Článek
Včera dopoledne jsem vyrazila na nákup do Lidlu poprvé na Nádraží Libeň, kam mi jezdí přímý autobusový spoj z domova. Udělala jsem tedy trochu větší nákup, ale zase ne nic tak dramatického, no a už jsem naložila několik věcí na pokladní pás. Načež se za mnou objevil muž, kolem 30, případně něco málo přes, který se mi zeptal, jestli bych ho pustila před sebe, že spěchá na vlak. Tak jsem ho tedy pustila, měl radost, děkoval mi a popřál mi hezký den.
Když jsem došla na zastávku autobusu, měla jsem 2 tašky (1 plná, druhá jen pár věcí, balení toaletního papíru) a batoh. Přijel mi autobus, nastoupila jsem předposledními dveřmi, jenže nebylo místo k sednutí, tak jsem stála ohnutá, abych držela batoh, který jsem si sundala, tašky a balení toaletního papíru. Nic víc. Tak jsem se podívala na jednu starou madam, která měla sluneční brýle a vypadala, jako kdyby se na mě mračila. Prostě podle obočí jsem poznala, že se mračí. Nevěděla jsem, proč se na mě mračí, když jsem jen nastoupila a nic jiného nedělala, tak jsem se na oplátku taky na ni zamračila. Dal jsem už ji nevnímala.
Načež starší muž, sedící na dvojsedačce za kloubem vstal, zželelo se mu, že mám toho hodně, a tak mi nabídl, abych si šla sednout. Tak jsem vše vzala, posadila se k oknu a poděkovala. Poté si ještě na chvíli ke mě sedl a další zastávku vystoupil.
Tito 2 pánové (1 z obchodu a druhý z autobusu) mi zlepšili den, protože už jsem tak nějak přestala doufat v to, že ještě slušnost existuje, a oni předvedli, že tomu tak není ještě 100%.
