Článek
V přírodě existují tvorové, při jejichž pohledu má člověk zvláštní pocit, že se dívá do hluboké minulosti Země. Jako by se čas na chvíli zastavil a dovolil nám nahlédnout do éry, kdy světu vládli dinosauři. Některá zvířata mají prastaré rysy, pohyby pomalé a rozvážné, pohledy chladné a nečitelné. Nepůsobí roztomile ani přívětivě, spíš vzbuzují respekt a mírné mrazení v zádech. Právě mezi takové tvory patří i Balaeniceps rex, známý jako člunozobec africký, pták, který se svým vzhledem i chováním dokonale vymyká představě obyčejného ptactva.
Člunozobec africký (Balaeniceps rex)
První zprávy o člunozobci zněly skoro neuvěřitelně. Obrovský pták s hlavou, která vypadá přehnaně i na africké poměry, s chováním, jež připomínalo spíš sochu než živého tvora. Cestovatelé si nebyli jistí, zda jde o čápa, pelikána, nebo něco, co se prostě neexistuje v žádné známé kategorii. Teprve v 19. století dostal jméno a oficiální popis. A ani tehdy nebylo úplně jasno. Člunozobec nikdy nebyl běžným druhem. Nešířil se, neexpandoval ani se netlačil do nových oblastí. Držel se svých mokřadů v srdci Afriky, v místech, kam se člověk dostává obtížně a odkud se často vrací s pocitem, že tam vlastně neměl co dělat.
Z biologického hlediska je člunozobec zvláštní případ. Patří do vlastní čeledi a nemá blízké sourozence, s nimiž by si byl očividně podobný. V něčem připomíná pelikány, jinde čápy, ale nikdy natolik, aby ho šlo bez váhání zařadit. Možná i proto si vybírá prostředí, která jsou stejně vyhraněná jako on sám. Bažiny, kde se voda sotva hýbe a husté porosty. Místa, kde není vidět daleko a kde zvuk rychle zaniká. Člunozobec není pták otevřených krajin. Potřebuje ticho, chaos vegetace a pomalé tempo. Všechno, co dnešní svět postupně ničí.
Čísla samy o sobě nevysvětlí, proč člunozobec působí tak zvláštně. Ano, měří kolem 120 až 140 centimetrů a váží zhruba pět, někdy i sedm kilogramů. A rozpětí křídel přesahuje dva metry. To všechno zní impozantně, ale pořád to nevystihuje celek. Ten pocit zvláštnosti přichází až ve chvíli, kdy se na něj díváte déle. Hlava je velká. Ne nepřiměřeně, ale dost na to, aby to člověku bylo nepříjemné. Zobák připomíná kus hrubě opracovaného dřeva. Je široký, těžký a zakončený hákem, který má ale svoji funkci. Peří je šedé, nenápadné až skoro fádní. Jako by nechtěl poutat pozornost. Oči jsou světlé a klidné.
Kdyby se měl popsat jeho život jedním slovem, bylo by to „čekání“. Člunozobec dokáže stát bez pohnutí tak dlouho, že okolní svět zapomene, že tam někde je. Nehoní se, nelétá bez důvodu a nepůsobí okolo sebe žádný zmatek. Každý pohyb má smysl. Každý jeho krok je pomalý a rozvážný. Nejde ale o lenost. Jde o strategii. V bažinách, kde žije, není prostor pro plýtvání energií. A tak stojí. Sleduje hladinu, naslouchá a čeká. Čas pro něj neznamená totéž co pro nás.
Jeho lov není žádné divadelní představení. Žádné pronásledování ani žádné výpady. Jen ticho a náhlý konec. Jakmile se kořist přiblíží dostatečně blízko, následuje rychlý pohyb zobáku. Přesný, tvrdý a nezvratný. Loví především ryby, bahníky, sumce, velké druhy, které by jiní ptáci nezvládli. Někdy přijde na řadu žába, had, dokonce i malé krokodýlí mládě. Zobák není jen nástroj k uchopení. Je to zbraň, která byla navržena k zabíjení.
Rozmnožování člunozobce není časté a rozhodně není snadné. Hnízdo vzniká v nepřístupných mokřadech, často na plovoucí vegetaci. Samice snese obvykle jedno, maximálně dvě vejce. A i tehdy není jisté, že přežijí obě. Rodiče věnují mláděti obrovské množství energie. Nosí potravu, chrání ho před sluncem, a dokonce ochlazují vodou, když je to potřeba. Mládě roste pomalu a dlouho zůstává závislé.
Na člunozobci je zvláštní i to, jaké zvuky vydává. Není to ani zpěv, ani křik, ale suché, tvrdé klapání zobáku, které v tichu bažin zní jako výstřel z kulometu. Zvláštní je i jeho reakce na člověka. Neutíká, neútočí, prostě stojí. Dívá se. A člověk má chvílemi pocit, že je spíš pozorovaný on. V některých oblastech Afriky se o něm mluví v tichosti, jako o bytosti, která k bažinám patří víc než lidé sami. Možná i proto, že dokáže splynout s okolím tak dokonale, až přestává působit jako živý tvor. Když stojí dlouhé minuty bez hnutí, hlava lehce sklopená, zobák nehybný, je těžké uvěřit, že se v příštím okamžiku dokáže prudce pohnout a vzlétnout s nečekanou silou.
Dospělý člunozobec se predátorů příliš nebojí. Ale lidské zásahy do krajiny představují problém, proti kterému jeho zobák nic nezmůže. Odvodňování mokřadů, těžba, rozšiřování zemědělství a nelegální obchod. To všechno mu bere prostor, který potřebuje. A jakmile zmizí mokřady, mizí i on.
Zdroje:
https://www.britannica.com/animal/shoebill
https://animaldiversity.org/accounts/Balaeniceps_rex/
https://animalia.bio/shoebill
https://a-z-animals.com/animals/shoebill-stork/
https://www.animalwised.com/shoebill-physical-characteristics-and-behaviors-habitat-and-diet-3972.html
https://animalhub.earth/animals/shoebill
https://www.stoplusjednicka.cz/clunozobec-africky-samotar-z-mokradu-s-hrozivym-pohledem
