Hlavní obsah
Příroda a ekologie

Želva Jonathan přežila celé generace lidí. Její skutečný věk možná nikdo nikdy nezjistí

Foto: By Kevstan - Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=188099731

Nikdo neví, kdy přesně se Jonathan vylíhl. Když byl v roce 1882 přivezen na Svatou Helenu, byl už dospělou obří želvou. Dnes je považován za nejstaršího známého suchozemského živočicha na světě, jeho životní příběh je stejně fascinující jako záhadný.

Článek

Jonathan nezná svůj věk. Netuší, že jeho fotografie občas obletí celý svět. V roce 2026 je mu podle úředně přijímaného odhadu nejméně 194 let. Je tedy nejstarším známým žijícím suchozemským živočichem a zároveň nejstarší věrohodně doloženou želvou. Ani těch 194 let však nemusí být konečné číslo. Klidně mu může být přes dvě stě. Jen už není nikdo, kdo by dokázal říct, kdy přesně se vylíhl.

Jonathan, nejstarší želva na světě

V roce 1882 byly na ostrov Svatá Helena přivezeny ze Seychel tři obří želvy. Šlo o dar Williamu Grey-Wilsonovi, který se později stal guvernérem tohoto odlehlého britského území v jižním Atlantiku. Jednou z nich byl Jonathan. O jeho dřívějším životě se neví téměř nic. Neznáme ostrov, na němž se vylíhl, ani lidi, kteří ho odchytili. Není známo, jak dlouho cesta trvala, v jakých podmínkách ji absolvoval nebo zda byl od počátku určen právě pro Svatou Helenu. Z minulosti se vynořuje jako bezejmenná dospělá želva dopravená přes oceán do zahrady guvernérského sídla.

Jeho odhadovaný věk vychází především z tehdejší velikosti. Na historické fotografii pořízené několik let po příjezdu je už Jonathan mohutným, plně vyvinutým jedincem. Dlouho se předpokládalo, že seychelská obří želva potřebuje k dosažení takové velikosti přibližně padesát let. Jestliže tedy bylo Jonathanovi roku 1882 nejméně padesát, musel se vylíhnout nejpozději kolem roku 1832. Je to ale pouze spodní hranice. Novější poznatky ukazují, že obří želvy mohou růst i déle než padesát let. Jonathan proto mohl být v době příjezdu podstatně starší, než se původně soudilo. Guinnessova kniha rekordů dnes jeho věk uvádí jako nejméně 194 let a připouští, že už mohl překročit dvě staletí.

Svatá Helena je místem, kam se člověk v minulosti nedostával náhodou. Osamělý sopečný ostrov leží více než tisíc kilometrů od afrického pobřeží a dlouho byl dosažitelný pouze lodí. Právě jeho odlehlost rozhodla o tom, že sem Britové po porážce u Waterloo poslali Napoleona Bonaparta. Bývalý francouzský císař zde zemřel roku 1821, přibližně jedenáct let před Jonathanovým předpokládaným narozením. Jonathan se tedy s Napoleonem nikdy nesetkal, ačkoli se oba stali nejslavnějšími obyvateli ostrova. Napoleon prožil na Svaté Heleně necelých šest let. Jonathan je tam už déle než 140 roků.

Jeho domovem se staly pozemky kolem Plantation House, rozlehlého sídla ostrovního guvernéra. Dům obklopují trávníky, stromy a křoviny, mezi nimiž se želvy mohou volně pohybovat. Jonathan nebyl zavřený v malé kleci ani vystavený jako muzejní kuriozita. Desítky let prostě žil volně na zahradě. Lidé na ostrově si na jeho přítomnost zvykli. Pro první generaci byl neobvyklým darem ze vzdálených Seychel. Pro další už představoval součást Plantation House. Děti, které ho vídaly jako malé, zestárly, přivedly vlastní děti a později vnuky. Jonathan mezitím zůstal na stejných trávnících. Dnes je nejslavnějším žijícím obyvatelem Svaté Heleny. Objevuje se na místních mincích a známkách, lidé za ním přijíždějí při návštěvě ostrova a místní mu říkají také Jono. V areálu Plantation House nežije sám. Společnost mu dělají další obří želvy David, Emma a Fred.

Foto: By Unknown photographer - https://www.bbc.co.uk/programmes/p03v1kys/p03v1h5t,Public Domain,https://commons.wikimedia.org

Jonathan v době po převozu na Svatou Helenu

Když se měl vylíhnout, královna Viktorie ještě neseděla na britském trůnu. Neexistoval telefon, automobil ani elektrická síť. Později přišly dvě světové války, první letadla, televize, přistání na Měsíci a internet. Taková srovnání jsou velmi působivá. Jonathan žádnou z těchto událostí nezažil tak, jak je prožívali lidé. Nečetl noviny, neviděl mapy měnící barvy a nerozuměl strojům, které se na ostrově postupně objevovaly. Zatímco se svět mimo Svatou Helenu proměňoval k nepoznání, jeho vlastní život se měnil jen pomalu.

Dny se nejspíš skládaly z velmi podobných věcí. Z tepla a chladu, deště, větru, potravy, spánku a setkávání s ostatními želvami. Jonathan možná zaznamenal, že se v areálu objevily jiné zvuky nebo noví lidé. Nemohl však tušit, že právě přežil zánik nějaké říše nebo začátek dalšího století. Na jeho krunýři nejsou vidět stopy světové války ani průmyslová revoluce. Jsou na něm stopy dlouhého života, opotřebení a drobných poranění. Nic víc.

Kvůli šedému zákalu přišel o zrak a výrazně oslabený má rovněž čich. Sám by proto jen obtížně hledal potravu, i kdyby ji měl těsně před sebou. Personál Plantation House ho pravidelně přikrmuje. Dostává menší porce ovoce a zeleniny, které mu někdo podává přímo k tlamě. Oblíbil si například okurky, mrkev, jablka a banány. Nejde o rozmazlování turistické celebrity, ale o nutnou součást péče. Když se jeho zdravotní stav před lety zhoršoval, ukázalo se, že nedostatečně přijímá živiny. Pravidelné krmení mu pomohlo znovu nabrat sílu. Jeho sluch však podle lidí, kteří o něj pečují, zůstává velmi dobrý. Poznává hlas veterináře a reaguje na něj, protože si ho spojuje s jídlem. Stále se pohybuje po pozemcích, pase se a vyhledává teplá místa. V chladnějších dnech bývá pomalejší a více odpočívá, což ovšem u želvy není nic neobvyklého.

Veterináři jeho stav obvykle popisují střízlivě. Jonathan je na svůj věk v dobré kondici, ale nikdo se nesnaží předstírat, že jde o nezničitelného tvora. Každý další rok je svým způsobem dar. U zvířete, které přežilo všechny dosavadní lidské pečovatele, však podobná věta zní skoro nepatřičně. V dubnu 2026 se po internetu rozšířila zpráva, že Jonathan uhynul. Ostrovní vláda ji musela vyvrátit. Želvák byl toho rána spatřen na svém obvyklém místě v areálu Plantation House a pokračoval ve své každodenní rutině. Falešná zpráva byla rychlejší než on, ale na rozdíl od Jonathana neměla dlouhého trvání.

Obří želvy patří mezi zvířata, která dokážou žít velmi dlouho. Mají pomalý metabolismus, pomalu rostou a s energií hospodaří jinak než drobní savci nebo ptáci. Jejich tělo není nastaveno na krátký, překotný život. Ani obří želva však nemá zaručeno, že se dožije stovky let. Seychelské želvy byly po staletí loveny námořníky. Pro posádky lodí představovaly téměř ideální zásobu čerstvého masa. Bylo snadné je chytit a bez potravy vydržely dlouhou plavbu. Živé želvy se vršily v podpalubí a zabíjely se podle potřeby. Z ostrovů postupně mizely desetitisíce jedinců, možná ještě více. Další škody napáchala prasata, kozy, krysy a jiní zavlečení živočichové. Požírali vejce a mláďata, ničili vegetaci a měnili prostředí, v němž želvy žily. Některé původní seychelské populace byly vyhubeny dříve, než je přírodovědci stačili pořádně popsat.

Jonathan mohl snadno skončit stejně jako nespočet jeho příbuzných. Mohl být zabit, uhynout při přepravě nebo se stát pouhou krátkodobou ozdobou nějaké koloniální zahrady. Místo toho byl dopraven na ostrov, kde měl klid, dostatek potravy a později také veterinární péči. Jeho dlouhověkost je proto směsí tělesných předpokladů a mimořádného štěstí. Není jen důkazem toho, jak dlouho želvy vydrží. Je také připomínkou, kolika jiným želvám nebylo dovoleno zestárnout.

Jonathan překonal želvu Tu’i Malila z ostrova Tonga, která uhynula roku 1965 a podle dochovaných údajů se dožila nejméně 188 let. Také její věk však nebyl znám úplně přesně. U zvířat narozených v 18. nebo 19. století se musíme spoléhat na zápisy, vzpomínky, staré fotografie a pouhé odhady. Je docela možné, že někde žila ještě starší želva, o níž se žádný použitelný záznam nedochoval. Rekord neznamená, že Jonathan je bez jakékoli pochybnosti nejstarší suchozemský tvor, jaký kdy existoval. Znamená, že je nejstarším známým a dostatečně doloženým jedincem.

Nevíme, jak vypadal ostrov, kde se narodil, kolik želv tam tehdy žilo ani zda měl Jonathan v prvních desetiletích života nějaké jméno. Je možné, že dlouho žádné nepotřeboval. Jméno, sláva i světový rekord přišly až mnohem později. Na Plantation House se vystřídaly desítky guvernérů. Každý přijel se svými plány, povinnostmi a představou, jak dlouho na ostrově zůstane. Prožil tam několik let a odjel. Jonathan zůstal. Jonathan samozřejmě netuší, že se stal symbolem délky života. Nečeká na další narozeniny a nepřemýšlí, zda překoná dvě stě let.

Jednou přijde ráno, kdy Jonathan na trávník nevyjde. Pro svět to bude konec jednoho životního rekordu, pro obyvatele Svaté Heleny však něco osobnějšího. Z Plantation House zmizí tvor, který tam byl déle, než sahá paměť jakéhokoli žijícího člověka. Zatím je ale stále na svém místě. Slepý, pomalý a opotřebovaný věkem, přesto pořád živý.

Zdroje:

https://www.animalsaroundtheglobe.com/meet-the-oldest-living-tortoise-5-186366/

https://www.guinnessworldrecords.com/news/icons/jonathan-the-tortoise-the-oldest-terrestrial-animal

https://timespets.com/behavior-decoder/jonathan-world-oldest-living-land-animal/articleshow/125740250.html

https://www.bbc.com/news/articles/c393×mpzjwko

https://kids.guinnessworldrecords.com/news/2026/6/jonathan-the-tortoise-is-a-guinness-world-records-icon-here-is-why

https://www.britannica.com/animal/Jonathan-giant-tortoise

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz