Přišel o nohu, utekl nacistům a přežil arktické peklo. Peter Freuchen opakovaně unikal smrti

Peter Freuchen se narodil 20. února 1886 v dánském Nykøbingu na ostrově Falster. Doma od něj nejspíš nečekali nic výstředního. Měl studovat, najít si vážené povolání a žít život, který dával okolí smysl. Nějaký čas to tak dokonce vypadalo. Zapsal se na medicínu v Kodani a na papíře měl před sebou budoucnost, kterou by mu leckdo záviděl.

Jenže Freuchen nebyl typ člověka, kterému by stačil klidný život mezi univerzitou, ordinací a měšťanským pohodlím. Táhlo ho to jinam. K moři, k mapám, k vyprávění o severu a k místům, která tehdy pro většinu Evropanů nebyla ničím zajímavým. Jen vzdálenou bílou prázdnotou na mapě, o níž se vědělo málo a domýšlelo hodně. Když se v roce 1906 dostal na dánskou výpravu do Grónska, bylo mu dvacet. V takovém věku se člověk často vrhne do dobrodružství i proto, že ještě úplně nevěří, jak snadno může všechno skončit. Freuchen ale v Grónsku nenašel jen dobrodružnou epizodu, kterou by později vyprávěl u stolu. Našel tam svět, který ho pohltil.

Arktida byla jiná než Evropa. Tam člověku nepomohlo, že umí dobře mluvit, že má vzdělání nebo že pochází ze slušné rodiny. V ledové krajině se ukázalo velmi rychle, kdo se dokáže učit a kdo si jen myslí, že už něco ví. Bylo potřeba sledovat počasí, číst sníh, rozumět psům, poznat nebezpečný led od toho, po kterém se ještě dá jít. A hlavně bylo potřeba poslouchat lidi, kteří v takovém světě žili dávno před příchodem evropských výprav. Právě v tom sehrál důležitou roli Knud Rasmussen. Byl to dánsko-grónský polárník, ale také člověk, který k Inuitům neměl vztah jen jako badatel k předmětu výzkumu. Znal jejich jazyk, jejich způsob života a věděl, že Arktida není prázdná pustina, kterou Evropané teprve „objeví“. Pro místní to byl domov. Tvrdý, nebezpečný, ale domov.

Freuchen se s Rasmussenem spojil na dlouhá léta. V roce 1910 spolu založili obchodní stanici Thule v severozápadním Grónsku. Už samotný název zněl skoro bájně, protože Thule se od starověku používalo jako označení pro dalekou zemi na samém severu. Skutečnost ale romantická nebyla. Stanice stála v kraji, kde zima určovala všechno. Ne kalendář, ne lidské plány, ale mráz, vítr, tma a vzdálenosti. Odtud později vyrážely expedice, které měly mapovat krajinu a sbírat poznatky o přírodě i životě Inuitů. Freuchen tam ale nebyl jen jako evropský návštěvník, který si odškrtne několik měsíců v divočině a vrátí se domů s historkami. V Thule žil. Obchodoval, cestoval se psím spřežením, lovil, zapisoval, učil se a postupně se stával člověkem, kterého sever změnil mnohem víc, než si na začátku mohl představit.

Freuchen nebyl jen muž, který šel dobývat sever. Byl to člověk, kterého sever změnil. Naučil se, že přežití v Arktidě není otázkou síly, ale pokory. Evropan mohl přijet s puškami, zásobami a vědeckými přístroji, ale pokud neuměl žít jako Inuité, byl v ledové krajině jen nezkušeným hostem. Freuchen se postupně naučil inuitský způsob života. Cestoval se psím spřežením, účastnil se lovů, poznával místní zvyky a jazyk. V době, kdy mnoho Evropanů pohlíželo na původní obyvatele koloniálním pohledem, on opakovaně zdůrazňoval jejich praktickou inteligenci, odolnost a znalost prostředí. Byl člověkem své doby, pohyboval se v koloniálním rámci a jeho knihy nesou stopy tehdejšího evropského uvažování.

Jeho první ženou se stala Navarana Mequpaluk, Inuitská žena, s níž měl dvě děti. V Evropě by takový vztah tehdy působil nezvykle, v některých kruzích až pobuřujícím dojmem. Freuchen se tím ale nenechal příliš omezovat. Žil s ní v Grónsku a podle všeho právě tato část života patřila k těm, které ho nejvíc formovaly. Navarana pro něj nebyla exotickou epizodou z cest, ale skutečnou partnerkou. Roku 1921 přišla rána, která Freuchena hluboce poznamenala. Grónskem se tehdy šířila španělská chřipka a Navarana jí podlehla. Freuchen později nesl těžce nejen její smrt, ale i způsob, jakým se k ní postavila část křesťanských institucí. Podle často uváděného líčení jí mělo být odmítnuto pohřbení na hřbitově, protože nebyla pokřtěná, a Freuchen ji proto pohřbil sám.

Po Navaranině smrti se Freuchen znovu ponořil do práce a cestování. Připojil se k páté Thulské expedici, jedné z nejvýznamnějších arktických výprav své doby. Jejím cílem nebylo jen posunout čáry na mapě, ale také lépe pochopit původ, rozšíření a kulturu Inuitů v obrovském prostoru od Grónska přes kanadskou Arktidu až k Aljašce. Právě během návratu z arktické Ameriky roku 1924 došlo k události, která Freuchenovi změnila zbytek života. Při cestě ho zastihla sněhová bouře a mráz byl tak silný, že utrpěl těžké omrzliny levé nohy. Následky byly vážné. Dolní část nohy mu byla roku 1926 amputována. Pro člověka, jehož život stál na pohybu v krajině, by to mohla být konečná. U Freuchena to byl konec jedné kapitoly, ale ne konec života.

Kolem této epizody se často vypráví i slavná historka, že se jednou v Arktidě vyprostil ze sněhového závalu pomocí nástroje vytvořeného ze zmrzlých vlastních výkalů. Je to příběh, který se k Freuchenovi dokonale hodí, protože je absurdní a téměř neuvěřitelný. Zároveň je ale potřeba říct, že podobné historky u něj často stojí na jeho vlastních vzpomínkách a pozdějším převyprávění. Nelze je vždy ověřit tak přesně jako data expedic nebo vydané knihy. U Freuchena se zkrátka skutečný život a legenda časem propletly tak pevně, že je těžké je úplně oddělit.

Freuchenův vzhled jeho legendě hodně pomohl. Byl mimořádně vysoký, mohutný, vousatý a často fotografovaný v kožešinách. Vypadal jako člověk, kterého by si někdo vymyslel pro obálku dobrodružného románu. Jenže za touhle vnější podobou nebyla jen póza. Opravdu měl za sebou roky v podmínkách, kde se každá chyba platila bolestí, hladem nebo smrtí. Po amputaci používal protézu, ale nepřijal roli zlomeného muže. Cestoval, psal, přednášel a dál se účastnil veřejného života. Jeho život se přesunul víc do literatury, filmu a novinářské práce. Nebyl to bývalý dobrodruh, který jen vzpomíná na mládí. Byl to člověk, který si z Arktidy přivezl celý způsob přemýšlení.

Freuchen o severu nejen mluvil, ale hlavně o něm psal. A psal hodně. Vydával cestopisy, vzpomínky i romány a do všech se nějakým způsobem vracelo Grónsko. Věděl, jak zní psi zapřažení do saní, když se před nimi otevře dlouhá cesta. Věděl, co s člověkem udělá zima, která neleze jen pod kabát, ale až do kostí. A věděl i to, že hlad, únava a strach vypadají v Arktidě jinak než v bezpečí evropského domova. Jeho knihy proto nepůsobily jen jako zprávy z výprav. Bylo v nich něco osobního. Psával o lovu, o dlouhých přesunech, o bouřích i o chvílích, kdy se člověk musel rozhodnout rychle, protože druhá možnost už nemusela přijít. Ale vedle toho se u něj objevoval i běžný život Inuitů. Rodiny, děti, práce, zvyky, humor, hádky, čekání a radost z úlovku. Věci, které z Arktidy dělaly skutečný domov, ne jen bílou prázdnotu někde za koncem mapy.

Právě tím byl pro čtenáře zajímavý. Nepředkládal jim jen obraz muže, který přežil mráz a nebezpečí. Ukazoval jim svět, o kterém většina lidí v Evropě věděla zoufale málo. A i když se na jeho texty dnes musíme dívat s vědomím doby, ve které vznikaly, pořád v nich zůstává něco cenného. Snaha vyprávět o severu jako o místě, kde nežijí jen nějaké postavy z expedic, ale skuteční lidé se svými životy. Freuchen se však neomezil jen na knihy. Pohyboval se i kolem filmu a médií. Podílel se na arktických námětech, spolupracoval s filmaři a jeho zkušenosti byly pro tehdejší publikum nesmírně přitažlivé. Film Eskimo z roku 1933, který vycházel z arktického prostředí a s nímž je Freuchen spojován, získal Oscara za střih. Freuchen se v něm také objevil jako herec.

Za druhé světové války se Freuchen postavil proti nacismu. Tady jeho život znovu překročil hranici obyčejného životopisu. Nebyl jen spisovatel a bývalý polárník, který z bezpečné vzdálenosti komentoval politiku. Zapojil se do protinacistických aktivit a po obsazení Dánska se dostal do nebezpečí. Uvádí se, že byl Němci zatčen a odsouzen k smrti, podařilo se mu však uprchnout do Švédska a později se dostal do Spojených států. Po válce se Freuchen stal v Americe známou osobností. Roku 1956 vystoupil v populární televizní soutěži The $64,000 Question a vyhrál hlavní cenu v kategorii týkající se moří. Pro diváky musel působit jako zjevení. Ne jako akademik z knihovny, ale jako obrovský vousatý muž s protézou, který o světě nemluvil naučeně, protože ho velkou část života opravdu prochodil, projel na saních a prožil.

Tahle epizoda působí skoro komicky, ale krásně uzavírá jeho veřejný obraz. Freuchen nebyl jen muž minulosti. Dokázal se objevit i v moderním světě televize a pořád působil přesvědčivě. Jako někdo, kdo přišel z jiného věku, ale neztratil zvědavost. Peter Freuchen zemřel 2. září 1957 v Anchorage na Aljašce. Bylo mu jednasedmdesát let. I jeho smrt jako by zapadala do celého života. Nepřišla v klidu domova, ale na cestě, blízko severu, který ho provázel od mládí. Jeho popel byl podle uváděných údajů rozptýlen u Thule v Grónsku, tedy v krajině, která pro něj nebyla jen místem expedic, ale druhým domovem.

Peter Freuchen byl polárník, spisovatel, novinář, herec, cestovatel, odpůrce nacismu, muž s amputovanou nohou i televizní vítěz. Byl ale také dobrodruh z éry kolonialismu, zároveň muž, který měl k Inuitům osobní a hluboký vztah. Byl vypravěč, který někdy pomáhal vlastní legendě, ale zároveň skutečně zažil věci, které si většina lidí neumí ani představit. Byl Evropan, který přišel na sever, ale sever ho proměnil natolik, že se už nikdy nevrátil zpátky do běžného evropského života.

Zdroje:

https://www.thenorthernlight.org/stories/lore-accurate-humans-peter-freuchen

https://www.greenlandbytopas.com/knud-rasmussen-kununguak

https://www.ebsco.com/research-starters/biography/peter-freuchen

https://blogs.cardiff.ac.uk/arctic-relations/peter-freuchen-the-colonial-adventurer-and-his-legacy

https://allthatsinteresting.com/peter-freuchen