Článek
Chrti jsou zvláštní skupinou psů. Není v nich ta hrubá síla molosů ani neposednost ovčáků. Jsou jiní, klidní, hrdí, s pohledem upřeným do dálky, jako by sledovali něco, co ostatní nevidí. Od pradávna patřili k lovcům, kteří se spoléhali spíš na oči než na čich. Uměli pronásledovat zvěř tak dlouho, dokud ji nedostihli, a právě pro tuhle schopnost si jich lidé cenili. Mezi nimi stojí trochu stranou skotský jelení pes, známý také pod jménem Deerhound.
Skotský jelení pes (Deerhound)
Deerhound má za sebou dlouhou a zajímavou cestu. Ve Skotsku byl znám už před mnoha staletími, tehdy jako Scottish Greyhound či Rough Greyhound. Psi tohoto typu doprovázeli skotské klany při lovu jelenů, což byla nejen nutnost, ale i otázka prestiže. Ne každý si mohl takového psa dovolit. Podle starých záznamů byli deerhoundi považováni za výsadu šlechty a vlastnit je bylo téměř stejně vzácné jako mít vlastní erb. Vypráví se, že král Malcolm Canmore považoval tyto psy za tak cenné, že se směli pouze darovat, nikdy prodávat.
V 17. a 18. století však jejich počet začal prudce klesat. Lov se měnil, střelné zbraně nahradily tradiční způsoby lovu a psi ztratili své původní poslání. Naštěstí se našli lidé, kteří deerhounda zachránili před vyhynutím. Největší zásluhu na tom měli bratři Archibald a Duncan McNeillovi z 19. století, kteří pečlivě vybírali poslední čisté jedince a obnovili chov. Díky nim plemeno přežilo a dodnes se těší oblibě u lidí, kteří v něm vidí nejen krásného psa, ale i kus historie. Není to plemeno, které by zaplavilo svět, a možná právě to mu dodává zvláštní kouzlo. Zůstalo výjimečné, stejně jako krajina, z níž pochází.
Na první pohled působí skotský jelení pes mohutně, ale zároveň lehce. Je vysoký, štíhlý, s dlouhými končetinami, které vypadají, že jsou stvořené k běhu. Pes dorůstá kolem 75 až 80 cm v kohoutku, feny bývají o něco menší. Hmotnost se pohybuje mezi 35 a 50 kilogramy, podle stavby těla. Srst je hrubá, drátovitá a přitom pružná. Má chránit psa před vlhkem a větrem, což bylo ve Skotsku více než nutné. Na hřbetě bývá delší a tvrdší, zatímco na hrudi a břiše jemnější. Nejčastěji se objevuje ocelově šedé zbarvení, ale někdy i odstíny plavé, modrošedé nebo pískové.
Deerhounda si mnozí pletou s irským vlkodavem (článek o plemeni si můžete přečíst zde), což není úplně náhoda, vlkodav byl totiž kdysi vyšlechtěn částečně i z deerhounda. Přesto mezi nimi rozdíly jsou. Deerhound je elegantnější, lehčí a svižnější, zatímco vlkodav je těžší a působí mohutněji. Deerhound má delší čenich, více prohnutý hřbet a v pohybu je rychlejší i obratnější. Vlkodav naproti tomu působí majestátněji, ale pomaleji a možná lehce neohrabaně.
Plemeno má klidnou a vyrovnanou povahu. Často se o něm říká, že je to „gentle giant“ – jemný obr. Je přátelský, tichý a nevtíravý. Nepotřebuje na sebe upozorňovat, ale je vždy nablízku. K lidem se chová s respektem, k dětem bývá trpělivý, i když nepatří mezi ty nejhravější psy. Má rád klid a jistotu, nemá rád křik ani tvrdé zacházení. Je to pes, který se svým pánem nechá vést, ale ne podrobit. Tvrdý výcvik u něj nefunguje a spíš se pak uzavře. Když s ním člověk jedná s klidem a pochopením, udělá pro něj všechno.
Ač působí důstojně, dokáže být překvapivě veselý, když má svou chvilku. V přírodě se ovšem hned promění. Běží s takovou lehkostí, že se zdá, jako by se vznášel. Jeho běh je tichý, pružný a mimořádně elegantní. Možná i proto působí deerhoundi na lidi, kteří je poprvé vidí, téměř magicky. Zajímavostí je, že ačkoli jde o velké plemeno, deerhound nesnáší samotu. Je silně fixovaný na svého člověka, potřebuje cítit jeho přítomnost.
Původně byl deerhound lovcem jelenů. Pracoval v těžkém terénu, kde musel běžet na velkou vzdálenost, srazit kořist a držet ji, dokud nepřišel lovec. Vyžadovalo to obrovskou sílu i odvahu, jelen je totiž silný protivník. Když se však začalo více používat střelných zbraní, psi jako deerhound ztratili své původní využití. Naštěstí si ho lidé nenechali zmizet. V 19. století se z něj stal především společník šlechty a obdivovatelů chrtů, a postupem času se začal objevovat i na coursingových závodech, kde mohl znovu ukázat svou rychlost. Dnes se s plemenem setkáme hlavně jako s rodinným psem pro klidnější domácnosti, které mu ovšem dopřejí dostatek prostoru a možnost pohybu. Není to plemeno do města, spíš na venkov nebo k domu se zahradou. Miluje volnost, ale po dostatečném vyběhání se spokojí s gaučem a tichým koutem.
Život deerhounda bývá nepatrně kratší, většinou kolem 8 až 10 let. To je daň za jeho velikost a rychlý růst. Nejčastější problémy bývají torze žaludku, onemocnění srdce a občas i rakovina kostí. Dobrý chovatel na to dbá a nechává svá zvířata testovat. Deerhound potřebuje kvalitní krmení, klidný režim a pravidelný, ale ne přehnaný pohyb. Není to pes, který zvládne intenzivní sport, má rád dlouhé procházky, běhání na volno, ale také dlouhý odpočinek. Péče o srst je jednoduchá, stačí pročesat a občas důkladně vykartáčovat. Jeho srst přirozeně odpuzuje nečistoty, takže časté koupání nebývá nutné.
Kdo si deerhounda vybere, ten získá víc než psa. Získá společníka, který je tichý, oddaný a miluje svoji rodinu.
Zdroje:
https://www.dogster.com/dog-breeds/scottish-deerhound
https://www.thesprucepets.com/breed-profile-scottish-deerhound-1117928
https://www.petmd.com/dog/breeds/scottish-deerhound
https://dog-breeds.org/scottish-deerhound/
https://deerhound.org/the-breed/history-of-the-scottish-deerhound/
https://www.petguide.com/breeds/dog/scottish-deerhound/
