Článek
Má rodina má své kořeny ve východních Čechách, v malém městě, kde je běžné pohřební obřad vykonávat v kostele a následně zesnulé v rakvi pohřbívat do země. Již od dětství vlivem nešťastných okolností jsem byla „nucena“ chodit na rodinné pohřby. Zde jsem potkávala lidi, které jsem doposud neznala, nicméně prý patří do naší rodiny. Byla to „zajímavá“ příležitost, jak se setkat se svými příbuznými. Tak nějak jsem si zvykla na obřadní zvyklosti a záležitosti kolem pohřbů jsem se naučila řešit i po praktické stránce.
Když mi umřel starší bratr, bylo mi 17 let. Jelikož byl voják z povolání, byly některé oficiality dané. Jeho rakev nesli vojáci a kolem hřbitova bylo mnoho čumilů. Více než na rozloučení s mým bráchou jsem se soustředila na to, jak vše organizačně probíhá, kam si mám sednout, jak se mám pomodlit, kdy se mám zvednout, kdy hodit hlínu na rakev.
O pár let později mi umřel děda. Byl již starý, větších rozměrů, měl zdravotní komplikace, blízký konec se dal předpokládat. Zpráva o jeho skonu tedy nebyla až tak šokující jako v případě mého 24 letého bráchy. Opět se konal obřad v kostele. Kdo ponese jeho rakev, se nemuselo až tak řešit, stále zde byli příbuzní, kteří se toho „ochotně“ zhostili. Jelikož jsem byla jednou z nejbližších příbuzných zesnulého, šla jsem přímo za rakví. A víte, co se mi honilo hlavou? Při pohledu na prohýbající se dno rakve, jsem si vzpomněla na chvíle, kdy jsme jako malé děti ještě s mými sourozenci a bratrancem se sestřenicí jeli autem s dědou a babičkou na výlet a dědovo auto se pod jeho zátěží naklonilo k jedné straně. Má babička skvěle vařila a děda zase rád jedl.Najednou mě problesklo hlavou: „A co když z té rakve propadne dolů? Donesou ho vůbec až k té díře v zemi?“ Nakonec vše dobře dopadlo.
Do třetice, kdež umřel nečekaně můj táta, já byla v pokročilém stádiu těhotenství, jsem pro změnu řešila své neposedné dítě a otázku kdo vlastně ponese rakev? Jeho bratr to odmítl se slovy, že jsou zde mladší. Ano, nakonec se někdo našel. Nicméně si kladu otázku, k čemu takové obřady vlastně jsou. Není to tak trochu business (kšeft)? Neděláme to hlavně, abychom nějak vypadali před ostatními? Rozloučit se s blízkou osobou jde i jinou formou. Já na hřbitovy nechodím. Svíčku za své blízké si klidně zapálím i doma, ne jen proto, aby někdo viděl, že na někoho vzpomínám.
