Hlavní obsah
Příroda a ekologie

Patří k největším vodním broukům Evropy. Vodomil černý ve vodě vypadá jako obyčejný černý kámen

Foto: Darkone, CC-SA 2.5, wikimediacommons.org

Na první pohled působí jako kus černého kamene na dně rybníka. Vodomil černý je ale jeden z největších vodních brouků Evropy a tvor, jehož život je mnohem podivnější, než by člověk čekal.

Článek

Živočich, kolem kterého možná chodíte celé roky a ani o tom nevíte. Není hlučný, není barevný, nelétá člověku kolem hlavy jako chroust a nevyvolává takový respekt jako roháč. Žije tiše, většinou ukrytý ve vodě, mezi stonky rostlin, pod hladinou rybníků, tůní, mokřadů a zarostlých příkopů. A přitom jde o jednoho z největších vodních brouků, s nimiž se u nás může člověk setkat.

Vodomil černý (Hydrophilus piceus)

Když ho někdo uvidí poprvé, často ani hned nepozná, že jde o brouka. Spíš vypadá jako černý, lesklý kamínek, který se najednou začne pomalu pohybovat. Tělo má protáhlé, oválné, silně klenuté a hladké. Dorůstá až několika centimetrů, takže ve světě vodního hmyzu působí skoro jako obr. Není to žádný nepatrný živočich, ale pořádný kus brouka, který se ve vodě pohybuje s těžkopádnou, trochu neohrabanou elegancí.

Na rozdíl od dravých potápníků, kteří se pod hladinou vrhají vpřed prudkými záběry zadních nohou, působí vodomil pomaleji. Neznamená to, že by byl bezmocný. Jen nemá styl lovce, který musí každou chvíli někoho dohnat. Spíš se prodírá rostlinami, šplhá, leze, sbírá potravu a využívá prostředí kolem sebe. Jeho svět není otevřená vodní plocha, ale zarostlý, klidný, trochu bahnitý prostor, který člověk často mylně považuje za zanedbaný.

Proč se mu říká vodomil?

Jméno vodomil sedí tomuto broukovi velmi dobře. Je vázaný na vodu, ale zároveň není rybou ani jiným živočichem, který by pod hladinou dýchal žábrami. Je to hmyz, a proto potřebuje vzdušný kyslík. Musí se tedy pravidelně dostávat k hladině a doplňovat si zásobu vzduchu. Právě to patří k jeho nejzajímavějším vlastnostem. Vodomil si drží vzduch na spodní straně těla, kde ho zachytí jemné chloupky. Když se na něj člověk podívá zespodu, může tahle vzduchová vrstva působit stříbřitě. Brouk si tak pod vodou nese malou vlastní zásobárnu vzduchu, bez které by se v jeho světě neobešel.

Dospělý brouk není krvelačný lovec

U velkého černého brouka by člověk možná čekal dravce. Jenže dospělý vodomil černý není žádné vodní monstrum. Živí se hlavně rostlinnou potravou, měkkými částmi vodních rostlin, řasami a rozkládající se organickou hmotou. Dá se říct, že patří mezi nenápadné uklízeče stojatých vod. To ale neznamená, že by jeho potrava byla jednotvárná nebo že by nikdy nepřijal nic živočišného. Ve vodě málokdy existují ostré hranice. Rozkládající se organická hmota může být rostlinná i živočišná, na odumřelých zbytcích žijí mikroorganismy, drobní živočichové a celý svět, který člověk nevidí. Vodomil do tohoto koloběhu zapadá jako tvor, který zpracovává to, co se ve vodě hromadí. Jeho úloha je proto důležitější, než by se mohlo zdát. V přírodě nejsou významní jen velcí predátoři a nápadné druhy. Stejně důležití jsou živočichové, kteří rozkládají, čistí, převracejí organickou hmotu a vracejí živiny zpět do oběhu. Bez nich by stojaté vody rychle ztrácely rovnováhu.

Larva má úplně jinou povahu

Zajímavé je, že larva vodomila se od dospělého brouka chová docela jinak. Zatímco dospělý vodomil působí spíš jako pomalý sběrač a konzument rostlinné hmoty, larva je dravá. Je protáhlá, pohyblivá a vybavená kusadly, která jí umožňují lovit drobné vodní živočichy. Může napadat larvy hmyzu, červy, měkkýše a další menší obyvatele vody. Tahle proměna je na hmyzu fascinující. Jeden druh, ale dvě velmi odlišné životní strategie. Larva potřebuje rychle růst, získat dostatek energie a připravit se na proměnu. Dospělý brouk už žije jiným tempem a využívá jinou potravu. Kdyby člověk neznal souvislost, možná by ani nevěřil, že dravá larva a černý vodní brouk patří k sobě. Larvy vodomila se nakonec musejí vydat mimo vodu, protože kuklení probíhá v půdě nebo ve vlhkém břehu. Vodomil sice žije ve vodě, ale potřebuje i přirozený okraj nádrže. Nestačí mu samotná hladina. Potřebuje bahnitý břeh, mělké přechody, vegetaci a místa, kde může jeho vývoj pokračovat i mimo vodní prostředí.

Podivuhodný kokon na hladině

Jednou z nejhezčích kapitol v životě vodomila je rozmnožování. Samice vytváří pro vajíčka zvláštní kokon. Nejde o ledajakou hromádku vajíček nalepenou na rostlinu. Je to promyšlená hedvábná schránka, která chrání budoucí larvy a zároveň jim umožňuje přístup ke vzduchu. Kokon může plout na hladině nebo být přichycený k vodním rostlinám. Často se u něj popisuje jakýsi komínek nebo výběžek, který slouží k výměně vzduchu. Vypadá to jako drobný detail, ale ve skutečnosti jde o velmi chytré řešení. Vajíčka jsou chráněná před vodou, ale nezůstanou bez kyslíku.

Když si člověk představí bahnitou tůň, možná mu nepřipadá jako místo plné jemné stavitelské práce. Jenže právě tam vznikají takové drobné zázraky. Samice brouka bez plánku, bez učení a bez nástrojů vytvoří schránku, která musí vydržet ve vodním prostředí, ochránit vajíčka a zajistit jim správné podmínky. Příroda je v podobných detailech často mnohem vynalézavější, než si připouštíme.

Kde vodomil žije?

Vodomil černý má rád stojaté nebo velmi pomalu tekoucí vody. Nevyhledává rychlé potoky ani čisté proudy bez rostlin. Jeho domovem jsou hlavně rybníky, tůně, zarostlé příkopy, slepá ramena, mokřady a mělké vody s bohatou vegetací. Potřebuje prostředí, kde je dost úkrytů, organické hmoty a rostlin. Taková místa bývala v krajině mnohem běžnější. Jenže mnoho mokřadů bylo odvodněno, tůně zasypány, příkopy narovnány a břehy rybníků upraveny tak, aby vypadaly čistě a přehledně. Pro člověka to může být hezčí pohled. Pro vodomila a mnoho dalších živočichů je to ale ztráta domova. Vodomil černý nepotřebuje divokou krajinu bez lidí. Může žít i v člověkem vytvořených vodách, pokud mají přirozený charakter. Rybník s mělkými zarostlými okraji, tůň s bahnitým dnem a vodními rostlinami, starý mokrý příkop, kde se voda drží i během roku, to všechno může být vhodné prostředí. Naopak dokonale vyčištěná nádrž s holými břehy, bez rostlin a bez úkrytů mu mnoho nenabídne.

Proč mizí z krajiny?

Úbytek vodomila černého souvisí hlavně se ztrátou vhodných biotopů. Problém není jen v tom, že někde zmizí jedna tůň. Jde o celkovou proměnu krajiny. Když se vysuší mokřady, zpevní břehy, odstraní vodní vegetace a drobné stojaté vody se promění v technicky upravené plochy, mizí s nimi celý soubor druhů. Vodomil je závislý na prostředí, které není ani úplně suché, ani úplně otevřené, ani dokonale čisté. Potřebuje trochu nepořádku. Rostliny, bahno, tlející zbytky, mělké okraje, úkryty. Jenže právě taková místa lidé často považují za problém. K tomu se přidává znečištění vody, intenzivní rybniční hospodaření a vysychání menších vodních ploch. Larvy i dospělci potřebují stabilní prostředí. Pokud tůň příliš brzy vyschne, vývoj se nemusí dokončit. Pokud je voda přerybněná, zakalená a bez vegetace, ztrácí brouk úkryty i potravu.

Nenápadný ukazatel živé vody

Vodomil černý není běžným symbolem ochrany přírody. Na plakátech bývají spíš orli, vlci, rysi, čápi nebo barevní motýli. Velký černý vodní brouk se do takové role nehodí tak snadno. Přesto vypovídá o stavu krajiny hodně. Když v nějaké vodě žijí vodomilové, znamená to, že tam ještě existuje určitá pestrost. Jsou tam rostliny, úkryty, organická hmota, vhodné břehy a prostor pro celý životní cyklus. Taková voda nemusí být průzračná jako horské jezero. Naopak může být tmavá, bahnitá a zarostlá. Ale právě takové vody bývají biologicky nesmírně bohaté. Člověk má někdy sklon zaměňovat čistotu za prázdnotu. Upravený rybník bez rostlin může vypadat dobře na pohled, ale pro mnoho živočichů je téměř mrtvým prostorem. Naopak tůň plná listí, řas, rákosu a bahna může být skutečným malým světem. Vodomil černý patří právě do takového světa.

Kdyby se člověku poštěstilo vodomila najít, neměl by ho brát domů ani zbytečně trápit. Stačí se podívat. V ruce může působit robustně a trochu neobratně, ale je to vodní živočich a mimo své prostředí dlouho nevydrží v dobré kondici. Nejlepší je pozorovat ho tam, kde žije. V mělké vodě, u okraje zarostlé tůně, mezi rostlinami. Možná bude chvíli nehybný. Možná se pomalu pohne, zachytí se nohou o stonek, otočí se a zmizí níž do vody. Právě v té nenápadnosti je jeho kouzlo. Není to tvor určený k obdivování z vitríny. Patří do tichého vodního světa, který člověk musí chvíli sledovat, aby ho vůbec začal vnímat.

Zdroje:

https://www.britannica.com/animal/water-scavenger-beetle

https://www.wildlifetrusts.org/wildlife-explorer/invertebrates/beetles/great-silver-water-beetle

https://plantiary.com/insect/hydrophilus-piceus_1807.html

https://www.bumblebee.org/invertebrates/ColeopteraHydrophilidae.htm

https://www.chovzvirat.cz/zvire/1327-vodomil-cerny/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz