Článek
Příběh Aishy Mohammadzáíové nezačíná fotografií, kterou později uviděl celý svět. Nezačíná ani okamžikem, kdy se její tvář stala symbolem brutality, jež se v různých podobách snáší na ženy a dívky v Afghánistánu už po generace. Začíná totiž mnohem dřív. V domovech a rodinách, kde se o osudu dívek rozhoduje bez nich, kde dětství nebývá chráněným obdobím a kde se z člověka může velmi brzy stát prostředek k vyrovnání cizích účtů.
Aisha Mohammadzaiová alias Bibi Aisha
O Aishy raném dětství není ve veřejně doložených zdrojích mnoho podrobností, ale právě to je pro podobné osudy příznačné. Dívky, které vyrůstají v chudobě, pod tlakem tradic a násilí, po sobě často nezanechají téměř žádnou stopu, dokud se nestane něco tak strašného, že už to nejde skrývat. Sama Aisha později uvedla, že jí bylo dvanáct let, když ji otec přinutil ke sňatku s bojovníkem Talibanu. Podle jejího pozdějšího vyprávění pak žila s manželovou rodinou téměř pět let a snášela každodenní týrání.
Její příběh mluví za vše. Afghánská dívka, která uzavřela nechtěné a vynucené manželství, podnikla útěk, byla dopadena a zmrzačena. Utrpení v podobných příbězích nepřichází jako ojedinělý výbuch násilí. Vytváří se dlouho. Začíná ve chvíli, kdy dívka přestane být vnímána jako člověk s vlastní budoucností a stane se něčím, o čem mohou rozhodovat druzí. V Afghánistánu k tomu po dlouhá léta přispívaly i škodlivé tradiční praktiky, které popisovaly mezinárodní organizace i afghánské instituce. Uvádí se, že do nucených sňatků v afghánském kontextu spadá i baad, tedy předání dívky nebo ženy druhé rodině jako náhrady či odškodnění, stejně jako dětské sňatky a další nátlakové formy manželství. Ve stejné době OSN upozorňovala, že tyto praktiky zůstávají v mnoha oblastech rozšířené a zasahují ženy a dívky napříč generacemi. Aishyn osud proto nelze chápat jako výjimku. Vyrůstala v prostředí, kde byla ženská autonomie už předem oslabená a kde se poslušnost považovala za povinnost, ne za volbu.
World Press Photo, které ocenilo snímek Jodi Bieberové zachycující Aishu, uvádí, že Bibi Aisha byla zohavena jako odplata za útěk z manželova domu. Podle jejich doprovodného textu byla spolu se svou mladší sestrou předána rodině bojovníka Talibanu v rámci paštunského obyčeje sloužícího k urovnání sporů a po dosažení puberty byla provdána. Později se vrátila k rodičům a stěžovala si na násilné zacházení v manželově rodině. Jedné noci si pro ni přišli muži, kteří požadovali, aby byla vydána k potrestání za útěk. Byla odvedena na horskou mýtinu, kde jí na příkaz velitele Talibanu nejprve odřízli uši a potom nos. Podstatné na tomto popisu je, že nešlo o náhlý zkrat, náhodný útok nebo anonymní čin páchaný mimo jakýkoli rámec. Šlo o trest. O vědomé, symbolické a demonstrativní násilí, které mělo dát najevo, co se stane ženě, jež se pokusí vymanit z cizí moci.
Na Aishy příběhu je děsivé i to, jak promyšlený význam takový trest měl. V místní kultuře se o muži zahanbeném ženou říká, že přišel o nos, a zohavení obličeje tak funguje i jako symbolická odplata za domnělou ztrátu cti. Člověk nemusí rozumět všem jemnostem místní symboliky, aby pochopil, co to znamená v praxi. Nestačí potrestat ženu bitím, zamknout ji nebo ji přinutit vrátit se. Její trest má být viditelný. Má ji poznamenat tak, aby ho nesla dál na vlastní tváři. Má ji proměnit v živé varování. Tohle je jedna z nejkrutějších podob patriarchálního násilí. Nejde jen o bolest v daném okamžiku trestu, ale o úmysl prodloužit trest do všech dalších dní života. Člověku vezmou kus těla, ale zároveň mu mají vzít i důstojnost, možnost anonymity a šanci zapomenout.
Nejde jen o to, že byla zmrzačena. Jde i o to, že po útoku nezemřela, přestože ji pachatelé ponechali napospas osudu. V jednom rozhovoru vzpomínala, že byla odvedena do hor, svázána na rukou i nohou, a že po útoku ji chtěli nechat zemřít. Popsala také, že v noci hledala pomoc, šla od domu k domu a rozhodla se o svůj život bojovat. Přežila navzdory systému, který ji nejprve přinutil ke sňatku, pak ji neochránil před násilím a nakonec ji po útěku znovu vydal do rukou těch, kdo ji chtěli potrestat. Sama Aisha v témže rozhovoru uvedla, že po útěku skončila ve vězení a že tam byla vlastně v bezpečnější situaci než v manželově rodině. Její takzvaný tchán ji ale dostal ven a vzal si ji zpátky.
Než se její tvář stala jedním z nejznámějších obrazů ženského utrpení v novodobém Afghánistánu, prošla azylem pro ženy v Kábulu. Byla zachráněna a převezena do útočiště organizace Women for Afghan Women, kde se jí dostalo lékařské i psychologické pomoci. Žena, která přežila zmrzačení, se musela naučit znovu existovat ve vlastním těle. Musela vydržet pohledy druhých, vlastní zděšení, vzpomínky i obavy z budoucnosti. Útočiště jí mohlo nabídnout bezpečí, ale nemohlo vrátit nic z toho, co jí bylo vzato. Nemohlo vrátit obyčejnost života, která je pro většinu lidí tak samozřejmá, až si jí ani nevšimnou. Nemohlo to vrátit obličej, s nímž se narodila, ani roky, kdy měla být dítětem a místo toho se stala majetkem druhých.
Snímek Jodi Bieberové z roku 2010 je známý po celém světě. Fotografka sama pro Time řekla, že mohla Aishu zachytit víc jako oběť, ale nechtěla to udělat. Chtěla ukázat, že je krásná. To je na jejím portrétu krásné i silné zároveň. Nevidíme na něm zoufalou ženu, která prošla peklem. Vidíme klidnou tvář mladé ženy, z níž byl násilím uříznut nos. Na obálce Time byl snímek použit v souvislosti s tématem budoucnosti Afghánistánu a postavení žen v moci Talibanu. Pro některé lidi se stal důkazem brutality, pro jiné i nástrojem politické argumentace. Obojí je pravda zároveň. Fotografie otevřela světu oči, ale zároveň vstoupila do debaty, v níž se osud jedné konkrétní dívky proměnil v symbol většího konfliktu.
Na tom ale nic nemění skutečnost, že právě tato fotografie Aishe doslova změnila život. Fotografie na obálce jí otevřela cestu k novému domovu v Americe. Women for Afghan Women už v roce 2011 uvedla, že se Aisha v USA učí anglicky, poznává americkou kulturu a čeká ji operace. Z dívky, která byla bezmocně vydaná do cizí domácnosti, se stala mladá žena v úplně jiném světě. Jenže ani přesun do bezpečí neznamenal náhlou úlevu. Lékaři v Grossman Burn Center rozhodli, že před rozsáhlými rekonstrukčními zákroky potřebuje nejprve psychologickou péči. Byla traumatizovaná natolik, že nebylo možné prostě říct, teď přijde na řadu chirurgická operace a všechno se zlepší. Lidské tělo se někdy dá sešít nebo přestavět rychleji než mysl. U Aishy to bylo přesně naopak. Nejdřív se muselo vůbec zjistit, zda je schopna tak náročné zákroky zvládnout. V dalších letech podstoupila řadu operací. Sama uvedla, že jich bylo jednatřicet. Naučila se číst, psát a mluvit anglicky. Žila v Marylandu a studovala s cílem stát se zdravotní sestrou. Nicméně žádná operace nedokáže vrátit člověka do stavu před traumatem. Rekonstrukční chirurgie může vytvořit nový nos, může pomoci s dýcháním, vzhledem a sebevnímáním, ale nemůže vymazat roky násilí ani změnit fakt, že k němu vůbec došlo.
Aisha sama dnes mluví o tom, že chce pomáhat lidem, protože sama prošla dlouhou a bolestivou léčbou. To je obdivuhodné, ale neznamená to, že její minulost přestala bolet. Znamená to jen, že se s ní naučila žít. Aisha tehdy ale řekla, že s Talibanem není nikdo v bezpečí.
Zdroje:
https://time.com/collections/a-century-of-impact/6258439/bibi-aisha-angelina-jolie-interview/
https://edition.cnn.com/interactive/2012/05/world/saving.aesha/index.html
https://alchetron.com/Bibi-Aisha
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-amerika-afghanka-ktere-manzel-urizl-nos-a-usi-ma-novou-tvar-i-rodinu-182993
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/nos-i-usi-mi-urizl-manzel-pry-jsem-zostudila-jeho-rodinu-rika-afghanka.A100319_100841_zahranicni_aha
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/afghance-kterou-zohyzdil-manzel-udelali-v-kalifornii-novy-nos.A101013_114801_zahranicni_aha
