Pravda o „svatém“ Marcialu Degolladovi šokovala Vatikán

Ve chvíli, kdy byl vítán ve Vatikánu jako jeden z nejváženějších katolických kněží světa, existovali lidé, kteří znali jeho temnou stránku. Pro jedny byl charismatickým zakladatelem slavného řeholního řádu a důvěrníkem papežů, pro druhé mužem se soukromými vztahy, o nichž jeho nejbližší spolupracovníci neměli tušení. A podle svědectví bývalých seminaristů také člověkem, který zneužíval svou duchovní autoritu. Jak je možné, že se mu po desítky let dařilo udržet tyto světy oddělené?

Příběh mexického kněze Marciala Maciela Degollada dodnes patří k největším krizím důvěry, jaké katolická církev v moderní době zažila. Nejde jen o obvinění vůči jedinému člověku, je to také příběh instituce, která dlouho nedokázala rozpoznat, kdo se skrývá za obrazem vzorného kněze.

Když Marcial Maciel v roce 1941 založil v Mexiku řeholní kongregaci Legionáři Krista, jen málokdo předpokládal, jak významnou organizací se během několika desetiletí stane. Řád si zakládal na přísné disciplíně, kvalitním vzdělávání a důrazu na formaci budoucích kněží. Postupně zakládal školy, univerzity i vzdělávací centra v Latinské Americe, Evropě i Spojených státech. Přitahoval nové členy i významné mecenáše a získával stále větší vliv.

Maciel byl považován za mimořádně schopného organizátora. Uměl jednat s bohatými dárci, církevními představiteli i politiky. Ve Vatikánu měl otevřené dveře a jeho práce byla často příkladem úspěšné evangelizace. Papež Jan Pavel II. o něm opakovaně hovořil s uznáním a oceňoval jeho přínos pro výchovu mladých lidí i rozvoj řeholního života. V očích mnoha katolíků představoval Maciel ideál moderního kněze, člověka, který dokáže spojit hlubokou víru s mimořádnými organizačními schopnostmi. Právě proto byl pozdější pád tak šokující.

Veřejnost má často dojem, že Macielova kauza začala až po roce 2000. Ve skutečnosti se první vážná obvinění objevovala už od čtyřicátých let minulého století. Někteří bývalí seminaristé tvrdili, že je sexuálně zneužíval nebo s nimi manipuloval pod záminkou duchovního vedení či zdravotních obtíží. Jejich výpovědi však dlouhá léta nepřinesly zásadní změnu. V prostředí, kde měla autorita zakladatele řeholního řádu mimořádnou váhu, zůstávaly na okraji zájmu. Teprve s odstupem času začalo být zřejmé, že jednotlivá svědectví pojí jistá podobnost.

Jedním z mužů, kteří po letech vystoupili veřejně, byl mexický profesor José Barba. Ve svých vzpomínkách popsal, že mu bylo přibližně třináct let, když si ho Maciel zavolal do svého pokoje. Tvrdil prý, že trpí silnými bolestmi a lékaři mu nedokážou pomoci. Mladým seminaristům vysvětloval, že potřebuje jejich pomoc při údajné léčbě.

Barba později uvedl, že jako dítě neměl důvod autoritě zakladatele řádu nevěřit. Stejnou zkušenost později popsali také další bývalí členové Legionářů Krista, mimo jiné Juan Vaca, Fernando González nebo Alejandro Espinosa. Přestože každý z nich vyprávěl svůj vlastní příběh, investigativní novináři i církevní vyšetřovatelé upozorňovali na opakující se schéma – zneužití absolutní důvěry, duchovní autority a přesvědčení obětí, že o podobných zkušenostech nesmějí mluvit. Právě podobnost jednotlivých svědectví se později stala jedním z důležitých důvodů, proč byla obvinění považována za věrohodná.

Marcial Maciel zemřel v lednu 2008. V té době už bylo známo, že byl z rozhodnutí papeže Benedikta XVI. stažen z veřejné služby a vyzván k životu v modlitbě a pokání. Skutečný rozsah jeho soukromého života se ale veřejnost teprve začala dozvídat.

Vyšlo najevo, že muž, který celý život veřejně vystupoval jako kněz vázaný slibem celibátu, měl děti a dlouhodobé vztahy s ženami. Některé z těchto skutečností později potvrdili samotní Legionáři Krista, další přinesla investigativní práce novinářů a veřejná vystoupení lidí, kteří se označili za jeho rodinné příslušníky.

Jedním z nejznámějších případů byla Mexičanka Norma Hilda Baños, která veřejně uvedla, že s Macielem měla dceru. Její příběh následně popsala řada mezinárodních médií. Další muž, který se veřejně přihlásil jako Macielův syn, tvrdil ve španělských médiích, že se stal obětí otcova sexuálního zneužívání. Tato tvrzení byla zveřejněna v investigativních reportážích a rozhovorech, nejsou však podrobně rozebrána v oficiálních dokumentech Svatého stolce. Nejvíce fascinující přitom nebyla jen existence těchto paralelních životů.

Podle investigativních autorů Jasona Berryho a Geralda Rennera dokázal Maciel po dlouhá léta oddělovat jednotlivé části svého života téměř dokonale. Jeden den jednal ve Vatikánu s nejvyššími představiteli katolické církve, jindy odjížděl za ženami a dětmi, aniž by jednotlivé okruhy lidí věděly o existenci těch druhých. Právě tato schopnost udržovat několik navzájem izolovaných světů dodnes patří k nejméně pochopitelným aspektům celé kauzy.