Článek
Na první pohled nevypadá tak exoticky jako jiná plemena ani tak mohutně jako třeba kavkazský pastevecký pes. Villano de Las Encartaciones je středně velký, krátkosrstý, nejčastěji žíhaný pes, kterého by člověk bez znalosti plemene mohl považovat za křížence některého z molosů. Jenže za poměrně nenápadným vzhledem se skrývá pracovní minulost, při které opravdu nebyl prostor pro slabé nervy. Tento pes vznikal na severu Španělska mezi lidmi, kteří potřebovali dostat pod kontrolu polodivoký horský skot. Nestačilo ho jen najít a zahnat správným směrem. V určité chvíli se pes musel přiblížit natolik, aby mnohonásobně těžší zvíře dokázal fyzicky zadržet. Právě proto měl být rychlý, vytrvalý a zároveň dost odvážný na to, aby se nezalekl rozzuřeného kusu dobytka.
Villano de Las Encartaciones
Villano de Las Encartaciones pochází z oblasti Enkarterri neboli Las Encartaciones v západní části provincie Bizkaia v Baskicku. Jeho výskyt ale zasahoval také do Álavy, sousední Kantábrie a severní části Burgosu. Dnes jde o mimořádně vzácného psa, jehož další existence rozhodně není samozřejmostí. Baskická vláda jej vede jako původní plemeno a jeho chov je spojený se snahou zachovat kus místního venkovského dědictví. Ještě na začátku tohoto století přitom existovalo tak málo jedinců, že se o Villanovi mluvilo jako o plemeni vážně ohroženém zánikem.
Historii tohoto psa nelze dobře pochopit bez jednoho dalšího zvířete. Jmenuje se Monchina a jde o místní plemeno skotu, které se tradičně chovalo v horských oblastech Baskicka a Kantábrie. Nebyl to dobytek, který by většinu života pokojně přežvykoval ve stáji a nechal se bez problémů odvést na provaze. Monchiny se pohybovaly v horách a žily do značné míry polodivokým způsobem. Kontakt s člověkem byl omezený a manipulace s dospělými kusy proto nebyla jednoduchá ani bezpečná. Když bylo potřeba vybrané zvíře oddělit od ostatních, dostat ho z horských pastvin a následně zadržet, nastupovali psi. Spojení mezi Monchinou a Villanem bylo natolik těsné, že bývá historie obou plemen popisována prakticky společně.
Monchina
Tradiční odchyt probíhal hlavně od října do prosince a místně se těmto akcím říkalo octubradas. Způsob práce se mohl mezi jednotlivými oblastmi trochu lišit. Například v Carranze se chovatelé vydávali za dobytkem pěšky, zatímco v okolí Trucíos bylo běžnější použití koní. A právě při těchto akcích lze hledat předchůdce dnešního Villana. Původně totiž neexistoval jeden pes, který by zvládl celou práci od začátku do konce. Lidé používali dva rozdílné typy. Starý Villano byl lehčí a pohyblivější. Jeho úkolem bylo najít vybraný kus, oddělit ho od stáda a dostat ho blíž k lidem. Uměl se pohybovat v těžkém terénu a měl dostatek vytrvalosti na práci kolem skotu. Pak ale přišla chvíle, kdy bylo potřeba zvíře skutečně zadržet. A na to byl druhý typ.
Těžší část práce obstarávali psi označovaní jako Chato nebo Presa, v některých historických popisech spojovaní se starým typem španělského alana. Byli mohutnější a měli kratší, širší hlavu. Jakmile lehčí psi dostali skot na vhodné místo, byli vypuštěni právě oni a zvíře fyzicky zachytili. Systém fungoval, ale měl jednu velkou nevýhodu. Člověk potřeboval dva různé psy na jednu práci.
Starý Villano měl rychlost a vytrvalost, ale nebyl dostatečně silným psem pro samotné zachycení skotu. Chato měl zase potřebnou sílu, jenže jeho těžší tělesná stavba a kratší hlava znamenaly, že při delším pronásledování nestačil lehčím psům. Pokud se mu nepodařilo zvíře zachytit během prvních pokusů a následovala delší honička, jeho šance rychle klesaly. Farmáři proto začali přemýšlet velmi prakticky. Proč držet dva psy, když by možná mohl existovat jeden, který zvládne obojí? Od přibližně 50. a 60. let minulého století začali oba typy křížit. Cílem nebylo vytvořit krásnějšího psa. Potřebovali zvíře, které si ponechá rychlost, pohyblivost a vytrvalost starého Villana, ale současně získá sílu a schopnost zákusu těžšího psa typu Chato.
Právě z tohoto spojování postupně vznikl moderní Villano de Las Encartaciones. Je proto trochu zavádějící představovat dnešního Villana jednoduše jako staletí nezměněné plemeno. Psi tohoto typu mají v oblasti hluboké kořeny a jejich práce je stará, ale podoba, kterou známe dnes, byla výrazně formována právě změnami ve 20. století. Villano je dobrým příkladem toho, jak kdysi psí plemena skutečně vznikala. Ne podle toho, co bude dobře vypadat na fotografii, ale podle práce, kterou bylo potřeba udělat.
Současný oficiální standard jej popisuje jako středně velkého psa s protáhlejší, ale kompaktní stavbou těla. Velmi výrazná je šířka hlavy a hrudníku a především mohutně osvalená přední část těla. Celkový vzhled má zůstat rustikální a mezi psy a fenami má být patrný rozdíl. A právě přední část těla hodně napovídá o jeho původním využití. Pes, který se zakousne do velkého zvířete a musí objekt udržet, potřebuje pevný krk, ramena, hrudník a silné čelisti. Současně však Villano nemůže být přehnaně těžký, protože by přišel o vlastnost, kvůli které vůbec vznikl, schopnost pohybovat se za dobytkem v členitém terénu.
Psi se pohybují přibližně kolem 57 až 60 centimetrů v kohoutku, feny bývají o něco menší. Hmotnost se zpravidla pohybuje okolo třiceti až třiceti pěti kilogramů, samozřejmě podle velikosti a pohlaví konkrétního jedince. Hlava je široká, ale neměla by působit jako přehnaně zkrácená hlava moderního těžkého molosa. Tlama je hluboká a široká, čelisti rovné a silné a standard výslovně zmiňuje výrazně vyvinuté žvýkací svaly. Čelisti prostě byly pracovním nástrojem.
Typický Villano je krátkosrstý a jeho srst je tvrdá, rovná a přiléhající k tělu. Nejvýraznější je zbarvení. Baskický standard používá označení barcina nebo atigrada, tedy žíhaná srst. V ní se mohou prolínat černé, šedé a plavé tóny. Někteří psi jsou světlejší, jiní naopak tak tmaví, že na první pohled vypadají téměř černě. Právě tmavě žíhaní jedinci působí velmi zvláštním dojmem. Villano není obrovský, nemá přehnaně vrásčitou hlavu ani masivní pysky. Stojí poměrně vysoko na nohách a jeho tělo působí sportovněji než u většiny těžkých molosů. Zajímavý je také výraz. Oficiální standard jej popisuje téměř lidsky. Vůči majiteli má být živý a pohotový, zatímco při pohledu na cizího člověka má působit vážně. A to už nás dostává k povaze.
Pes, který se měl rozběhnout proti polodivokému skotu, nemohl být bázlivý. Stačí si představit rozdíl ve velikosti. Proti třicetikilovému psovi stojí zvíře vážící několik set kilogramů, které se může otočit, kopnout nebo se proti němu rozběhnout. Chyba může znamenat vážné zranění či smrt. Villano proto potřeboval značnou dávku odvahy. Jenže odvaha není totéž co bezhlavá agresivita. Tvrdý pracovní pes bývá automaticky představován jako nebezpečné zvíře, které čeká na příležitost zaútočit. Jenže při původní práci by neovladatelný pes příliš užitečný nebyl. Villano musel pracovat s člověkem. Musel rozumět tomu, co po něm chovatel či majitel chce, spolupracovat s dalšími psy a soustředit svou razanci tam, kde byla skutečně potřeba. Popisy plemene proto zmiňují odvahu, inteligenci a dobrou schopnost výcviku. Současně jde o psa schopného hlídat majetek a vůči cizím lidem může být přirozeně rezervovaný. To z něj nedělá automaticky ideálního psa pro každého. Spíš naopak.
Villano má přirozené předpoklady k ochraně domu a pozemku a jako hlídač byl také využíván. Je ale dobré odlišit jeho původ od klasických strážců stád, jako jsou kavkazský pastevecký pes, šarplaninec nebo pyrenejský mastin. Ti měli často celé hodiny nebo dny samostatně hlídat stádo před predátory. Villano vznikal hlavně jako pes pro aktivní manipulaci s dobytkem a jeho zachycení. Rozdíl je podstatný. Jeho práce vyžadovala nejen ostražitost, ale rychlou reakci, fyzický kontakt a schopnost přepnout během okamžiku z pohybu do tvrdého zákroku. Právě takové vlastnosti z něj mohou udělat velmi schopného ochránce, ale zároveň psa, kterého majitel nesmí nechat vyrůstat bez pravidel a bez důsledné výchovy. Pokud by si někdo pořídil Villana proto, že chce ostrého psa na zahradu, může si zadělat na problém. Ostražitost totiž není vlastnost, kterou by u něj bylo nutné složitě probouzet. Daleko důležitější je naučit ho, že většina věcí, které se kolem domu odehrávají, žádný zásah nepotřebuje.
U silného pracovního psa se chyba ve výchově neprojeví jen neposlušností. Dospělý Villano má sílu a především odhodlání dotáhnout situaci do konce. Právě vytrvalost a schopnost udržet kontakt s dobytkem byly vlastnosti, které po něm lidé chtěli. Proto musí být od štěněte samozřejmostí manipulace, přivolání, klid při kontaktu s cizími lidmi, pohyb mezi psy a schopnost na pokyn ukončit jakoukoliv činnost. Socializace přitom neznamená, že se musí každý člověk se štěnětem mazlit. U přirozeně rezervovaného psa je mnohem důležitější něco jiného. Naučit ho, že cizí člověk může projít kolem, vstoupit s majitelem na pozemek nebo stát vedle něj a vůbec nic se neděje. Takový pes nepotřebuje být kamarádem celého světa. Musí ho ale umět snášet.
Hrubý výcvik založený na neustálém fyzickém trestání navíc u sebevědomého psa nedává příliš smysl. Villano potřebuje člověka, který je důsledný, klidný a předvídatelný. Pravidla mají platit pořád stejně a pes by měl od začátku vědět, kde jsou hranice. Není to otázka dokazování dominance, ale otázka kontroly.
Z tohoto všeho by mohla vzniknout otázka, zda je nebezpečný? Bylo by absurdní tvrdit opak o psovi, který vznikl mimo jiné proto, aby dokázal fyzicky zachytit skot. Má silné čelisti, svalnaté tělo, odvahu a značnou razanci. Pokud takového psa člověk nezvládá, následky konfliktu mohou být vážné. To však neznamená, že normální Villano chodí po světě a hledá, koho by napadl. Jeho pracovní minulost naopak vyžadovala poměrně přesně zaměřené chování. Právě proto bych se při výběru štěněte nezajímala o to, zda jeho otec vypadá na fotografii dost hrozivě. Mnohem zajímavější je vidět ho v obyčejné situaci. Jak reaguje na cizího člověka? Dokáže se po vzrušení uklidnit? Nechá se majitelem odvolat? Jak se chová mezi dalšími psy? U pracovního plemene by měla být klidná hlava cennější než fotografie psa visícího na rukávu.
Modernizace zemědělství postupně změnila způsob chovu skotu. Tradiční manipulace s polodivokými Monchinami přestávala být běžnou součástí života a s ní mizela také potřeba psů, kteří ji zvládali. Pro pracovní plemeno je to někdy horší než válka nebo přírodní katastrofa. Dokud má pes práci, lidé mají důvod ho chovat. Jakmile práce zmizí, během několika generací může zmizet i plemeno. Villano se právě do takové situace dostal. Jeho populace se výrazně zmenšila a na konci 20. století už bylo zřejmé, že bez cílené pomoci nemusí přežít. V roce 1997 vznikl Club Nacional del Villano de Las Encartaciones a začalo systematičtější hledání vhodných psů a snaha o obnovu populace. Chovatelé vyhledávali zbylé pracovní jedince na farmách a v horských oblastech, posuzovali jejich vzhled, původ i pracovní vlastnosti a postupně na nich začali stavět kontrolovaný chov. Nebyla to jednoduchá práce. U některých starších venkovských chovatelů totiž žádné rodokmeny neexistovaly. Pes byl jednoduše dobrý nebo špatný. Pokud dobře pracoval se skotem, lidé ho používali a jeho potomky si nechávali. Jestli měl před jménem několik titulů, nikoho nezajímalo. Právě takové psy ale bylo potřeba najít dřív, než zmizí.
První oficiální baskická pravidla pro Villano de Las Encartaciones byla schválena v roce 2003. V roce 2018 následovala nová úprava, která aktualizovala plemenný standard a pravidla vedení plemenné knihy. Baskická vláda v ní výslovně uvádí význam ochrany genetického dědictví místních domácích plemen. Teprve když začal mizet, ukázalo se, že spolu s ním mizí i kus způsobu života, který po generace existoval v horách severního Španělska. Situace navíc zůstávala vážná ještě dlouho po zahájení záchranného programu. V roce 2009 bylo v plemenné knize evidováno méně než 200 psů a Villano patřil mezi nejohroženější baskická psí plemena. Ani o deset let později nebylo vyhráno. Národní klub v roce 2019 stále označoval stav populace jako kritický a snažil se dohledávat a registrovat jedince odpovídající plemennému typu, aby se genetická základna nezúžila ještě víc.
U zdravotní stránky plemene se dostáváme k problému, který se opakuje u mnoha vzácných plemen. Málo psů znamená málo dat. U rozšířených plemen lze pracovat s obrovskými populacemi, zdravotními databázemi a studiemi zahrnujícími tisíce zvířat. Proto bych byla velmi opatrná vůči tvrzení, že jde o mimořádně zdravé plemeno. Funkční výběr mohl samozřejmě dlouhodobě zvýhodňovat zdravé a fyzicky schopné jedince. Pes, který nevydržel pohyb v horách nebo měl vážný problém s končetinami, nebyl pro původní práci příliš použitelný. Jenže současná populace je malá. A u malé populace se přidává ještě jiný problém, genetická rozmanitost.
Chovatelé proto nemohou sledovat pouze to, zda jsou dva psi krásní a odpovídají standardu. Stejně důležité je hlídat příbuznost a snažit se nepřijít o vzácné linie. Právě zachování genetického materiálu je jedním z hlavních důvodů, proč baskické úřady a chovatelská organizace vedou plemennou knihu a snaží se populaci systematicky evidovat. U jednotlivých chovných zvířat by samozřejmě dávalo smysl sledovat také pohybový aparát a další zdravotní ukazatele odpovídající středně velkému až velkému, silně stavěnému psovi. Nelze ale poctivě sestavit dlouhý seznam typických nemocí Villana, když pro něj zatím neexistují dostatečně rozsáhlé podklady.
Současný Villano samozřejmě nemusí každé ráno vyrážet do hor za Monchinami. To ovšem neznamená, že se z něj během několika desetiletí stal gaučový pes. Potřebuje pohyb, zaměstnání a kontakt se svým člověkem. Velká zahrada je příjemná, ale sama o sobě nic neřeší. Pes zavřený celý den za plotem si velmi snadno vytvoří vlastní zábavnou činnost. A u hlídacího, sebevědomého psa se taková zábava může skládat především z kontrolování všeho, co se pohne na druhé straně plotu. Lepší je dát mu práci společně s člověkem. Může to být poslušnost, pachové úkoly, stopování nebo další aktivity, při kterých musí přemýšlet a zároveň respektovat vedení. To má pro podobného psa mnohem větší hodnotu.
Hospodářství se modernizovalo, způsob práce se skotem se proměnil a vlastnosti, které byly po generace nepostradatelné, najednou téměř nikdo nepotřeboval. Villano se tak během několika desetiletí dostal z pozice cenného pracovního psa mezi plemena bojující o samotné přežití.
Zdroje:
https://www.snuffalo.com/es/razas-de-perros/villano-de-las-encartaciones
https://micampeon.es/villano-en-cartaciones/
https://www.dog-learn.com/dog-breeds/villano-de-las-encartaciones
https://villano-encartaciones.es/
https://www.snuffalo.com/en/dog-breeds/villano-de-las-encartaciones
https://www.dogpackapp.com/blog/es/razas-de-perros/villano-de-las-encartaciones/
https://jackalsoldcountryblood.com/breeds/villanos-de-las-encartaciones-spanish-alano/
