Článek
Mláďata nebo dětské oblečky mě paradoxně nechávaly v klidu, ale jakmile v televizi začala hrát reklama na jogurty, okamžitě jsem sahala po kapesníku. Když malá jahoda nadšeně hlásila, že až vyroste, chce být ovocem v Jogobelle, říkala jsem si: „Vždyť by to klidně mohla být moje dcera.“
Stejně tak jsem plakala u repríz devadesátkového rodinného pořadu Hodina pravdy. To zklamání v dětských očích, když otec selhal v rozlišování hlasů 485 ptáků a zaměnil brkoslava severního za vodouše rudonohého, dodnes nezapomenu. Co když i já jednou takhle zklamu, obávala jsem se, zatímco dítěti v televizi mizel vysněný discman před očima.
V polovině třetího trimestru mě dojalo, když mě cizí muž pozval na kávu. Podezírala jsem ho, že se mu mě zželelo, když jsem překvapivě nedoběhla tramvaj. Pak jsem pochopila, že to myslí vážně. V té době jsem měla přibližně o 16 kilo víc než obvykle, takže to buď přehlédl, nebo si myslel, že jsem snědla příliš mnoho pizzy.
Něco podobného se mi stalo loni v září, opět v závěru mého těhotenství. Seděla jsem na lavičce u rybníka, na klíně jsem měla počítač, tudíž jsem na první pohled nejspíš nevypadala jako nastávající matka. Kolem rybníka trénoval běžec. Když mě míjel poprvé, usmál se, podruhé mě pozdravil, potřetí pronesl něco, čemu jsem nerozuměla, protože byl docela uřícený. Asi sprinter.
Bála jsem se, co přijde, jestli mě osloví v dalším kole. Pro jistotu mu včas oznámím, že jsem gravidní. Nebo frigidní? Tahle dvě slova se mi vždycky pletla. V závěru to vyjde nastejno, protože oba termíny dostatečně vysvětlovaly můj nezájem o jeho polonahé tělo.
Ale protože se nerada dostávám do podobných situací, odešla jsem dřív, než se stačil vrátit.
Keep calm a někdy příště.
