností napsat, že pracoval jako konfident gestapa nebo Sicherheitsdienstu, znám není. Existuje však několik okolností, které budily podezření už tehdy. Lidé zapojení do odboje, kteří se mu měli svěřit, byli později zatčeni. Také jeho poměry po propuštění z Kounicových kolejí působily zvláštně. Státní žalobce se po válce klonil k názoru, že Malý s Němci spolupracoval, a k podobnému závěru dospěl při studiu archivů také Jan Ciglbauer, který jeho případ později podrobně zpracoval v knize Od kolaborace k vraždám. Úplnou jistotu ale prameny neposkytují.
Když se Německo zhroutilo, Malý se začal chovat způsobem, který musel být pro lidi znalé jeho předchozího života přinejmenším nápadný. Najednou byl mezi těmi, kdo vystupovali proti Němcům nejostřeji. Účastnil se prohlídek německých bytů, podílel se na jejich vyklízení, chodil ozbrojený a na domy obývané Němci maloval hákové kříže. Na poválečné poměry nebylo podobné jednání ojedinělé, jenže u něj bylo těžké přehlédnout, jak rychle se snažil dát okolí najevo, na které straně nyní stojí. Ještě nedávno měl v životopise členství v organizaci spolupracující s Němci, a najednou se předváděl jako jejich nekompromisní odpůrce.
V těchto dnech se Malý začal intenzivně zajímat také o Marii Želiborovou. Právě její osud je pro pochopení celé události důležitější, než se na první pohled zdá. Želiborová pracovala dlouhá léta jako pedikérka v českobudějovickém obchodním domě Baťa a od roku 1939 udržovala vztah s Antonem Hagenem, řidičem místní služebny SD a příslušníkem SS. Hagen ji v roce 1940 seznámil s rodinou Karla Cuna a oba páry se poté navštěvovaly. Díky tomu Želiborová znala nejen Cunovu rodinu, ale dostávala se také k informacím z prostředí českobudějovické Sicherheitsdienst. Její postavení po osvobození bylo pochopitelně velmi nejisté. Měla německé občanství a vztah s příslušníkem SS, což stačilo k tomu, aby se o ni nové úřady začaly zajímat. Z dochovaných materiálů ale zároveň vyplývá, že právě ona se později opakovaně snažila upozorňovat na nepotrestanou vraždu a na to, že Malého chrání někteří příslušníci bezpečnostních složek.
Malý se po osvobození dostal do jejího bytu. Klíče získal od domovnice a uvnitř něco hledal. Když se Želiborová vrátila, našla ho tam ozbrojeného a situace skončila konfliktem. Ženě se podařilo utéct a našla útočiště právě u Pauly Cunové. O několik dní později ji Malý z Cunova bytu nechal odvést do internačního tábora v Suchém Vrbném. Stalo se to 12. května. Dochovaný materiál z Ciglbauerovy knihy ukazuje, že Malý a Václav Hrneček měli později na odstranění Želiborové z veřejného života značný zájem. Autor ji přímo označuje za nebezpečnou svědkyni událostí spojených s bytem Karla Cuna. Když se o rok později pokoušela proti Malému vystupovat, Hrneček ji nechal znovu neoprávněně odvést do internačního zařízení. Želiborová si v dopise úřadům stěžovala, že lidé kolem Malého se ji snaží umlčet, a upozorňovala na jeho ochranu ze strany některých funkcionářů.
Karl Cuno měl před koncem války ukrýt dokumenty, mezi nimi také kartotéku lidí nějakým způsobem spojených s českobudějovickou SD. Jestli šlo skutečně o seznam konfidentů a spolupracovníků, není možné z dnešních pramenů úplně přesně určit. Stejně tak neexistuje doklad, že v kartotéce bylo jméno Vladimíra Malého. Prokuratura i pozdější badatelé ale považovali za možné, že se Malý podobných dokumentů obával a snažil se je najít dřív, než se dostanou do rukou nových úřadů. Kartotéka později zmizela. Pokud v ní skutečně bylo něco, co se týkalo Malého, vysvětlovalo by to, proč se právě v prvních poválečných dnech tolik zajímal o osoby napojené na českobudějovickou SD a proč se opakovaně vracel k Cunovým. Jde ale stále o rekonstrukci motivu, nikoli o prokázaný fakt.
Ilustrační obrázek
Tři dny po zatčení Marie Želiborové se Malý k Cunovým vrátil. Bylo 15. května 1945 a v bytě byla Paula se svými dětmi. Šestiletou Uthou, pětiletým Hansem Robertem a patnáctiměsíční Karolou. Na návštěvu přišla Anna Henschelová se čtyřletým Horstem Adolfem a tříletou Franzine Annou. Dva dospělí lidé, po nichž se Malý podle svých pozdějších výpovědí zajímal, Karl Cuno a Anton Hagen, tam nebyli. V bytě byly jen dvě ženy a děti. Přesný rozhovor, který se mezi nimi odehrál, dnes znát nemůžeme. Všechny oběti zemřely a Malý svůj popis události později měnil. Ví se ale, že byt prohledával a potom začal střílet.
Paulu Cunovou a Annu Henschelovou postřelil v ložnici. Potom se obrátil proti dětem. Čtyři starší byly v kuchyni. Patnáctiměsíční Karola ležela v postýlce. Malý při výslechu v roce 1951 připustil, že děti začal zabíjet poté, co dospěl k závěru, že nemůže nechat naživu svědky. Právě tato část jeho výpovědi zbavuje celý čin jakékoli možnosti schovat ho za obecné označení poválečné msty. Nešlo o přestřelku, při níž byly děti náhodně zasaženy. Nebyli tam ozbrojení příslušníci SS. Malý střílel v bytě na lidi, kteří proti němu neměli čím bojovat, a poté podle vlastní výpovědi pokračoval právě proto, aby nikdo nezůstal.
Po jeho odchodu však ještě všichni mrtví nebyli. Střelbu zaslechli lidé v domě a přivolaní policisté se dostali dovnitř. U dveří kuchyně ležela jedna z malých dívek a stále se pohybovala. Také patnáctiměsíční Karola v postýlce ještě žila. Živá byla nějakou dobu i Paula Cunová. Když se jí jeden z přítomných zeptal, kdo střílel, odpověděla, že profesor Malý. Později zemřela ona i obě těžce raněné děti. Nakonec nepřežil nikdo. Člověk by čekal, že v tu chvíli už nebude co řešit. Jméno pachatele existovalo a vyslovila ho před smrtí jedna z obětí. Malý byl ve městě známý a neskrýval se. Přesto se nic takového jako rychlé zatčení nekonalo. Protokol o vraždě byl sepsán až přibližně o týden později a přesně měsíc po činu dostalo státní zastupitelství zprávu, že pachatel nebyl vypátrán. Podle Ciglbauera přitom bylo v Českých Budějovicích veřejným tajemstvím, že vraždil Malý.
Ilustrační obrázek
Jedním z lidí, kteří mu v poválečných měsících pomáhali, byl již zmíněný Václav Hrneček. Jeho jméno se objevuje i v dochovaných dokumentech Marie Želiborové, která si stěžovala, že se ji právě Hrneček snažil odstranit a že Malého chrání. V březnu 1946 ji nechal znovu odvést do internačního zařízení krátce poté, co učinila oznámení kvůli vykradení svého bytu Malým. Její pozdější manžel Josef Lepš při výslechu popsal, jak Hrneček Želiborovou odvedl bez řádného vysvětlení a zároveň se jej snažil přimět, aby se do celé záležitosti dál nepletl. Z dochovaných materiálů je zřejmé, že minimálně část lidí z bezpečnostních struktur neměla zájem, aby se Malého případ začal znovu důkladně rozebírat.
Poválečné České Budějovice navíc zažívaly i další případy násilí na německém obyvatelstvu. Pouhých pět dní po vraždě Cunových a Henschelových bylo na městském hřbitově zastřeleno osmadvacet Němců a na této akci se podíleli také někteří příslušníci místních bezpečnostních složek. Ciglbauer upozorňuje, že právě to mohl být jeden z důvodů neochoty otevírat případ Malého. Důkladné vyšetřování jednoho poválečného zločinu mohlo velmi snadno přivést policii i k dalším.
Malý tak zdaleka nežil jako člověk, který má za sebou sedm mrtvých a očekává zatčení. Naopak. Vstoupil do komunistické strany, zapojil se do Svazu československo-sovětského přátelství a účastnil se činnosti organizace bývalých politických vězňů. Dokonce byl jmenován soudcem z lidu u Mimořádného lidového soudu v Českých Budějovicích. U soudu, kde se řešily případy nacistických zločinců, kolaborantů a udavačů, tedy nějaký čas spolurozhodoval člověk, který měl sám za sebou členství v organizaci spolupracující s Němci a jehož válečné kontakty vyvolávaly vážné otázky. A také člověk, který už tehdy zastřelil dvě ženy a pět dětí.
Na podzim roku 1945 se odstěhoval do Prahy a znovu začal učit. Případ v Budějovicích se postupně ztrácel, i když Marie Želiborová se dál snažila upozorňovat na to, co se stalo. V roce 1946 dokonce v dopise Zemskému národnímu výboru otevřeně označovala Malého za vraha a tvrdila, že jeho přátelé se ji snažili násilím odstranit. Ze zveřejněného úryvku Ciglbauerovy knihy vyplývá, že právě ona byla v poválečných letech prakticky jediným člověkem, který se snažil na nepotrestanou sedminásobnou vraždu soustavně upozorňovat. Teprve v lednu 1951 se situace změnila. Vladimír Malý byl zatčen. Při domovní prohlídce našli policisté několik pistolí uložených v bezprostřední blízkosti místa, kde spal. Když vysvětloval, proč je má, zmínil mimo jiné obavu z Karla Cuna. Bál se, že by se mu mohl pomstít za smrt manželky a dětí. Při výsleších už samotnou vraždu nepopíral. Snažil se ale přesvědčit vyšetřovatele, že šlo o důsledek nenávisti k Němcům, kterou v něm vyvolalo věznění gestapem, válečné poměry a osobní ztráty.
Prokuratura tuto verzi nepřijala. Problém byl především v tom, koho Malý skutečně zabil. Karl Cuno, člověk spojený s nacistickým bezpečnostním aparátem, v bytě vůbec nebyl. Stejně tak tam nebyl Anton Hagen. Malý nezastřelil žádného příslušníka SD ani gestapa. Zastřelil dvě ženy a pět dětí. Právě proto se vyšetřování vrátilo k možnosti, že skutečným důvodem návštěvy Cunova bytu byly dokumenty a snaha zahladit něco z vlastní minulosti. Zda takový motiv opravdu stál za vraždou, už dnes zřejmě nelze definitivně prokázat. Kartotéka zmizela a přímý důkaz Malého případné spolupráce s SD chybí. Přesto tato verze podle dochovaných materiálů dávala vyšetřovatelům větší smysl než jeho pozdější tvrzení o spontánní národní mstě.
V říjnu 1951 byl Vladimír Malý odsouzen k smrti. Ani tehdy ale jeho příběh neskončil. Odvolal se a během pobytu ve vězení začal poskytovat informace Státní bezpečnosti. Mluvil o svých někdejších známých a kolezích, upozorňoval na lidi s protikomunistickými názory a později byl veden jako spolupracovník StB pod krycím jménem „Velký“. Jeho agenturní svazek byl nakonec zničen, a tak už není možné přesně určit, jak rozsáhlá tato spolupráce byla.
Trest smrti mu byl mezitím změněn na doživotí a později dále zmírněn. V květnu 1962 vyšel z vězení.
Za sedm mrtvých tedy strávil za mřížemi přibližně jedenáct let. Potom se vrátil do Prahy a žil ještě více než dvě desetiletí. Zemřel v roce 1984.
Zdroje:
https://hlidacipes.org/das-hat-professor-maly-gemacht-nejdriv-kolaborant-potom-nekolikanasobny-vrah/
https://budejovice.rozhlas.cz/znacne-casti-povalecneho-nasili-na-nemcich-se-dopousteli-lide-kteri-se-8414066
https://nazory.aktualne.cz/nejdriv-kolaborant-pak-nekolikanasobny-vrah/r~c6325432275d11f0b689ac1f6b220ee8/?lp=1
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/zabil-po-valce-ze-msty-pet-malych-deti-nejmladsi-zastrelil-v-postylce-vrah-nemcu-byl-ale-asi-sam-kol-38973
https://magazin.pametnaroda.cz/clanky/volne/nejdriv-kolaborant-a-potom-nekolikanasobny-vrah
