Článek
Každý živý tvor na naší planetě je svým způsobem jedinečný, zajímavý a fascinující. Některým však příroda nadělila opravdu zajímavý způsob maskování či sebeobrany. Je zcela jedno zda se jedná o zvíře ve vzduchu, ve vodě, na zemi či tvora obojživelného. Všechna se snaží přežít nebo předejít útoku predátora. Na jednoho takového tvorečka, kterému příroda nadělila zajímavý způsob obrany, se spolu nyní podíváme.
Ropušník trnohlavý (Phrynosoma cornutum)
Tento druh ještěrky patřící do rodu Phrynosoma je pouze jedním ze zhruba 21 druhů. Její domovinou je severovýchod Mexika a jižní oblast USA. Často se jim přezdívá rohatá ropucha nebo žába, a to i přesto, že se o žábu nejedná. Tito ještěři jsou dokonale přizpůsobeni pro subtropické a tropické klima. Najdeme je tedy v polopouštích či stepích tam, kde je většinu roku sucho, ale dochází i k mírným srážkám, které pomáhají vegetaci. Ta je většinou řídká, ale pro život těchto ještěrů stačí.
Tento druh je největším druhem rohatých ještěrek USA a Mexika. Jak její název napovídá, na svém těle má kostní výrůstky, které tvoří rohy. Dva ze svých největších rohů má na hlavě. Menší dva najdeme na jejím čele a po stranách za očima. Dalších několik menších růžků nebo trnů je rozmístěno podél trupu a na hřbetě. Samice jsou u tohoto druhu větší než samci a dorůstají okolo 13 cm. Samci jsou o něco menší a jejich průměrná délka je okolo 9,4 cm. Zbarvení ropušníků se mění dle toho, kde se vyskytují. Například stepní ještěrky mají své zbarvení tříslově hnědé, kdežto ještěrky žijící v polopouštních oblastech mohou mít zbarvení těla od žluté po červenohnědou. Je to z důvodu lepšího maskování pro danou oblast.
Ještěrky jsou aktivní přes den, kdy pro své fungování vyhledávají místa, kde se mohou ohřát. Takovým ideálním místem může být nějaký kámen či skalnaté útvary. Tam se natáhne a vyhřívá se na sluníčko. Díky slunečnímu záření může jejich tělo tvořit vitamín D. Po západu slunce se většinou ještěrky ukryjí tak, že se zahrabou do písku. Jsou tak chráněné před případným útokem predátora. I když patří spíše mezi pomalejší tvory a během dne většinou nepřekonají vzdálenost větší než 50 metrů, když se jedná o záchranu života, dokáží se pohybovat velmi rychle.
Před útoky predátorů je chrání jejich zbarvení, které je přizpůsobeno místu, kde se nachází. Pokud jsou však odhaleni a ukrýt se nestihnou, snaží se svého protivníka nejdřív odradit tím, že nafouknou své tělo, které má díky tomu působit jako větší a nebezpečnější. Někdy se také přetočí na záda a předstírají mrtvé tělo. Pokud i tato obrana selže, mají v záloze svoji tajnou zbraň. Říká se tomu reflexní krvácení. Je to vlastně vypuzování krve z vlastního těla. Toto chování je známé u některých druhů hmyzu. Ještěrky krev vystřikují na neuvěřitelnou vzdálenost 1,5 metru. K vystřikování dochází z koutku očí nebo také z tlamy.
Vystřikování krve je možné z toho důvodu, že ještěrky jsou schopné omezit průtok odtékající krve z hlavy. Tím dojde ke zvýšení tlaku v očních cévkách, které následně prasknou. Krev se však ještě smíchá s látkou, která způsobí, že je tekutina nepříjemné chuti a pachu. Tu se snaží stříknout přímo na predátora nebo rovnou do jeho očí. Tuto tekutinu nesnesou vlci, psi nebo kojoti. Bohužel ještěrkám nepomůže v boji proti dravcům. Jednak útok zpravidla přichází nečekaně a rychle a dravci na aroma a chuť této tekutiny vůbec nereagují.
Mezi hlavní složku jídelníčku ropušníka patří mravenci z rodu Pogonomyrmex. Jedná se o červené mravence, které lidé často zaměňují se známým druhem mravencem ohnivým. S ním ale nemá tento druh nic společného. Bohužel jsou to ale právě tito velmi agresivní mravenci, kteří likvidují druhy jako je Pogonomyrmex, který slouží jako hlavní potrava ropušníkům. Další potravou jsou pro ně kobylky, termiti a různí broučci. Kvůli nadměrnému užívání pesticidů se však hlavní zdroj potravy ještěrek neustále snižuje. Na svoji kořist v klidu čekají, dokud se k ještěrce nepřiblíží. Ta pak rychle zaútočí a kořist nemá šanci uniknout.
Tento druh byl často loven lidmi za účelem prodeje jako domácího mazlíčka. Bohužel se však později zjistilo, že zvířata nejsou schopna bez svého hlavního potravního zdroje fungovat, a tak umírala. V současnosti jsou zvířata chráněna a nesmí se lovit ani na ně sahat. Výjimku mají výzkumníci, kteří zvířata odchytávají a označují pro možnost dalšího zkoumání a shromažďování dat.
Zdroje:
https://www.nationalgeographic.com/animals/reptiles/facts/short-horned-lizard
https://zoom.iprima.cz/priroda/video-jester-ktery-strika-na-nepratele-vlastni-krev-z-oci
https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/18829/krvave-slzy-divna-sebeobrana-ropusniku.html
https://zoom.iprima.cz/priroda/ropusnik-obrana-video-192976
https://en.wikipedia.org/wiki/Texas_horned_lizard
