Článek
Austrálie je kontinent, který se vymyká všemu, co známe. Když se řekne australská příroda, většina lidí si vybaví klokany, koaly nebo nekonečné červené pláně vyprahlého vnitrozemí. Ale mezi těmito zvířaty žije i tvor, který je zároveň známý i tajemný, obávaný i obdivovaný. Na první pohled vypadá skoro jako pes, který utekl z domova a zdivočel. Jenže toto zvíře má v sobě cosi prastarého. Je to tvor, který už tisíce let přežívá bez pomoci člověka, v krajině, kde by většina jiných živočichů dávno nepřežila. V jeho pohledu je vidět něco mezi vlkem a psem. Směs klidu, síly a neustálé ostražitosti.
Dingo (Canis familiaris dingo)
Původ dingů je dlouho opředený tajemstvím. Dnes už víme, že do Austrálie nepřišli sami, ale dostali se tam spolu s lidmi, pravděpodobně z jihovýchodní Asie, před zhruba 3500 až 4000 lety. Tehdy lidé přiváželi psy na svých člunech a část z nich se postupně osamostatnila. Přizpůsobila se životu v divočině a vznikl nový, odolný tvor. V průběhu tisíciletí se z těchto psů stal samostatný druh, který se už dávno neváže na člověka. Není to klasický zdivočelý pes, jak si mnozí myslí. Geneticky má k vlkovi blíž než k dnešnímu labradorovi. Vědci často říkají, že dingo stojí na pomezí mezi psem a vlkem, a představuje jakýsi živoucí most mezi domestikovaným a divokým světem.
Když do Austrálie dorazili první Evropané, dinga už domorodí obyvatelé dobře znali. Mnohé kmeny s nimi sdílely tábořiště, občas jim pomáhal při lovu, a někde byl dokonce považován za posvátné zvíře. V příbězích „Dreamtime“ vystupuje jako strážce i učitel. Pro Aborigince nebyl dingo pouhou šelmou, byl symbolem síly přírody, která se nedá ovládnout. Kdysi obýval dingo téměř celou Austrálii, od vyprahlých pouští až po tropické pralesy. Dnes už tomu tak není. S příchodem bělochů se začal střetávat s ovčími farmami a jeho rozšíření se výrazně zmenšilo. Dnes se nejčistší populace vyskytují hlavně v severních a středních oblastech, v odlehlých částech, kam civilizace nedosáhla. Na jihu a východě je situace jiná, tam se dingo často kříží s domácími psy, a čistokrevní jedinci pomalu mizí.
Australané dokonce vybudovali slavnou „Dingo Fence“, což je plot dlouhý přes pět tisíc kilometrů, který má chránit ovčí farmy před nájezdy smeček. Je to jedna z nejdelších staveb světa. Paradoxně právě tahle zeď rozdělila kontinent i z ekologického hlediska. Tam, kde dingo chybí, se přemnožili klokani a lišky. Když predátor zmizí, rovnováha se naruší.
Na první pohled působí dingo nenápadně, ale když se na něj člověk zadívá déle, všimne si zvláštní elegance a jisté krásy. Má štíhlé, ale svalnaté tělo, postoj sebevědomý a pružný krok, jaký mají zvířata, která se spoléhají jen sama na sebe. Váží obvykle kolem 13 až 20 kilogramů. Samci bývají o něco robustnější než samice. Srst má krátkou, hustou a hladkou, perfektně přizpůsobenou extrémním australským podmínkám, chladným nocím i spalujícím dnům. Typická je rezavě zlatá barva, i když existují i světlé, černé nebo pískové varianty. Bílé konce tlapek, hruď nebo špička ocasu jsou u mnoha jedinců běžné. Oči má jantarové, někdy až žluté, s pronikavým pohledem, který by mohl leckomu nahnat respekt.
Dingo není zvíře, které útočí bezdůvodně. Sleduje, vyhodnocuje a vyčkává. Zajímavé je, že dingo neštěká tak, jak jsme zvyklí u psů. Vydává spíše vytí, bručení, mručení a zvláštní zpěv. Každý zvuk má svůj význam. Vytím si dorozumívají na velké vzdálenosti, stejně jako třeba vlci a tím označují území nebo svolávají smečku. Dingo je tvor společenský, ale ne nutně závislý. Obvykle žije ve volně organizovaných smečkách, kde vládne dominantní pár. Zbytek tvoří jejich potomci z několika let. Každý ve smečce zná své místo, takže ke konfliktům dochází jen zřídka.
Když je potravy dost, drží se pohromadě. Pokud však nastane období sucha, dingo se klidně vydá na dlouhou samostatnou cestu. Někteří jedinci ujdou i stovky kilometrů, než se opět připojí k jiné smečce nebo najdou nový domov a založí smečku vlastní. Je to zvíře, které dokáže žít i samo, ale v srdci zůstává společenské. Smečka má své teritorium, které si označuje močí a vytím. Každý vetřelec ví, že vstoupil na cizí půdu. Dingové jsou aktivní především v noci, tehdy vyrážejí na lov, zatímco den tráví v úkrytu ve stínu nebo v jeskyni, kde odpočívají a nabírají síly.
Lov je pro dinga způsob života, ne jen prostředek k přežití. Dokáže být trpělivý, neuvěřitelně chytrý a obratný. Jeho jídelníček je pestrý a jeho výběr záleží na tom, kde žije. V suchých oblastech se živí hlavně klokany, zajíci, potkany, ptáky a ještěrkami. Na severu, kde je více vegetace, uloví i větší savce jako jsou wallaby (menší druh klokana), divoká prasata nebo mladé emu. Pokud se naskytne příležitost, nepohrdne ani zbytky po jiných zvířatech, ale není typickým mrchožroutem.
Při lovu smečka často spolupracuje. Jeden dingo zahání kořist, další ji obchází, a společně ji zatlačí do kouta. Je to promyšlené, v žádném případě to není chaos. Mladí se učí pozorováním starších, trénují, zkoušejí, hrají si, a tím se zdokonalují. Zajímavé je, že dingo si dokáže dávkovat energii. Když ví, že lov bude trvat dlouho, nepouští se do riskantních výpadů. Přemýšlí. Je to důvod, proč přežívá tam, kde jiní psi nepřežijí ani týden.
Dingové se rozmnožují jednou ročně, většinou na jaře (australské jaro trvá od srpna do října). Samice je březí přibližně dva měsíce a rodí čtyři až šest mláďat. Doupě si vybírá pečlivě, pod skalou, v hustém porostu nebo v opuštěné noře. O mláďata se stará nejen matka, ale i otec. Někdy pomáhá celá smečka, nosí potravu, hlídá okolí a chrání mladé před vetřelci. Dingo má velmi silný pud péče o rodinu. Mláďata se rychle učí, a už po několika týdnech zkoumají okolí doupěte. V šesti měsících už doprovázejí rodiče na lov, i když jejich role je spíše pozorovací. Je to období, kdy si osvojují vše, co budou potřebovat k přežití.
Soužití člověka a dinga je plné rozporů. Farmáři ho často považují za škodnou, protože dokáže roztrhat ovce nebo mladý dobytek. Pro ochranáře je ale symbolem divoké přírody, která se dokázala udržet i přes tlak civilizace. Dingo se většinou lidem vyhýbá, ale občas dojde ke střetu. Nejznámější případ se stal v roce 1980, kdy na ostrově Fraser zmizelo malé dítě, děvče jménem Azaria Chamberlainová. Její zmizení bylo připsáno útoku dinga, což rozpoutalo obrovskou mediální a soudní aféru. Od té doby lidé k dingům přistupují s větším respektem, někdy i strachem. Přitom útoky na člověka jsou velmi vzácné a většinou se týkají situací, kdy zvířata ztratila přirozený respekt kvůli častému kontaktu s turisty.
Dnešní populace dingů se od těch původních liší. Velká část jedinců už nese geny domácích psů, takže čistokrevný dingo se stává vzácností. Přesto se ochranáři snaží uchovat původní linii, především v odlehlých oblastech severu, kde se nekříží. Zajímavé také je, že tam, kde dingo zůstává, bývá ekosystém vyváženější. Reguluje počty klokánků, králíků a lišek, které jinak ničí vegetaci. Tam, kde byl vyhuben, se často ekologie zcela rozpadla. Někteří biologové proto volají po přehodnocení přístupu, aby byl dingo brán ne jako škůdce, ale jako přirozený správce rovnováhy. Bez něj by australská příroda nebyla tím, čím je.
Dingo není jen zvíře. Je to symbol. Představuje volnost, odolnost a starou sílu přírody. Přežil tisíce let v jednom z nejdrsnějších prostředí světa, bez pomoci, bez lidí, jen s instinktem a odhodláním. Dingo, ten štíhlý, tichý pes s jantarovýma očima, zůstává důkazem, že příroda si dokáže uchovat své tajemství, i když se ji člověk snaží spoutat. Možná právě proto nás tolik fascinuje.
Zdroje:
https://www.britannica.com/animal/dingo-mammal
https://animalia.bio/dingo
https://a-z-animals.com/animals/dingo/
https://www.nationalgeographic.com/animals/mammals/facts/dingo
https://animals.net/dingo/
https://www.explorationjunkie.com/dingo/
https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/25165/dingo-je-dingo-mnohaleta-hadanka-vyresena.html
https://www.stoplusjednicka.cz/pes-dingo-metla-australske-fauny-v-boji-o-nejmensi-kontinent
