Článek
Tehdy jsem si nahmatala bulku na noze. Bylo to mé malé tajemství. Roky jsem o tom nikomu neřekla. Měla jsem obavy, že by to mohla být rakovina. Pokud bych někomu o tom řekla, nutil by mě, abych šla k lékaři. No, a když problém neřešíte, tak je to jakoby vlastně nebyl. Roky jsem žila v nejistotě a s vědomím, že se možná nedožiju třicítky. Nakonec jsem přežila svého bráchu i svého tátu, blíží se mi čtyřicítka a mám 4 malé děti. Tato zkušenost ovlivnila můj hodnotový systém.
Na vyšetření ke kožnímu lékaři jsme se rozhoupala jít až v dospělosti. Začala jsme řešit případné založení rodiny a říkala jsem si, že by bylo zodpovědné nechat se vyšetřit ještě před případným těhotenstvím. Doktor bulku prohmatala, poslal mě na chirurgii, kde byla jedna starší paní doktorka. Ta se opět na bulku podívala, vyhodnotila její velikost cca na 2 cm a následovalo její odstranění.
Lehla jsme si na lůžko, byla mi podána lokální anestezie. Když však zákrok trval delší dobu a já cítila, jak mi tahají kůži a takové jakoby pižláni, znervóznilo mě to. Paní doktorka se tvářila vážně a sestřička se mě zeptala, zda jsem v pořádku. Po odstranění bulky následovalo šití a já mohla jít domů. Před odchodem se mě paní doktorka zeptala, zda mě v minulosti do té bulky třeba něco nepíchlo. Dle jejího překvapení prý bulka byla poněkud větší, než čekala. Byla do hloubky o velikosti vejce. Tehdy se mi ulevilo, že už to mám za sebou a že se zdá, že je to jen tuková bulka. S velkou úlevou jsem se pak dobelhala domů. Roky nejistoty a nyní pár minut na chirurgickém oddělení a hotovo. Žádná rakovina.
Anketa
Po pár letech jsem si ještě nechala odstranit podezřelá znaménka. To jsem měla již dvě malé děti. O to víc jsem byla nervóznější. Šla jsem k doktorovi, který měl velmi dobré recenze. Nevím, možná se špatně vyspal, ke mně se moc vřele nechoval. Když jsem mu sdělila rodinnou anamnézu, že má babička umřela na rakovinu kůže, byl ke mně pan doktor velmi nepříjemný. Tvrdil, že takovéto prohlídky musím přeci absolvovat pravidelně. Ano, jsem si toho vědoma, nicméně víte, jaký je to stres, připustit si, že možná máte rakovinu? Jsou lidé, co k doktorovi nechodí ne z lenosti, ale ze strachu. A pokud jsou doktoři, co i pacientovi vynadají, nedivte se, že se jim pak na vyšetření chodit nechce. Lidský přístup by nebyl na škodu. Vím, že doktoři jsou taky jenom lidi a prostě třeba jen nemají svůj den. Znám bohužel ale doktory, kteří své špatné dny mají asi neustále.
