Článek
V přírodě to na první pohled vypadá, že ten největší a nejsilnější má vždycky navrch. Jenže když se člověk zadívá trochu pozorněji, začne objevovat příběhy zvířat, která odmítají přijmout roli kořisti, i když by jim ji leckdo předem přisoudil. Některé druhy jako by vůbec neřešily, že proti nim stojí tvor třikrát větší a nejspíš i mnohem silnější. Místo útěku udělají krok dopředu, zježí srst a začnou bojovat způsobem, který si často těžko vysvětlíme. Pojďme se nyní společně na jedno takové zvíře podívat.
Mangusta
Mangusty patří do čeledi Herpestidae a jejich přirozený domov je rozprostřený hlavně v Africe a částečně i v jižní Asii. Nejde o žádné nově objevené druhy. Lidé s nimi žili bok po boku už ve starověku. Staří Egypťané je znali velmi dobře, dokonce je zobrazovali na svitcích a reliéfech jako ochránce domů před hady. V některých příbězích jsou dokonce oslavováni jako strážní duchové, kteří umí odvrátit neštěstí, a to jen díky své odvaze.
S příchodem obchodních cest se mangusty dostaly i mimo svůj původní areál. Někteří námořníci je vozili na lodích právě proto, aby hubily krysy a hady. Tak se časem ocitly na nových místech, někdy záměrně, jindy spíš náhodou. Na několika ostrovech to vyústilo v ekologický problém, protože mangusty začaly lovit místní původní živočichy, kteří proti nim neměli žádnou obranu. Ukazuje to jednu zajímavou věc, mangusty nejsou žádní lovci specialisté, kteří přežijí jen za určitých podmínek. Naopak, patří mezi nejpřizpůsobivější malé predátory vůbec.
Přirozený habitat mangust je pestrý, savany, buš, polopouště, křovinaté pláně, ale i okraje lesů nebo blízkost vodních toků. V Indii si zvykly dokonce i na život poblíž lidí. Sem tam je člověk zahlédne, jak se mihnou mezi kameny nebo přeběhnou cestu v malé vesnici, a místní jim většinou nechávají volný prostor, protože dobře vědí, čeho jsou schopné, pokud se v okolí objeví jedovatý had. Mnohé druhy si budují nory, ale spousta jich raději využívá opuštěné úkryty po jiných zvířatech. Většinou se drží v prostředí, kde mohou rychle zmizet, pokud by je něco překvapilo. To ale neznamená, že utíkají z boje, spíš si jen nechávají možnost volby. V přírodě je taktika někdy stejně důležitá jako samotná odvaha.
Kdo mangustu nikdy neviděl, možná by si ji představil jako malou kočkovitou šelmu, ale to by nebylo úplně přesné. Je spíš protáhlá, nízká, s tělem připomínajícím lasici. Většina druhů dorůstá délky kolem čtyřiceti centimetrů, ale je jich víc než třicet druhů, takže ve velikosti se lehce liší. Ocas bývá dlouhý, někdy až poloviční oproti tělu. Srst je většinou hnědá, šedá, někdy s pruhy, ale nikdy ne příliš výrazná. Nápadného zbarvení není třeba, mangusta loví především rychlostí a vychytralostí. Tělo má pevně stavěné, překvapivě svalnaté, i když to přes srst není vidět. Čumák mají mírně protažený, oči živé a bystré. Pokud se člověk zadívá pozorně, pochopí, že jejich výraz není jen tak ledajaký, mangusta má v pohledu jakousi vyčítavou ostražitost.
Zuby má drobné, ale ostré. Špičáky nejsou tak výrazné jako u koček, ale funkčně jsou naprosto dostačující. Skus mangusty dokáže usmrtit menší savce nebo pevně sevřít tělo hada. A pak je tu schopnost, kterou o nich vědí skoro všichni. Jejich částečná odolnost proti jedu některých hadů. Lidé si to často vykládají tak, že jsou imunní úplně, ale není to tak jednoduché. Jsou jen méně citlivé na toxiny. Jejich nervová soustava nereaguje tak prudce jako u jiných savců. Pořád ale platí, že špatně vedené kousnutí může být smrtelné. Rozhodně to není super schopnost, spíš evoluční výhoda, kterou používají s obratností, jež je téměř neuvěřitelná.
Povaha mangusty je možná to nejzajímavější na celém zvířeti. Je to tvor, který se nebojí skoro ničeho, ale zároveň je chytrý natolik, aby nevstupoval do rizika bezdůvodně. Odvaha u nich neznamená bezhlavost. Je to taková zvláštní směs opatrnosti a rozhodnosti, která jim často zachraňuje život. V některých oblastech se o nich traduje, že dokážou přelstít i dravé ptáky. A není to až tak nadsazené. Mangusta, pokud si všimne kroužícího orla, se dokáže přikrčit tak, že ji téměř není vidět, a na poslední chvíli udělá prudký úskok, který dravce zmate. Zároveň jde o sociální tvory. Především menší druhy žijí v koloniích, kde má každý jedinec svou roli. Jedni hlídají, jiní shánějí potravu, další se starají o mláďata. Komunikace mezi nimi je pestrá. Různá směs zvuků, pohyby ocasem nebo držení těla. Ačkoli to pro nás může znít hrozně jemně, pro ně má každý signál význam.
Nebezpečnost mangusty nespočívá ve fyzické síle. Je to kombinace rychlosti, instinktu a hlavně odvahy. Pokud mají pocit, že je ohrožen člen skupiny, vrhnou se do boje i proti větším predátorům. Není výjimkou, že dokážou odradit šakala nebo dokonce menšího leoparda či lva tím, jak zuřivě se brání.
Mangusty jsou převážně masožravé, ale nevyhýbají se ani hmyzu, bobulím nebo vajíčkům. Tvoří takové malé všežravce, kteří však při lovu mají styl, jenž připomíná spíš šelmy. Nechodí tiše jako kočky a nevydrží čekat tak trpělivě jako hadi. Mangusta je hledač. Neustále se pohybuje, prozkoumává okolí, zkouší různé skuliny, obrací kameny a hrabe v listí. Při boji s hadem používá kombinaci rychlosti a intuice. Je fascinující sledovat, jak si s hadem doslova vyměňuje výpady. Had udeří, mangusta uskočí, opět se přiblíží, a tak dál, dokud neodhadne správný okamžik. Pak zaútočí neskutečně rychle a přesně na hlavu nebo krk hada. Jiné druhy zase využívají zajímavé techniky. Například k rozbití pštrosích vajec používají kameny, které házejí na skořápku, dokud se neprolomí. Je to důkaz, že mangusty nejsou jen rychlé, ale i vynalézavé.
Rozmnožování u mangust se liší podle druhu, ale obecně lze říct, že většina žije v sociálních skupinách, kde se o mláďata stará více jedinců současně. Březost trvá okolo dvou měsíců. Mláďata se rodí slepá, jemně osrstěná a bezbranná. Nejdojemnější na mangustách je snad to, jak se o mláďata starají. Matka není nikdy na všechno sama. Ostatní členové skupiny přebírají péči, nosí potravu, hlídají vchody do nory a učí mladé prvnímu lovu. Když mládě udělá něco neohrabaného (což se stává často), ostatní dospělí jedinci ho trpělivě opravují, někdy i trochu postrčí čumákem nebo packou. Je to jeden z těch druhů, u kterých je funkce rodiny opravdu vidět. A pokud se objeví predátor? V tu chvíli se skupina semkne. Dospělí vytvoří jakési živé bariéry a mláďata zatlačí do nory. Málokterý predátor má pak chuť riskovat, protože mangusty v té chvíli nejsou malé, ale jsou naprosto nekompromisní.
Na světě existuje mnoho zvířat, která jsou krásná, silná nebo výjimečná vzhledem. Mangusty jsou možná nenápadné, ale mají v sobě něco, co se těžko popisuje jedním slovem. Jsou živé, rychlé, odhodlané a chytře si poradí s překážkami, na kterých by jiní pohořeli. Jsou to malí bojovníci, kteří dokazují, že odvaha není jen výsadou velkých predátorů. A možná právě proto jsou tolik fascinující.
Zdroje:
https://animaldiversity.org/accounts/Herpestidae/
https://www.britannica.com/animal/Herpestidae
http://www.nhc.ed.ac.uk/index.php?page=493.172.296
https://animalfact.com/mongooses/
https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/10573/rychlejsi-nez-hadi-utok-mangusty-jsou-male-ale-statecne.html
https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/13961/mangusty-vsichni-za-jednoho-jeden-za-vsechny.html
