Článek
Chovatelství přináší radosti, ale občas velké starosti a problémy. Je to už nějaká chvíle, co jsem ve svém článku popisovala, jak nás zasáhla rána v podobě úmrtí naší milované ovečky, která po sobě zanechala narozenou holčičku. Pokusím se v krátkosti připomenout celou situaci. S manželem jsme milovníci přírody a zvířat, a tak se jednoho dne stalo, že jsme se stali majiteli nádherného plemene walliserské černonosé ovce. A ne jedné, ale rovnou třech. Chovné stádečko složené ze dvou dokonale úžasných a mazlivých holčiček a jednoho nádherného a nesmírně hodného chovného berana.
Jak čas ubíhá, z malých roztomilých jehňátek se stanou dospěláci, kteří jsou ale stále stejně úžasní. Jedná se snad o nejmazlivější plemeno ovcí vůbec. Ovečky máme pouze jako mazlíčky a rozhodně ne na maso jako mnoho jiných chovatelů. Prostě nejlepší živá sekačka a vlnitá relaxační koule. Kdo toto plemeno nezná a plánuje pořízení oveček, mohu vřele doporučit. Jen je třeba si pohlídat, od koho si tyto ovečky budete pořizovat. Když si vyberete dobře, přivezete si na svoji zahradu opravdu velké mazlící stvoření. Náš výběr byl, co se týče povah, jedinečný. Naši dospěláci se po čase rozhodli, že nás potěší a přivedou na svět nový život. Radost však neměla trvat moc dlouho. Jedna z maminek nás po porodu navždy opustila a zanechala po sobě malou nebohou holčičku.
Žádné velké rozhodování nemuselo nastat. Bylo jasné, že holčičku musíme zachránit. Byla opravdu maličká a velmi hubená. Dlouhou dobu jsem ani nevěřila, že se nám ji podaří udržet. Abych zbytečně neodbíhala, můžete si počátek starostí přečíst v mém prvním článku. Už uběhl nějaký čas a plán byl, vrátit malou ovečku zpět do stádečka. Mohu tedy říct, že si člověk vše představoval velmi jednoduše. Jak malá roste, začíná více a více čůrat a bobkovat. Čím je větší, je také víc cítit. S manželem máme rozložené směny tak, aby s námi nemusela do práce. Přepravka v autě jí začíná být pomalu malá, tak by to pro ni bylo i nekomfortní.
První pokusy o začlenění stáda nám doslova rozmetala. Absolutní nezájem o cokoliv, co ve výběhu bylo. Seno stále nebylo ničím, co by jí naplňovalo život. Stále jsem to byla já jako její náhradní maminka. O nějaké komunikaci se zbytkem stáda se nedá ani hovořit. Dokázala stát u branky zahrady a naříkat. Ten její pláč by dokázal obměkčit i největšího drsňáka. Takže její pobyt ve výběhu se srazil asi na pouhých několik minut. Musela jsem tedy zvolit jinou taktiku a ukázat jí, že já nejsem tak důležitá. Po celou dobu zkoušení byla ještě občasně krmena z lahve. Učila se pít i vodu z misky a tak jsem se rozhodla, že musím flašku zcela odbourat.
Už nějakou dobu nespí mezi námi v posteli. Manžel jí vytvořil její vlastní ohrádku v obýváku, která je vyložená jednou plenkou za druhou. Má svůj liz, misku na vodu a krabici se senem. Chodí si a prozkoumává vše, co jí přijde zajímavé. Když ji upozorníte na to, že věc, kterou se zrovna snaží žužlat, nepatří ovečkám do tlamy, s radostí a kozlováním utíká jinam a dělá, že nic. Zvířata jsou velmi chytrá a určité zvuky si vždy spojí. Tak si tak otevřete lahev s vodou a žbluňkání vody v lahvi najednou ovečce přijde povědomé. Tak si pijete a najednou slyšíte dusot a vidíte ty její sladké dlouhé vlající uši, jak se rychle žene za zvukem, který právě slyšela. Chudinka malá si myslela, že opět dostane lahev.
No smůla. Lahev je na bezpečném místě a doufám, že ji už nikdy nebudeme potřebovat. Tak se nám díky tomu malá naučila perfektně pít vodu z misky. Dalším krokem a troufám si říct nejtěžším bylo utlumit kontakt mezi mnou a maličkou. Pořád má člověk tendence ji omazlinkovat, ale prostě to nejde. Musí pochopit, že se musí soustředit na něco jiného. A huráá, začalo to fungovat. Začala se více soustředit na seno. Seno je to nejlepší, co jí v životě potkalo. A tak si tak chodí do ohrádky, kde tráví většinu svého času. Hlava zabořená v seně a pak si lehne na pelíšek, který pokrývají pleny. Už ani nepláče, když mě vidí odcházet a já se tak mohu soustředit na jiné věci.
Její velké dny jsou před námi. Vlnu už má pěkně hustou, ale přesto musíme opatrně a pozvolna. Přechod z tepla do zimy není nikdy dobrý pro žádného tvora. A tak začíná pomalu chodit do stáda. Seno dávkujeme do krmelce, aby se zbytečně neušlapalo. A musíme hlídat, aby ho bylo dost. Když dochází, malá začne hystericky nadávat, že už ho není moc a přestává ji to ve výběhu bavit. Ve stádečku dokáže vydržet už krásných šest hodin. To je pro nás malé vítězství. I když se ještě nechce zcela začlenit, už se u nich drží na kratší vzdálenost. Hřeje nás na srdci, že je tak statečná. A hlavně bude tam, kam ovečka patří. Na čerstvý vzduch a do správného stádečka. Věřím, že do poloviny ledna už bude i dlouhé noci v přítomnosti své pravé rodinky. I když už tam nemá svojí maminku, já jako její náhradní maminka k ní budu neustále chodit.
I když máme za sebou velmi náročné období, nelitujeme jejího zachráněného života. Koho něco takového někdy potká, vězte, že si projdete peklem a některé dny budete mít pocit, že nenávidíte svět, ale stojí to za to.
