Článek
Historie s sebou nese pěkné, ale i otřesné a smutné příběhy. Některé jsou méně známé, jiné více. U těch nejhorších zůstává společným symbolem smrt. Umíralo mnoho lidí a mezi nimi bylo i mnoho dětí. Jedním takovým známým masakrem byl ten v Babi Jaru.
Masakr v Babi Jar
Na dveře ani do bytů tentokrát nikdo nemusel chodit. Stačila vyhláška. Objevila se v Kyjevě 28. září 1941 a místním Židům nařizovala, aby se následující ráno dostavili na určené místo. Měli si vzít doklady, peníze, cennosti, teplé oblečení a prádlo. Kdo by příkaz neuposlechl, měl být zastřelen. Z textu se nedalo poznat, že byl osud svolaných lidí už rozhodnutý. Naopak, seznam věcí, které měli mít s sebou, mohl působit jako pokyn před vystěhováním. A tak se následující ráno začaly ulicemi okupovaného Kyjeva pohybovat celé rodiny. Rodiče vedli děti, jiní podpírali staré příbuzné a nesli zavazadla, která měla podle jejich představ posloužit na delší cestu. Ve skutečnosti šli k Babi Jaru. Během dvou dnů tam Němci zavraždili 33 771 Židů. Toto číslo známe z jejich vlastního hlášení.
Do obsazení Kyjeva přitom od začátku německo-sovětské války uplynuly necelé tři měsíce. Německé jednotky do města vstoupily 19. září 1941. Na východě už v té době probíhalo masové vraždění Židů způsobem, který měl s pozdější představou vyhlazovacích táborů společného jen málo. Za frontou postupovaly Einsatzgruppen, zvláštní jednotky bezpečnostní policie a SD. Lidé byli shromažďováni v obcích a městech, odváděni k předem vybraným místům a tam stříleni. Často šlo o les, pískovnu, příkop nebo přírodní rokli. Babi Jar se během několika zářijových dnů stal jedním z největších míst podobného vraždění.
Ještě předtím však Kyjev zasáhla série výbuchů. V budovách ve středu města zůstaly po ústupu Rudé armády a NKVD nálože a mezi 24. a 28. zářím explodovaly také objekty, které už využívali němečtí okupanti. Německé velení následně obvinilo kyjevské Židy. Dne 26. září se na poradě svolané polním velitelem města Kurtem Eberhardem rozhodlo, že budou za výbuchy potrestáni. V praxi to znamenalo jejich hromadné zavraždění. K samotnému svolávání lidí došlo o dva dny později. Vyhláška byla stručná a věcná. Právě tím byla účinná. Žádné přiznání, že jde o popravu, žádné varování, co se nachází na konci cesty. Lidé si měli vzít to, co by člověk čekal před pouhým přesunem na jiné místo. Když ráno 29. září vyšli z domovů, mnozí z nich zřejmě opravdu počítali s tím, že budou z Kyjeva odvezeni.
O tom, co si jednotlivé rodiny toho rána říkaly, můžeme pouze domýšlet. Nedochovalo se po nich svědectví, které by dovolovalo doplnit poslední hodiny jejich života vlastními domněnkami. Víme ale, kam šli a co následovalo. Směřovali k severozápadnímu okraji tehdejšího města, kde se nacházela rozsáhlá rokle Babi Jar. Prostor byl hlídaný. Jakmile příchozí prošli stále dál mezi ozbrojenými muži, možnost odejít se vytrácela. Nejdříve přišli o věci, které si přinesli. Kufry, tašky, peníze a cennosti zůstávaly stranou. Německý fotograf krátce po masakru zachytil hromady předmětů patřících zavražděným. Dochovala se také fotografie lidí, kteří ještě před střelbou odevzdávají majetek a svlékají se. Na těch snímcích není žádná rokle plná mrtvých těl. Jsou na nich ještě živí lidé a jejich oblečení.
Příslušník SS u věcí zastřelených civilistů
Příkaz svléknout se musel odstranit poslední zbytky naděje, že se jedná o obyčejné přesídlení. Za tímto bodem už oběti postupovaly v menších skupinách dál k místu střelby. Masakr provedly jednotky SS a německé policie spolu s pomocnými silami. Hlavní roli mělo Sonderkommando 4a spadající pod Einsatzgruppe C. Jeho velitelem byl Paul Blobel, muž, který po válce stanul před americkým vojenským tribunálem v Norimberku, kde byl odsouzen k smrti a v roce 1951 popraven. Způsob vraždění nebyl chaotický. Lidé přicházeli po skupinách, byli odváděni k rokli a stříleni. Další následovali po nich. Přesný průběh v jednotlivých částech místa známe z německých dokumentů a především ze svědectví těch několika lidí, kteří přežili. Jednou z nich byla Dina Pronicheva.
Pronicheva později podala svědectví o tom, jak se mezi popravenými ocitla i ona a jak se jí podařilo střelbu přežít. Její výpověď o vyvražďování kyjevských Židů ve dnech 29. a 30. září se dochovala a je uložena také v Jad Vašem. Díky podobným svědectvím se dá pochopit, jak málo vypovídá samotné číslo obětí. Ve skutečnosti to byli lidé, kteří ještě několik hodin předtím bydleli v kyjevských ulicích. Rodiny, sousedé, děti, rodiče, prarodiče. Někdo měl s sebou jídlo, někdo i náhradní oblečení. Někdo dítě, které ještě nedokázalo chápat, proč muselo ráno odejít z domu. A už vůbec netušilo, co se bude dít. Jsou to nepředstavitelné momenty. Lidé museli prožívat něco, co si nedovedeme nikdo ani představit.
Nacisté zabíjeli bez ohledu na věk. Mezi oběťmi byly i velmi malé děti. Muzeum holocaustu ve Washingtonu například uchovává fotografii malé Manie Halef, která později v Babi Jaru zahynula. Střílení pokračovalo 29. září a znovu následující den. Potom německá Einsatzgruppe C zapsala do svého operačního hlášení výsledek: 33 771 zavražděných Židů. Pachatelé si je zaznamenali sami bezprostředně po vraždění.
Babi Jar nebyl použit jako pohřebiště jednou a ihned opuštěn. Němci na tomto místě vraždili i během následujících dvou let. Přiváželi sem další Židy, sovětské válečné zajatce, Romy i další oběti okupace. UNESCO dnes u období od září 1941 do září 1943 uvádí přibližně 100 000 zabitých civilistů a válečných zajatců různých národností. Zatímco počet 33 771 se vztahuje ke dvěma přesně doloženým dnům, celkový počet mrtvých v Babi Jaru už není možné stanovit se stejnou jistotou.
Existují také fotografie sovětských válečných zajatců nucených pracovat poblíž místa vraždění krátce po hlavním zářijovém masakru. Jsou na nich střeženi příslušníky SS. Ani tyto snímky nevypadají na první pohled dramaticky. Ukazují Babi Jar jako skutečné místo, kde po masakru dál stáli lidé, pracovali vojáci a kde ještě nebyla minulost oddělena od přítomnosti památníky a historickými knihami. V roce 1943 začala být pro Němce důležitá jiná věc, aby po nich nezůstaly důkazy. Rudá armáda postupovala na západ a na okupovaných územích se nacházely stovky míst plných těl lidí zavražděných v předchozích dvou letech. Začalo proto odkrývání hromadných hrobů a spalování ostatků v rámci širší nacistické operace na ničení stop masových vražd.
Do stejné práce byli donuceni vězni také v Babi Jaru. Otevírali hroby a spalovali mrtvé, jejichž těla tam ležela od předchozích poprav. Němci se tím snažili zničit materiální důkazy ještě před ústupem. Nepodařilo se jim ale zničit svědectví lidí ani vlastní dokumentaci. Kyjev osvobodila Rudá armáda v listopadu 1943. Člověk by mohl předpokládat, že se z Babi Jaru okamžitě stane velké pietní místo, na němž bude jasně řečeno, kdo zde byl zavražděn. Tak jednoduché to ale nebylo. Sovětský způsob připomínání válečných obětí zdůrazňoval především společné utrpení „sovětských občanů“ a skutečnost, že masakr z 29. a 30. září 1941 byl cíleným vyvražděním kyjevských Židů, zůstávala dlouho upozaděná.
Proměňovalo se i samotné místo. Okolní město rostlo a původní podoba rokle byla v dalších desetiletích výrazně změněna. Část terénu byla upravována a zasypávána. Dnešní návštěvník proto nevidí Babi Jar tak, jak jej viděli lidé, kteří sem přicházeli na konci září 1941. Přesto jeho jméno z veřejné paměti nezmizelo. V roce 1961 vydal Jevgenij Jevtušenko báseň Babi Jar, v níž otevřeně připomněl židovské oběti a kritizoval antisemitismus. Text získal mimořádný ohlas a Dmitrij Šostakovič jej krátce nato použil v první větě své Třinácté symfonie. O samotném masakru se samozřejmě vědělo dávno před básní. Jevtušenkův text však přispěl k tomu, že se znovu veřejně mluvilo i o tom, proč byli lidé 29. a 30. září zavražděni.
Dnes existuje k Babi Jaru rozsáhlý soubor archivních materiálů. Jeho dokumentární dědictví bylo v roce 2023 zapsáno do mezinárodního registru UNESCO Paměť světa. Nejde jen o připomínku jednoho masakru. Dokumenty zachycují vraždění, německou okupaci i pozdější snahy vypořádat se s tím, co v rokli zůstalo. Babi Jar také připomíná, jak velkou část holocaustu tvořilo zabíjení, které se neodehrávalo v plynových komorách. Na okupovaných sovětských územích bylo vraždění často až děsivě jednoduché. Nebyl třeba vyhlazovací tábor. Stačilo vybrat místo za městem, obklíčit je, svolat lidi, odebrat jim věci a přivést dostatečný počet ozbrojených mužů. Einsatzgruppen a další jednotky tento postup opakovaly znovu a znovu, pořád dokola.
V Kyjevě se do jednoho takového místa vydaly během jediného rána desetitisíce lidí. Tady je asi největší rozdíl mezi tím, jak Babi Jar známe dnes, a jak ho museli vidět ti, kteří tam zůstali.
Zdroje:
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/kiev-and-babi-yar
https://www.britannica.com/place/Babi-Yar-massacre-site-Ukraine
https://wwv.yadvashem.org/yv/en/exhibitions/communities/kiev/babi-yar.asp
https://www.smithsonianmag.com/history/babi-yar-ukraine-massacre-holocaust-180979687/
https://citarny.com/souvislosti/historie-souvislosti/masakr-babi-jar-1941-nemci-a-ukrajinci-povrazdili-33-771-lidi
http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2013/2/tragedie-z-babiho-jaru/
