Článek
V noci, když les ztichne a tráva je ještě vlhká po dešti, se z nory ozve šustění a krátké funění. Těžkopádný, ale jistý krok, který míří vždy tam, kam má. Tak může působit chůze jezevce obecného, zvířete, které většina lidí zná jen z obrázků, ale málokdo ho potkal tváří v tvář. Je to samotář, stavitel, čistotný perfekcionista i houževnatý přeživší. Vypadá legračně, ale jen dokud si člověk neuvědomí, jak neuvěřitelně promyšlený život vede.
Jezevec obecný (Meles meles)
Jezevec patří do čeledi lasicovitých (Mustelidae), spolu s kunou, vydrou nebo lasicí. Žije tu s námi doslova už miliony let. Jeho předkové obývali Evropu dávno před tím, než se objevili první lidé. Od té doby se skoro nezměnil. Nemusel. Našel způsob, jak přežít, a ten mu zůstal. Dnes je rozšířen v celé Evropě, od Pyrenejí po Ural, a objevuje se i v části Asie. U nás je stále poměrně běžný, i když ho málokdy spatříte. Je to noční tvor a k člověku má respekt, raději se drží ve stínu, kde ho nikdo neruší a kde mu hrozí méně nebezpečí.
Jezevec má něco, co se dá bez nadsázky nazvat domovem. Ne obyčejnou noru, ale celé podzemní město, kterému se říká jezevčí hrad.
Jeho nory bývají rozsáhlé, s několika vchody, chodbami i komorami. Některé jsou staré desítky let. Každá část má svůj účel, spací komora, úniková chodba, sklad nebo dokonce toaleta, kterou pravidelně čistí. Ano, opravdu. Jezevec je neuvěřitelně čistotný tvor. Pelíšek si vystýlá suchým listím nebo mechem, které vyměňuje, jakmile podestýlka zvlhne. Vše má svůj řád. Dokonce i vstupy bývají orientovány tak, aby dovnitř netekla voda. Člověk by řekl, že přemýšlí jako inženýr, jen bez plánů a tužky.
Nory bývají na svahu, kde je sucho a klid. Když se přiblížíte dost blízko, možná ucítíte zvláštní zemitou vůni.
Na pohled působí jezevec trochu neohrabaně, jako kdyby měl tělo příliš těžké na své krátké nohy. Ale to je klam. Jeho tělo je silné a stavěné pro hrabání. Váží většinou mezi 10 až 15 kilogramy, někdy i víc, hlavně na podzim. Má hustou, hrubou srst, která odpuzuje vodu a chrání před chladem. Zbarvení je typicky šedé s černými a bílými pruhy, ty na hlavě jsou tak výrazné, že podle nich poznáte jezevce i v přítmí. Jeho čenich je citlivý jako radar. Tlapky má silné, s ostrými drápy, které zvládnou rozrýt tvrdou půdu nebo rozbít vosí hnízdo. Když hrabe, dělá to s přesností a rychlostí, která by se člověku ani nezdála možná.
Jezevec je všežravec, který dokáže využít všechno, co mu les nabídne. Má rád žížaly, brouky, larvy, myši, žáby i ovoce. Jeho čich je tak dobrý, že dokáže vyhrabat žížalu z půdy podle jediného pohybu. Někdy rozrývá pařezy, jindy rozhrabává mraveniště. Na podzim se živí ovocem, popadanými jablky, švestkami nebo hruškami. Když je dobrý rok, přibere i pět kilo tuku, který mu pomůže přežít zimu. Při hledání potravy vydává tlumené chrochtání, něco mezi funěním a mumláním. Kdo to jednou slyšel, pozná to už vždycky. Je to zvláštní, trochu legrační zvuk, který k noci v lese prostě patří. Měla jsem tu čest ho jednou zahlédnout, i když jen na pár vteřin, a je to opravdový zážitek.
Přestože se říká, že jezevci žijí sami, často tvoří malé rodinné skupiny. Společně obývají noru, udržují ji a starají se o mláďata. Samice se páří v létě, ale vajíčko se začne vyvíjet až v zimě, je to takzvaná zpožděná nidace. Mláďata se rodí v únoru nebo březnu, většinou dvě až čtyři. Zpočátku jsou slepá a bezmocná a zcela odkázaná na matku. Samice je pečlivě hlídá a zahřívá. Samec se většinou zdržuje poblíž a nosí potravu. Když mláďata poprvé vylezou ven, bývá to na jaře. Hrají si u vchodu do nory, honí se a zápasí, trénují sílu, kterou budou brzy potřebovat. Dospělosti dosahují zhruba ve dvou letech, ale často zůstávají poblíž matky, dokud si nenajdou vlastní teritorium.
Přirozených nepřátel má málo. Občas se stane kořistí rysa, lišky nebo orla, ale většinou se ubrání. Má silné tělo, volnou kůži a nečekanou rychlost. Když je ohrožený, dokáže se postavit i mnohem většímu zvířeti. Syčí, vrčí a útočí krátkými výpady. Pro člověka není nebezpečný, jen se brání, když nemá kam utéct. To pak může ale velmi nepříjemně a bolestivě pokousat. Navzdory své síle je spíš klidný. Vyhýbá se problémům, stejně jako světlu. Raději se stáhne, než by bojoval zbytečně. Zranění v přírodě většinou znamená ztrátu schopnosti hledat potravu či se bránit.
V minulosti byl jezevec často loven kvůli kůži a tuku, kterému se přisuzovaly léčivé účinky. Tuk se používal jako mast na revma, rány i nachlazení. Dnes už je chráněný, ale stále naráží na největšího nepřítele, silnice. Noční provoz mu bývá osudný. Jinak se člověku vyhýbá, i když žije překvapivě blízko. Stačí pár set metrů lesa a pod zemí může být jeho hrad. O většině z nich nemáme ani tušení. Zajímavé je, že se někdy objevuje i v zahradách na okraji měst. Lidé ráno najdou rozrytý trávník, aniž by tušili, že v noci měli návštěvu, neškodnou, jen hladovou. Jezevci jsou chytří. Pamatují si cesty, pachy, dokážou se orientovat i po měsících. Mají cit pro pořádek, který je u divokého zvířete neobvyklý. V noře nikdy nenechávají odpad. Pokud se něco zkazí, vyčistí to, nebo dokonce přenesou celý pelíšek jinam. Někteří badatelé tvrdí, že jejich systém nor může mít až padesát metrů chodeb. Někdy sdílí část s liškou, ale většinou je to krátké soužití, jezevec bývá ten, kdo rozhoduje a vetřelce dlouho netoleruje.
Žije s námi po staletí, ale stále zůstává tajemstvím. Pod našima nohama si staví hrad z hlíny a listí, vychovává mláďata, a v noci se tiše toulá lesem. Když se někdy v noci zastavíte u lesa a uslyšíte krátké funění nebo tiché rýpnutí v hlíně, možná to nebude jen vítr. Možná tam, pár metrů od vás, právě kráčí jezevec, ten, který nikam nespěchá, a přesto vždycky ví, kam jde. Sama bych přála ho ještě někdy zahlédnout.
Zdroje:
https://animaldiversity.org/accounts/Meles_meles/
https://animalia.bio/european-badger
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8996882/
https://www.inaturalist.org/taxa/41841-Meles-meles
https://www.monaconatureencyclopedia.com/meles-meles/?lang=en
https://www.stoplusjednicka.cz/ostrazity-jezevec-lesni-pan-podzemnich-hradu
https://www.abicko.cz/clanek/casopis-abc/6347/vladce-podzemniho-hradu.html
