Rozdrcená loď a dva roky v pasti antarktického ledu. Příběh Ernesta Shackletona je neuvěřitelný

Když jsem se začala probírat příběhy polárních výprav, měla jsem nejdřív pocit, že všechny budou tak trochu podobné. Pár statečných mužů, loď, led, mráz, boj s počasím a nakonec buď úspěch, nebo tragédie. Jenže pak jsem se dostala k výpravě lodi Endurance a postupně mi došlo, že tohle je jiný případ. Ne snad proto, že by šlo o nejvelkolepější vítězství v dějinách objevování. Právě naopak. Čím víc jsem o té expedici četla, tím víc jsem měla pocit, že její síla spočívá v něčem úplně jiném. V tom, že se původně velkolepý plán rozpadl skoro hned na začátku, a přesto se z celé výpravy stal jeden z nejslavnějších příběhů, jaké se kdy s Antarktidou spojovaly.

Antarktida je sama o sobě místo, které se člověku vzpírá už jen představou. Na fotografiích vypadá čistě, skoro až krásně. Bílá krajina, modrý led, obloha, která se někdy zdá být nekonečně klidná. Jenže když člověk čte vzpomínky lidí, kteří se tam skutečně dostali, začne chápat, že ten klid je jen zdánlivý. Antarktida není ani trochu romantická. Je pustá, chladná, vzdálená a ke všemu lhostejná. Není to krajina, která by člověka vítala. Spíš mu od první chvíle dává najevo, že tam prostě nepatří. A možná právě proto tolik přitahovala lidi jako Ernest Shackleton. Některé osobnosti tohle prostředí děsilo, jiné ho braly jako výzvu. Shackleton zjevně patřil do té druhé skupiny.

Když jsem si o něm četla víc, nepůsobil na mě jako člověk, který by se spokojil s obyčejným životem. Nebyl to typ, který by se držel při zemi a vystačil si s tím, co už bylo jednou vykonáno. Antarktida pro něj nebyla jen bílé místo na mapě. Byla to výzva, posedlost, možná i něco, proti čemu si chtěl znovu a znovu změřit vlastní síly. Už před výpravou Endurance měl za sebou zkušenosti z jihu. Zúčastnil se expedice Roberta Falcona Scotta a pak vedl i vlastní cestu do Antarktidy. Takže nešlo o člověka, který by vyrážel do neznáma bez zkušeností. O to zajímavější je, že se pustil do plánu, který i na tehdejší dobu působil skoro šíleně.

V roce 1911 dosáhl Roald Amundsen jako první jižního pólu a mnoho lidí tehdy nabylo dojmu, že hlavní závod o Antarktidu už skončil. Pól byl dobyt, prvenství získáno, historie zapsána. Dalo by se říct, že někdo jiný by v tu chvíli uznal, že největší cíl je pryč a není moc co překonávat. Jenže Shackleton to tak nevzal. Z různých textů i z toho, jak o něm psali, mám dojem, že uvažoval jinak než ostatní. Nepřitahovalo ho jen být první. Přitahovalo ho dělat věci, které předtím nikdo nedokázal. A tak se zrodila myšlenka přejít celou Antarktidu od jednoho oceánu k druhému.

Když to člověk čte dnes, se znalostí map a vzdáleností, skoro se nechce věřit, že něco takového mohl někdo považovat za realistický plán. Přechod celého kontinentu znamenal nejen ohromnou fyzickou námahu, ale i pohyb v prostředí, které tehdy zdaleka nebylo zmapované tak jako dnes. Jenže právě v tom byl duch tehdejší doby. Lidé byli schopní vydat se do míst, o nichž věděli jen velmi málo, a spoléhat na zkušenost, odhad, disciplínu a odolnost. Dnes by si člověk skoro automaticky řekl, že to muselo skončit špatně. Jenže oni do toho šli s vědomím, že nebezpečí k tomu patří.

Pro takovou výpravu byla zásadní loď. Nešlo jen o dopravu, ale i o základnu, domov, sklad všeho důležitého i symbol celé expedice. Shackleton nakonec koupil norské plavidlo, které bylo stavěné pro pohyb v arktických vodách. Mělo silný trup a pověst odolné lodi, která by mohla v ledu obstát. Dostalo jméno Endurance, tedy vytrvalost. To slovo se v tomhle příběhu vrací znovu a znovu, až člověk časem získá pocit, že lépe vybrané jméno ta loď snad ani mít nemohla. Vycházelo navíc z rodinného hesla Shackletonových: Vytrvalostí vítězíme.

V srpnu roku 1914 Endurance vyplula z Anglie. Na palubě bylo sedmadvacet mužů. Námořníci, vědci, lékař, fotograf, lidé s různými zkušenostmi i různými povahami. To je další věc, která mě na tom příběhu zaujala. Při čtení různých zdrojů člověk rychle pochopí, že to nebyla jednolitá skupina hrdinů, jak bývají podobné výpravy někdy zpětně líčeny. Byli to prostě lidé. Někteří zkušení, jiní mladší, někteří tvrdší, jiní možná citlivější. A právě v tom je ten příběh silný. Jde o obyčejné muže, kteří se ocitli v naprosto neobyčejné situaci.

Jen několik dní před odplutím vypukla první světová válka. Tohle je moment, který na mě při čtení zapůsobil možná víc, než bych čekala. Představit si, že se svět právě láme do obrovského konfliktu, a zároveň někdo chystá polární expedici na opačný konec planety, je samo o sobě zvláštní. Shackleton podle všeho nabídl, že loď i výpravu dá k dispozici britskému námořnictvu. Admiralita ale rozhodla, že expedice může pokračovat. A tak se Endurance vydala na jih, zatímco Evropa se mezitím propadala do války.

Zpočátku všechno vypadalo tak, jak mělo. Loď se dostala do oblasti Weddellova moře a plán byl jasný. Dostat se co nejblíže k pobřeží, vysadit muže, připravit se a zahájit přechod kontinentu. Jenže právě tady se ukázalo to, co si člověk při čtení podobných příběhů uvědomuje pořád dokola. V polárních oblastech je plán jen návrh. Skutečné slovo má led, počasí a náhoda. V lednu 1915 začalo být kolem lodi stále víc ker a situace se postupně komplikovala. Kapitán Frank Worsley se snažil navigovat mezi ledem tak opatrně, jak to jen šlo, ale pak přišel okamžik, kdy se moře kolem lodi uzavřelo a Endurance uvízla.

Ze začátku to ještě nemuselo znamenat katastrofu. Lodě v polárních oblastech někdy zůstaly sevřené ledem i delší dobu a posádky počítaly s tím, že se situace změní s ročním obdobím. Muži na Endurance tedy nejspíš neměli hned pocit, že se ocitli v beznadějné pasti. Jenže čas plynul a nic se nelepšilo. Loď se nehýbala. Led ji držel pevně a navíc ji postupně unášel pryč od zamýšleného cíle. To je na tom možná jedna z nejděsivějších věcí. To pomalé, téměř tiché zjišťování, že se situace nevymyká jen trochu, ale úplně.

Pak přišla polární zima. Slunce zmizelo a krajina se ponořila do dlouhé tmy. Když si člověk čte záznamy z podobných měsíců, skoro fyzicky z nich cítí tíhu monotónnosti. Tma, mráz, vítr, stísněnost a vědomí, že kolem vás není nic než led. A právě tady podle mě vynikla jedna z Shackletonových nejdůležitějších vlastností. Velitel není jen ten, kdo vydává rozkazy ve chvíli nebezpečí. Velitel je i ten, kdo dokáže držet pohromadě skupinu lidí ve chvíli, kdy se vlastně nic neděje, jen všichni čekají a pomalu je rozežírá nejistota. Shackleton podle všeho přesně chápal, že největší hrozbou není jen zima, ale ztráta morálky. Proto se snažil udržovat režim. Každý měl práci, každý měl nějakou roli. Lovili se tuleni a tučňáci, pečovalo se o psy, opravovalo se vybavení, večer se četlo, hrály se hry, někdy se i zpívalo. Možná to zní jako detail, ale právě podobné drobnosti mohly rozhodovat o tom, jestli se lidé psychicky nezhroutí. Takové chování by měl znát v současnosti každý řídící zaměstnanec.

Jenže led kolem lodi mezitím dál pracoval. Na podzim roku 1915 se tlak ker začal zvětšovat. Obrovské ledové masy se o sebe opíraly, hýbaly se, narážely do sebe a jejich síla se přenášela přímo na trup Endurance. Loď byla robustní, ale proti polárnímu ledu se nakonec ukázala i její síla jako nedostatečná. A pak přišel okamžik, který se nikdo nechtěl zažít. Byl to zvuk praskajícího dřeva. Muselo to být strašné slyšet. Ne jen jednou, ale znovu a znovu. Trup se deformoval, paluba se kroutila, loď se pod tlakem pomalu lámala. V té chvíli už bylo jasné, že původní plán skončil. Nešlo o přechod kontinentu. Nešlo ani o úspěch výpravy. Šlo čistě o přežití.

Shackleton nakonec vydal rozkaz opustit loď. Muži vynášeli na led zásoby, nástroje, oblečení a tři záchranné čluny. Člověk si při tom skoro automaticky představí chaos, ale z dochovaných popisů spíš vyplývá, že všechno muselo probíhat s obrovskou kázní. Panika by znamenala konec. Endurance pak led definitivně rozdrtil a loď zmizela. V tu chvíli zůstala skupina mužů daleko od civilizace, bez skutečného přístřeší, na pohyblivé kře uprostřed ledového světa. Jestli do té chvíle ještě existovala iluze, že se všechno vrátí do původních kolejí, tady definitivně skončila.

Následující měsíce na ledu patří podle mě k nejméně představitelným částem celého příběhu. Ne snad proto, že by v nich bylo nejvíc dramatických zvratů, ale právě proto, jak dlouhé a úmorné musely být. Tábor na ledové kře, neustálé čekání, posuny, praskání ledu, zima, skromné zásoby a vědomí, že záchrana sama od sebe nepřijde. Tady už se nehrálo na velké objevitelské cíle. Tady šlo o to vydržet další den. A pak ještě další a další. Shackleton přitom nepolevoval. Znovu a znovu se v textech objevuje, že se pohyboval mezi muži, mluvil s nimi, povzbuzoval je a snažil se dát všemu nějaký řád. Jeho úkol byl vlastně jednoduchý, dostat všechny domů živé. Ve skutečnosti to byl úkol skoro nadlidský.

Na jaře 1916 se led začal rozpadat a bylo jasné, že další čekání už není možné. Muži spustili tři malé čluny na vodu a vydali se mezi krami na cestu. Ta představa je sama o sobě děsivá. Po měsících na ledu nasednout do otevřených člunů a pokusit se najít cestu mezi plovoucími kusy ledu v ledovém moři. Nakonec dopluli na Elephant Island, první pevnou zem po velmi dlouhé době. Jenže ani tam neměli vyhráno. Ostrov byl pustý, neobydlený a mimo běžné trasy lodí. Bylo jasné, že pokud tam zůstanou všichni a budou čekat, může to skončit špatně.

Shackleton tedy vybral pět mužů a s nimi nastoupil do člunu James Caird. Cílem byla Jižní Georgie, vzdálená přibližně 1300 kilometrů. Už jen tahle vzdálenost v malém otevřeném člunu přes jedno z nejdivočejších moří planety zní jako čiré zoufalství. A možná to zoufalství opravdu bylo. Ale zároveň to byl jediný možný pokus. Kdyby zůstali na Elephant Islandu bez pomoci, šance na přežití všech by se rychle ztenčovaly. Buď se dalo riskovat s nejasným cílem nebo zůstat na místě a čekat na jistou smrt. Tady nebylo co ztratit.

Plavba Jamese Cairda patří k těm momentům, u nichž má člověk tendenci se zastavit a číst je znovu. Ledový vítr, obrovské vlny, promáčené oblečení, únava, navigace jen podle krátkých okamžiků, kdy se mezi mraky ukázalo slunce. Frank Worsley měl v téhle cestě naprosto zásadní roli. Bez přesné navigace by se malý člun v tak obrovském prostoru jednoduše ztratil. Po šestnácti dnech na moři se před nimi konečně objevily hory Jižní Georgie. Jenže ani to ještě neznamenalo konec. Přistáli na neobydlené straně ostrova a k velrybářským stanicím se nemohli dostat jinak než přes vnitrozemí.

Shackleton, Worsley a Tom Crean se proto vydali přes ostrov pěšky. Tři vyčerpaní muži, bez pořádného odpočinku, bez mapy, bez prošlapané cesty, přes hory, ledovce a trhliny, kudy před nimi nikdo nešel. Po více než třiceti hodinách pochodu se dostali ke stanici Stromness. Když se tam objevili, byli zarostlí, vyčerpaní a vypadali spíš jako trosky než jako lidé, kteří ještě před časem vedli velkou expedici. Ale byli zachráněni. A hlavně ještě nehodlali skončit. Na tom mě Shackleton fascinuje asi nejvíc. Jakmile se dostal do bezpečí, nezačal odpočívat ani se litovat. Okamžitě začal řešit, jak dostat z Elephant Islandu zbytek mužů. Několik pokusů překazil led. Až čtvrtá záchranná výprava uspěla. Když se Shackleton konečně dostal zpátky ke svým mužům, všichni tam pořád byli. Všech dvaadvacet přežilo.

A právě v tom podle mě spočívá důvod, proč je tenhle příběh tak silný. Výprava Endurance vlastně nesplnila svůj původní cíl. Nepřešla Antarktidu, nepřinesla triumf v podobě velkého geografického vítězství. Z hlediska plánu to byl neúspěch. Jenže lidsky to byl obrovský výkon. V podmínkách, kde by člověk čekal ztráty, zhroucení, možná i úplnou katastrofu, se Shackletonovi podařilo dostat všechny své lidi domů živé. A to je možná víc než jakýkoli slavný objev.

Když byla v roce 2022 Endurance nalezena na dně Weddellova moře, po více než sto letech, byla mimořádně dobře zachovaná. Nebyla to jen archeologická senzace. Bylo to skoro, jako by se z hlubin na chvíli vynořila připomínka jedné staré neúspěšně úspěšné expedice.

Zdroje:

https://www.britannica.com/biography/Ernest-Henry-Shackleton

https://www.ernestshackleton.net/

https://www.biography.com/history-culture/ernest-shackleton

https://www.bbc.co.uk/history/historic_figures/shackleton_ernest.shtml

https://www.history.co.uk/biographies/ernest-shackleton

https://www.coolantarctica.com/Antarctica%20fact%20file/History/Shackleton-Endurance-Trans-Antarctic_expedition.php

https://allthatsinteresting.com/ernest-shackleton

https://scienceinsights.org/what-was-shackletons-goal-and-did-he-achieve-it/#google_vignette