Článek
Bylo 12. ledna 1998. Na Islandu zima, mráz, den jako stvořený spíš k tomu, aby člověk zůstal doma. Jenže Guðmundur Felix Grétarsson tehdy pracoval jako elektrikář a podobné počasí k jeho práci prostě patřilo. Bylo mu šestadvacet let. Měl rodinu, malé děti, obyčejný život a práci, u které člověk nesmí udělat chybu.
Ten den opravoval vedení vysokého napětí. Podle pozdějších zpráv došlo k omylu při práci na vedení a jeho tělem prošel proud o síle 11 000 voltů. Elektrický výboj mu zapálil ruce a srazil ho z výšky na zem. Při pádu utrpěl vážná poranění, mimo jiné zlomeniny krku a zad. Nešlo jen o popáleniny. Nešlo jen o pád. Nešlo jen o bolest. Byl to okamžik, který mu během pár sekund vzal tělo jaké znal, práci, jistotu i představu o budoucnosti.
Lékaři ho uvedli do umělého spánku. V kómatu strávil přibližně tři měsíce. Během té doby bojovali hlavně o jeho život, ne o pohodlí, vzhled nebo budoucí soběstačnost. Obě paže byly natolik zdevastované, že je nebylo možné zachránit. Musely být amputovány. V prvním roce po nehodě podle dostupných údajů podstoupil desítky operací, uvádí se celkem 54 zákroků.
Když se člověk probudí po tak dlouhé době, probouzí se vlastně do cizího života. Felix nebyl jen pacient, který se zotavuje po úrazu. Byl mužem, který musel přijmout, že už nikdy nevezme do ruky hrnek tak, jak byl zvyklý. Že nepohladí dítě. Že neotevře dveře, nezapne knoflík, nepodá ruku, neobejme blízkého člověka způsobem, který se ostatním zdá samozřejmý. Ztráta rukou není jen praktický problém. Ruce jsou částí identity. Člověk jimi pracuje, brání se, zdraví, objímá, gestikuluje, dotýká se světa. Když o ně přijde, svět se od něj najednou vzdálí. Všechno je blíž a zároveň nedosažitelné.
Tělesné utrpení bývá v těchto případech strašlivé. Popáleniny, amputace, operace a rehabilitace. Jenže u Felixe následovalo ještě něco, o čem se mluví hůř, psychický propad. Po nehodě se jeho život rozpadal i uvnitř. Ztratil práci, vztah i původní směr. V některých rozhovorech se mluvilo také o závislostech a o tom, jak těžké pro něj bylo dostat se zpátky. Když člověk přijde o obě paže až vysoko u ramen, běžné protézy mohou pomoci jen omezeně. Felix se s nimi naučil žít, ale uvnitř se nevzdal myšlenky, která v té době zněla skoro nemožně. Co kdyby šlo ruce transplantovat?
Transplantace rukou už na přelomu tisíciletí existovaly, ale jeho případ byl nesrovnatelně složitější. Nešlo o připojení jedné ruky v zápěstí. Nešlo ani o předloktí. U Felixe chyběly paže i ramenní oblasti. Bylo třeba řešit kosti, cévy, nervy, svaly, šlachy, kůži, imunitní systém a potom ještě něco méně viditelného, ale stejně zásadního. Mozek, který se po více než dvaceti letech bez rukou musí znovu naučit, že ruce existují.
V roce 2007 se Felix setkal s francouzským chirurgem Jeanem-Michelem Dubernardem, jedním z průkopníků transplantační medicíny. Zeptal se ho na věc, kterou by mnozí lékaři možná odbyli jako nerealistickou. Dubernard se však jeho případem začal zabývat. A tím začalo další čekání. Zvenčí může slovo „čekání“ znít poněkud pasivně. Jako by člověk jen seděl a doufal. Ve skutečnosti to byla dlouhá cesta plná vyšetření, posuzování a příprav. Felix se postupně dostal do péče odborníků ve Francii. V roce 2016 byl zařazen na čekací listinu, ale ani to neznamenalo, že operace přijde brzy. Vhodný dárce se pro takový zákrok nehledá snadno. Musí sedět mnoho parametrů a zároveň musí být možné odebrat a transplantovat tkáně ve velmi krátkém čase.
Čekal další roky. Od nehody do operace uplynulo třiadvacet let. Třiadvacet let bez rukou. Třiadvacet let, během kterých jeho děti vyrostly. Třiadvacet let, kdy se medicína posouvala dopředu, ale nikdo mu nemohl slíbit, že se opravdu dočká. V lednu 2021 konečně přišla zpráva, na kterou čekal. Našli se vhodní dárci. Operace proběhla v nemocnici Édouard Herriot v Lyonu. Trvala asi patnáct hodin a podílelo se na ní několik chirurgických týmů. Lékaři tehdy zdůrazňovali, že jde o mimořádně náročný zákrok, u něhož ani po úspěšné operaci nebylo jasné, kolik pohybu se podaří obnovit.
Transplantace neznamenala, že se Felix probudí a začne normálně hýbat rukama. Chirurgové mohou propojit cévy, kosti, nervy a tkáně. Mohou vytvořit podmínky. Ale potom začíná druhý, mnohem pomalejší boj. Nervy rostou pomalu. Svaly slábnou. Mozek se učí. Tělo může transplantát odmítnout. Každý milimetr pokroku má cenu měsíců práce. A přesto to byl historický okamžik. Felix se stal prvním člověkem na světě, který podstoupil transplantaci obou paží včetně ramen v takovém rozsahu.
Po operaci měl Felix ruce. Ale zpočátku to byly spíš přísliby než nástroje. Byly součástí jeho těla, ale ještě mu nesloužily. Musel čekat, až se nervová spojení začnou probouzet. Musel cvičit, sledovat drobné změny, snášet nejistotu a vedle toho užívat léky potlačující imunitu, aby tělo transplantované tkáně neodmítlo. Rehabilitace byla dlouhá a náročná. V Lyonu využíval mimo jiné i moderní rehabilitační metody zaměřené na znovu učení mozku a těla. Pozdější zprávy uváděly, že začal získávat citlivost i schopnost drobných pohybů. Postupně se objevily věci, které by jinému člověku připadaly maličké. Byl to pohyb prstů, lehké sevření, schopnost podržet drobný předmět.
Jenže pro člověka, který přes dvacet let neměl ruce, nebyla „maličkost“ maličkostí. Byl to návrat do světa. V roce 2022 média popisovala, že dokáže vykonávat některé běžné úkony, například držet lehké předměty, potřást rukou, obejmout blízké nebo se částečně obsloužit v každodenním životě. A právě objetí se stalo symbolem celého příběhu. Když přišel o ruce, jeho děti byly malé. Po transplantaci mohl po mnoha letech znovu obejmout svou dceru a později i vnoučata. To je něco, co ukazuje, proč pro něj operace měla smysl, i kdyby nikdy nedokázal dělat všechny věci jako dřív.
Člověk po transplantaci musí dlouhodobě užívat imunosupresiva. To znamená léky, které tlumí imunitní systém, aby tělo nové tkáně neodmítlo. Jenže oslabená imunita přináší riziko infekcí a dalších komplikací. Taková operace tedy není jen jednorázový triumf medicíny, ale celoživotní závazek. Navíc výsledek nikdy není jistý. Lékaři už krátce po operaci říkali, že u pravé paže je naděje na funkčnost lepší než u levé, protože levé rameno vyžadovalo složitější rekonstrukci. Felix tedy nedostal zpět starý život. Dostal možnost budovat nový. Jeho transplantované ruce nebyly kouzelným návratem do ledna 1998, kdy byl mladým elektrikářem před nehodou. Byly pokračováním jeho příběhu.
Na světě je mnoho medicínsky výjimečných případů. Jen málo z nich ale působí tak lidsky jako tento. Možná proto, že každý rozumí významu doteku. Nemusíme znát chirurgii, nervovou regeneraci ani imunologii. Stačí si představit, že bychom nemohli obejmout své dítě. Že bychom nemohli položit dlaň na rameno člověku, kterého máme rádi. Že bychom dvacet tři let žili bez možnosti udělat úplně obyčejné gesto.
Někdy se věci nevrátí. Někdy už nikdy nejsou jako dřív. Ale i tak může přijít nová kapitola.
Guðmundur Felix Grétarsson se stal symbolem odvahy. Když mu lékaři v roce 2021 transplantovali obě paže a ramena, nevrátili mu jen část těla. Dali mu šanci znovu se dotýkat světa. A on té šance využil způsobem, který překvapil i odborníky.
Není jisté, kam až se jeho schopnosti mohou posunout. U takového zákroku nejde všechno předpovědět. Ale možná to nejdůležitější se už stalo. Muž, který přišel o ruce jako mladý otec, po více než dvaceti letech znovu objal své blízké.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/world/2021/jan/23/icelandic-man-receives-worlds-first-double-arm-and-shoulder-transplant
https://en.wikipedia.org/wiki/Gu%C3%B0mundur_Felix_Gr%C3%A9tarsson
https://www.icelandreview.com/sci-tech/icelandic-man-undergoes-double-arm-transplant-surgery
https://icenews.is/2021/01/25/icelandic-man-becomes-first-in-world-to-receive-arm-and-shoulder-transplants
https://www.thejournal.ie/icelandic-man-double-arm-transplant-5333309-Jan2021
https://www.positive.news/lifestyle/health/icelandic-man-recovering-after-pioneering-double-arm-transplant
