Článek
Sabine Kuegler se narodila 25. prosince 1972 v nepálském Patanu. Nebyla dítětem rodičů, kteří by si představovali klidný život v německém městě, školu za rohem a dovolenou jednou za rok. Její rodiče Klaus a Doris Kueglerovi patřili k lidem, kteří svůj život spojili s prací mezi odlehlými etnickými skupinami. Otec byl lingvista a misionář, matka měla zdravotnické vzdělání a v terénu pomáhala také jako zdravotnice a porodní asistentka.
Sabine Kuegler
Sabine tedy nepoznávala svět od začátku jako něco pevného a uspořádaného. Její dětství nebylo spojené s jedním domem, jedním městem a jednou kulturou. Nejprve žila s rodinou v Nepálu, později v Německu, ale skutečné místo, které ji nejvíc poznamenalo, teprve čekalo. Byla jím Západní Papua, tehdy známá také jako Irian Jaya, odlehlá část Indonésie s hlubokými pralesy, řekami, močály a lidmi, o nichž se v Evropě téměř nevědělo. Když bylo Sabine sedm let, odešla její rodina žít mezi Fayu, malou domorodou skupinu žijící v pralesní oblasti Západní Papuy. Právě tam strávila podstatnou část dětství a dospívání, přibližně od sedmi do sedmnácti let. Ve skutečnosti to znamenalo úplné přesazení do světa, který měl jiná pravidla, jiné tempo, jiné nebezpečí a jiný způsob uvažování.
Fayu byli skuteční lidé se svými vazbami, bolestmi, zvyky a konflikty. Žili v prostředí, kde neexistovaly silnice, obchody, běžná lékařská péče ani stát v podobě, jak ji známe my. Jejich svět byl založený na lovu, sběru, rodině, území a paměti. A také na násilí. V dostupných popisech se opakovaně uvádí, že jednotlivé skupiny Fayu byly zatíženy krvavými spory a cykly pomsty. Počet jejich příslušníků měl být v době kontaktu s Kueglerovými nízký i kvůli vnitřním konfliktům. Prales zkrátka nebyl ráj. Nebyl to zelený Eden, kde lidé žili nevinně a bez bolesti. Byl to svět krásný, tvrdý a někdy krutý. Svět, kde dítě velmi brzy pochopilo, že smrt není vzdálená událost z nemocnice nebo televizních zpráv, ale součást každodennosti.
Sabine sama své dětství dlouho nevnímala jako výjimečné. Dítě neporovnává svět s encyklopedií v ruce. Bere za normální to, co ho obklopuje. Pro ni bylo normální, že se kolem domu ozývají zvuky pralesa nebo že se chodí bosky. Že se člověk učí poznávat nebezpečí podle zvuků, stop a pohybů. Že voda, zvířata, hmyz a počasí nejsou jen příroda, ale prostředí, které rozhoduje o každém dni. V džungli se naučila jinému druhu inteligence. Ne té školní, která se měří známkami, testy a správnými odpověďmi. Naučila se všímat si. Poznat, kdy je lepší mlčet. Kdy se nehýbat. Kdy naopak utéct. Naučila se, že tělo není jen něco, co se obléká a posílá do školy, ale nástroj k přežití. Tohle všechno se jí později v Evropě nehodilo tak, jak by čekala. Tam se od ní nechtělo, aby poznala nebezpečí v řece. Chtělo se, aby pochopila společenská pravidla, školní režim, oblečení, vztahy, ironii, peníze a stovky drobných kódů, které evropské děti vstřebávají od malička.
Příběh Sabine nelze oddělit od jejích rodičů. Klaus Kuegler se zabýval jazykem Fayu, Doris Kuegler pomáhala jako zdravotnice. Rodina nežila v pralese jako turisté, kteří přijeli na pár týdnů za dobrodružstvím. Žila tam dlouhodobě, s dětmi, v každodenním kontaktu s místními lidmi. Misionářská práce mezi izolovanými nebo málo kontaktovanými skupinami se dnes často hodnotí mnohem kritičtěji než dřív. Nabízí se otázky, které nelze odbýt. Co znamená vstoupit do světa lidí, kteří o vnějším světě vědí jen málo? Kde končí pomoc a začíná zásah? Dá se vůbec přijít jen tak pozorovat, aniž by samotná přítomnost cizinců všechno změnila?
Sabine Kuegler později sama čelila tomu, že její příběh nebylo možné číst pouze jako dobrodružnou autobiografii. Je v něm i téma kolonialismu, proměny původních kultur a tlaku moderního světa. V jednom novějším německém rozhovoru mluvila o tom, že na otázku kontaktu izolovaných skupin neexistuje jednoduchá odpověď. Úplná izolace může být nebezpečná, ale nekontrolovaný vliv zvenčí může být ničivý také. Sabine mezi Fayu nehrála roli pozorovatelky. Jako dítě se přizpůsobila rychleji než dospělí. Děti to tak často mají. Neřeší tolik hranice kultur, neanalyzují rozdíly, nevedou si poznámky. Prostě jen chtějí někam patřit.
A Sabine patřila do dětského pralesního světa. Hrála si, běhala, učila se místním způsobům a navazovala přátelství. Zvenčí mohla být pořád jiná, dívka s bílou kůží, dcera cizinců, ale uvnitř se její identita formovala právě tam. Později o sobě nemluvila jako o někom, kdo měl zajímavou dovolenou v tropech. Mluvila jako člověk, kterému se prales zapsal do těla. To je rozdíl. Když někdo žije pár měsíců v cizině, může si odvézt zážitky. Když tam vyroste, odveze si způsob, jakým vnímá svět. Proto pro ni návrat do Evropy nebyl návratem domů. Byl spíš vytržením. V sedmnácti letech Sabine opustila Západní Papuu a odešla do internátní školy ve Švýcarsku. Pro většinu lidí by to znamenalo postup do pohodlnějšího života. Konečně bezpečí, čistá voda, zdravotní péče, škola, obchody, doprava a ruch města. Jenže pro Sabine to byl náraz.
Moderní Evropa ji neobjala. Spíš ji zahltila. Najednou byla obklopená věcmi, které ostatní považovali za samozřejmé. Vlaky, jízdní řády, peníze, školní pravidla či oblečení. Drobné lži ze zdvořilosti. Soutěživost. Osamělost uprostřed davu. V džungli se bála konkrétních věcí. Zvířete, nemoci, útoku, řeky nebo zranění. V Evropě přišel jiný strach. Méně viditelný, hůř pojmenovatelný. Strach, že neví, jak se chovat. Že nerozumí, že je směšná a že nikam nepatří. Sabine Kuegler se stala příkladem člověka, který vyrůstal mezi kulturami, ale nezapadl jednoduše ani do jedné. Mezi Fayu byla dcera cizinců. V Evropě byla ta z džungle. Kdo vyrůstá v jedné kultuře, má většinou pevnou půdu pod nohama, i když si to neuvědomuje. Ví, co se sluší. Ví, jak se mluví s učitelem. Ví, co znamená ticho u stolu. Ví, jak se lidé zdraví, flirtují, hádají nebo omlouvají. Nemusí o tom přemýšlet, protože to nasál v dětství.
Sabine musela mnoho z těchto věcí dohánět až jako dospívající dívka. A zároveň v sobě nesla zkušenost, kterou ostatním skoro nešlo vysvětlit. Jak popsat spolužákům z internátu, že tvůj domov byl prales? Že tvoji kamarádi žili způsobem, který oni znají jen z dokumentu? Že ti moderní svět nepřipadá jako vrchol pokroku, ale jako hlučné, chladné a často osamělé místo? Právě proto její kniha Dschungelkind, česky známá jako Dítě džungle, nezaujala jen kvůli exotice. Vyšla v roce 2005 a stala se mezinárodně úspěšnou knihou. Podle literární agentury byla přeložena do více než třiceti jazyků. Lidé v ní našli něco víc než příběh o holčičce v pralese. Našli v ní otázku, která se týká i těch, kdo nikdy neopustili Evropu. Kde je vlastně domov?
Když člověk napíše knihu o vlastním dětství, zvlášť o tak neobvyklém dětství, nevydává jen text. Vydává kus sebe. Sabine Kuegler se po vydání Dítěte džungle stala známou autorkou. Její příběh se dostal k lidem, kteří o Fayu nikdy neslyšeli. Později vznikl také film Jungle Child, uvedený v roce 2011. Jenže sláva není totéž co uzdravení a vnější úspěch nemusel znamenat vnitřní klid. Naopak. Když člověk pořád dokola vypráví svůj příběh, může se stát, že ho zároveň znovu prožívá. A že otázky, které chtěl možná knihou uzavřít, se jen otevřou silněji. V novějších vystoupeních a rozhovorech se Sabine vracela k tomu, jak těžký pro ni byl život v západní společnosti. Mluvila také o nemoci, vyčerpání a pozdějším návratu do džungle, který popsala v knize Ich schwimme nicht mehr da, wo die Krokodile sind z roku 2023. Už samotný název knihy „Už neplavu tam, kde jsou krokodýli“, působí jako věta člověka, který ví, že se do minulosti nedá vrátit stejným způsobem. Džungle může zůstat domovem v paměti, ale člověk, který se vrací po letech, už není ten stejný člověk.
Sabine zažila v pralese blízkost, svobodu a intenzitu, která jí v Evropě chyběla. Zároveň ale viděla násilí, nemoc a smrt. Moderní svět jí dal možnosti, vzdělání, publikum a bezpečí, ale také osamělost a pocit cizosti. Její příběh není jen příběhem o kmenu Fayu. Není jen o džungli. Je o tom, že dětství v člověku zůstává, i když ho od něj dělí tisíce kilometrů. A také o tom, že domov není vždycky místo, kde máme adresu. Někdy je domov krajina, která nás naučila dívat se na svět. A když ji ztratíme, neseme ji dál aspoň v sobě.
Zdroje:
https://www.welt.de/kultur/article248195322/Leben-im-Dschungel-Was-ausserhalb-des-Urwaldes-war-existierte-fuer-mich-nicht-mehr.html
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-pribehy/763108/podcast-vyrustala-v-dzungli-s-nove-objevenymi-domorodci-malem-se-vyvrazdili-nez-jim-misionari-ukazali-odpusteni.html
https://medium.com/the-peculiar-truth/the-peculiar-truth-about-the-german-jungle-girl-396a0a976573
https://alchetron.com/Sabine-Kuegler
https://de.wikipedia.org/wiki/Sabine_Kuegler
