Článek
Na Havaji není oceán jen pěkné prostředí. Není to modrá plocha za hotelem, kam se člověk chodí občas podívat. Pro lidi, kteří vyrostli na ostrovech, je moře součástí běžného života. Dává práci, radost, jídlo, sport i pocit domova. Zároveň se s ním nežertuje. Kdo vyrůstá na pobřeží, ví, že voda umí být krásná i nebezpečná. Stačí špatný proud, špatně odhadnutá vlna, náraz na útes nebo setkání se zvířetem, které v tom světě nebylo návštěvníkem, ale domácím.
Mike Coots
Mike Coots vyrůstal na ostrově Kauai. Surfování a bodyboarding pro něj nebyly exotickým koníčkem, ale přirozeným pokračováním dětství. Patřil k mladým klukům, kteří tráví ve vodě tolik času, že si člověk skoro říká, jestli jim pevnina nepřipadá jen jako přestávka mezi dvěma vlnami. V osmnácti letech měl před sebou život, který si spojoval s oceánem. Byl sportovně nadaný, pohyboval se mezi surfaři, znal místní pobřeží a moře bral jako prostředí, které má svá pravidla, ale ne jako nepřítele.
V říjnu 1997 se vydal na ranní vodní aktivitu na západní straně Kauai. Podle pozdějších popisů šlo o den, který se zpočátku ničím zvláštním nelišil. Takových rán zažil mnoho. Prkno, voda, vlny, přátelé a jeho tělo zvyklé na rytmus oceánu. Právě obyčejnost té chvíle dělá celý příběh tak znepokojivým. Nešlo o výpravu za hranici rozumu, žádné provokování přírody, žádnou filmovou scénu. Šlo jen o mladého člověka v moři, které znal a miloval. Pak přišel útok.
Žralok tygří zaútočil náhle. Mike Coots později opakovaně uváděl, že mu zvíře utrhlo pravou nohu při jízdě na vlnách u Kauai v roce 1997. Zdroje se v detailech liší podle toho, zda mluví obecně o surfování, nebo přesněji o bodyboardingu, ale základní kostra události je jasná. Bylo mu osmnáct, byl ve vodě na Havaji a tygří žralok mu během několika sekund způsobil zranění, které mohlo skončit smrtí. U útoků žraloků bývá veřejná představa často zkreslená filmy. Člověk čeká dlouhý souboj, kroužení ploutve, napětí jako v thrilleru. Skutečnost bývá mnohem rychlejší a méně přehledná. Z vody přijde náraz, tlak, bolest a zmatek. Tělo reaguje dřív než rozum. V takové chvíli není prostor na úvahy o biologii, potravních řetězcích ani statistice. Je jen snaha dostat se pryč a přežít. Mikeovi se podařilo něco, co rozhodlo o jeho přežití. Dostal se na vlnu a doplaval ke břehu. Tam mu pomohli přátelé a byl převezen do nemocnice.
U takového poranění nejde jen o samotný útok. Člověka zabíjí hlavně ztráta krve, šok a čas. Každá minuta odborné pomoci se počítá. Coots měl v obrovském neštěstí štěstí. Nebyl sám, nebyl daleko od břehu a zůstal při vědomí natolik, aby se dostal z vody. Nemocniční část podobných příběhů bývá v novinách často shrnutá jednou větou. Přišel o nohu. Jenže pro člověka, kterému se to stane, tím nic nekončí. Naopak začíná dlouhá, pomalá a těžká práce, kterou za něj nikdo jiný neudělá.
Mike Coots přišel o pravou nohu. V každém případě šlo o zranění, které zásadně změnilo jeho tělo i budoucnost. Pro mladého sportovce je amputace víc než zdravotní stav. Je to zásah do identity. Člověk, který se definoval pohybem, najednou zjišťuje, že musí znovu řešit věci, které dřív dělal automaticky. Vstát. Udělat krok. Udržet rovnováhu. Přijmout pohledy ostatních. Přijmout vlastní obraz v zrcadle. A potom se teprve dostaví otázka, která bývá někdy horší než bolest. Co zůstane z dosavadního života?
U Mikea byla odpověď od začátku spojená s oceánem. Nechtěl, aby mu útok vzal i místo, které považoval za domov. To není samozřejmost. Mnoho lidí by se po takové zkušenosti už nikdy dobrovolně nepřiblížilo k moři. Nikdo by jim to nemohl vyčítat. Strach by byl naprosto pochopitelný. Jenže Coots patřil k lidem, kteří se se ztrátou nechtěli smířit tak, že zmenší celý svůj život. Během měsíců zotavování začal také fotografovat. Zpočátku to nebyl velký plán, spíš nová cesta, jak se dívat na svět kolem sebe. Jenže právě fotografie se později stala jedním z hlavních směrů jeho života. Mezi jeho klienty patřily hotely, surfařské firmy i návštěvnické kanceláře Havaje a Kauai.
Nejtěžší návraty nejsou ty slavnostní. Nebývá u nich hudba, kamera ani potlesk. Často vypadají obyčejně. Člověk stojí na břehu, dívá se na vodu a ví, že udělá něco, čeho se část jeho těla bojí a druhá část po tom zoufale touží. Mike Coots se do vody vrátil. Začal znovu surfovat, později s protézou upravenou pro jeho způsob života. Dnes je známý jako surfař, fotograf, potápěč a člověk, který se v oceánu pohybuje s jistotou, již by mu mnozí po takovém zranění nikdy nepřisoudili. Surfovat s protézou ale není vůbec snadné. Tělo musí hledat nové způsoby rovnováhy. Každý pohyb, který byl dřív zapsaný ve svalové paměti, se musí upravit. Vlna se neptá, jestli má člověk za sebou operace. Prkno se pod nohama hýbe stejně nekompromisně jako dřív. Oceán se kvůli lidskému příběhu nestane méně nebezpečným.
Od člověka, kterému žralok utrhl nohu, by veřejnost očekávala odpor, strach, možná kampaň za odstřel nebezpečných predátorů. Coots se vydal opačnou cestou. Začal žraloky chránit. Na první pohled to může znít bláznivě. Jenže při bližším pohledu v tom je určitá logika. Kdo tráví život v oceánu, ví, že žralok není filmový padouch. Je to predátor, který se pohybuje ve svém prostředí. Útok na člověka je hrozný, ale neznamená, že zvíře jedná ze zloby. Žralok nechápe lidské tělo, lidské sny ani lidskou budoucnost. Není morální postavou. Je součástí ekosystému. A hlavně je v moři doma.
Coots se stal členem iniciativy Shark Attack Survivors for Shark Conservation podporované Pew Environment Group. V roce 2012 Pew připomínal jeho příběh právě jako příklad člověka, který navzdory osobnímu traumatu vystupuje ve prospěch ochrany žraloků. Jeho postoj má zvláštní váhu. Když biolog řekne, že žraloci jsou pro oceány důležití, část lidí to přijme jako odborný argument. Když totéž řekne člověk, který kvůli žralokovi přišel o nohu, nedá se to tak snadno odbýt. Coots neříká, že žraloci nejsou nebezpeční. Nezlehčuje vlastní zranění. Jen odmítá proměnit osobní tragédii v nenávist k celému druhu.
Žraloci mají v lidské představivosti zvláštní místo. Stačí říct slovo žralok a většině lidí se vybaví film Čelisti, krev a panika. Z velké části za to může kultura, filmy a mediální informace. Útok žraloka je děsivý, ale zároveň mimořádně vzácný. Pro samotné žraloky je člověk naopak mnohem větší hrozbou než oni pro něj. Tohle je jádro Cootsovy práce. Nechce z oceánu vymazat riziko, ale chce opravit pohled, který se zúžil jen na strach. Žraloci patří k vrcholovým predátorům. Udržují rovnováhu v mořských společenstvech, ovlivňují chování kořisti a jsou součástí systému, který je mnohem starší než člověk. Když mizí, neodchází jen jedno charismatické zvíře. Mění se vztahy pod hladinou.
Coots se proto zapojoval do kampaní proti obchodu se žraločími ploutvemi a vystupoval na podporu ochrany žraloků. Jeho vlastní internetová prezentace ho představuje jako fotografa žraloků, oceánského ochránce, přeživšího útoku, surfaře, potápěče, řečníka a autora. Na jeho snímcích nejsou žraloci jen hrozivé stíny. Jsou to konkrétní živí tvorové v konkrétním prostředí. Fotografie v tomhle směru umí něco, co statistika nedokáže. Číslo člověka přesvědčí jen někdy. Obraz může změnit alespoň pocit. Ještě zvláštnější, než Cootsův návrat k surfování, je jeho práce pod hladinou. Fotografuje žraloky zblízka. Dostává se do situací, které by pro mnoho lidí byly nepředstavitelné i bez předchozího útoku. Pro něj se z toho stala cesta, jak ukázat veřejnosti jiný obraz zvířete, které mu kdysi málem vzalo život.
Strach podle něj může existovat společně s respektem. Nemusí vést k ničení. Může vést k větší pozornosti a ohleduplnosti. V jednom ze svých veřejných profilů říká, že chce svůj příběh sdílet tak, aby lidé nejen chránili žraloky, ale také se s nimi dokázali setkat ve vodě a proměnili strach ve zdravý respekt. Zdravý respekt není bezstarostnost. Není to póza člověka, který tvrdí, že se nemůže nic stát. Je to vědomí, že oceán není bazén a žralok není rekvizita. Zároveň ale není důvod dělat z každého predátora vraždící monstrum. Důležitější je, že si dokázal zachovat vztah k činnosti, která mu dávala smysl. Protéza je nástroj. Umožňuje mu chodit, cestovat, surfovat a pracovat. Ale není to celá jeho identita. Stejně tak útok žraloka není celý jeho život. Byl zásadní, ano. Změnil všechno, ale člověk se nemůže navždy scvrknout na jednu hroznou událost.
Coots z ní udělal výchozí bod, ne konečnou stanici. Fotografoval, pracoval pro klienty, surfoval, potápěl se, mluvil o ochraně oceánů a stal se viditelnou osobností ve světě, kde se setkává sport, trauma, příroda a aktivismus. Klobouk dolů před takovým životním optimismem a sílou.
Zdroje:
https://www.olympics.com/en/news/shark-attack-survivor-surfer-photographer-mike-coots
https://www.surfer.com/news/kauai-surfer-shark-attack-survivor-advocate
https://www.khon2.com/living-808/hawaii-shark-attack-survivor-becomes-a-shark-conservationist/
https://www.surfer.com/news/shark-attack-survivor-mike-coots-reflects
https://www.pew.org/en/research-and-analysis/fact-sheets/2012/07/11/shark-attack-survivor-mike-coots-32-kauai-hawaii
https://www.redbull.com/int-en/mike-coots-is-surfings-ultimate-hero
