Článek
Šarmantní herečce nastartovala kariéru role doktorky Alžběty Čeňkové v seriálu Nemocnice na kraji města, kde měla tu čest hrát po boku Karla Högera. Toho po jeho smrti v roli primáře Sovy nahradil herec Ladislav Chudík. K dalším osobnostem, se kterými měla během natáčení možnost pracovat, byl Miloš Kopecký, se kterým se prý měli velmi rádi.
Miloš Kopecký
Od té doby měli všichni Elišku spojenou se jménem Alžběta Čeňková. Zajímavostí je, že inspiraci pro pojmenování této postavy našel scénárista Jaroslav Dietl na hřbitově na jednom náhrobku. Mladá herečka se díky Alžbětě Čeňkové dostala do škatulky intelektuálek, postav s bílým pláštěm, což ji časem začalo štvát. Snažila se z této škatulky vymanit, dokonce později odmítla roli v oscarovém filmu jen proto, aby zase nemusela hrát lékařku. A tak se Jan Svěrák musel poohlédnout po jiné herečce. Lékařku ve filmu Kolja nakonec hrála Eva Klepáčová, manželka Josefa Zímy.
K Eliščiným dalším výrazným rolím patří například postava jedné z maminek v komedii století s názvem S tebou mě baví svět, či postava výstřední stárnoucí herečky Vilmy v komedii Ženy v pokušení. Tato role jí vynesla Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Jak se zdá, není role, která by této noblesní herečce dělala problém.
Přitom nepochází z herecké rodiny. Její babička se i přes svůj handicap, kdy od dětství po těžkém úraze nosila na jedné noze protézu, vypracovala na švadlenu živnostnici, která měla dokonce dvě tři učenky. „Pochopitelně jí pak po Vítězném únoru v padesátých letech dali důchod 190 Kčs. Odmala mi kladla na srdce: ,Nikdy se k nim nedej!´ Jedna z jejích průpovídek zněla, že se o komunisty nesmím ani otřít, protože pak už budu navždycky smrdět,“ vzpomínala herečka na babičku, která pro ni hodně znamenala. Šití se věnovala také její maminka, která ale vedle své profese pánské krejčové odbíhala k ochotničení.
Určité sklony k předvádění se mohla podědit po svém tatínkovi, který od rodiny odešel, když jí bylo 5 let. „Narodila jsem se ve Vsetíně, dokonce ještě doma v ložnici, ale po pěti letech, hned po rozchodu rodičů, nás maminka se sestrou čapla pod křídlo, já měla ještě k tomu zlomenou nohu v sádře, a odstěhovaly jsme se k babičce na Moravu. Vyrůstala jsem potom v ryze ženské komunitě,“ popsala své rané dětství. Její rodiče se prý k sobě vůbec nehodili. Vzali se po krátké známosti, aby se její maminka za války vyhnula práci v Německu.
Manželství, které vzniklo jako z nouze ctnost, se po čase začalo rozpadat. „Dnes už vím, že táta byl nedospělý větroplach. Krásný muž, sportovec. Závodil na motorkách. Měl vedle zaměstnání příliš mnoho zálib na to, aby se zdržoval doma s rodinou. Domů se chodil vyspat, najíst, pro čisté prádlo, pohrát si se mnou a se sestrou. Měl nás rád, ale nesměly jsme mu narušovat jeho svobodu. Na maminku, která na všechno byla sama, ještě nepochopitelně žárlil. Prostě jednoho dne ji takový život přestal bavit.“ Odchod tatínka jí vztahově poznamenal. Celý život prý pak svého tátu pomyslně hledala.
Pak nastala doba, kdy se musela rozhodnout, jakým směrem se bude ubírat její život. Když jim v deváté třídě dali do rukou příručku s názvem Vyberte si školu, zjistila, že existuje škola, kde se vyučuje herectví. A tak si podala přihlášku na brněnskou konzervatoř. Díky její pečlivé přípravě byla přijata. Bohužel její milovaná babička zemřela dříve, než jí tuto radostnou novinu stihla říct, a tak jí dopis o přijetí přišla přečíst aspoň na její hrob.
Přijetím na konzervatoř ve svých 15 letech vylétla z hnízda. V Brně díky studiu strávila několik let. Po konzervatoři pokračovala ve studiích na JAMU. Studentský život si vychutnávala plnými doušky. S Janou Švandovou a Jiřím Bartoškou tvořili nerozlučnou partu, která vymetala jeden večírek za druhým. Po absolvování katedry herectví a režie JAMU, nastoupila do svého prvního angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Po šesti letech však přesídlila do Prahy, kde 20 let hrála v Divadle na Vinohradech.
Ještě během svého působení v českých Budějovicích se na tenise seznámila se svým mužem Janem Balzerem. Tehdy ji prý menší podsaditý muž hned zaujal. Dali se do řeči, a když pak všichni přítomní zamířili po tenise do sauny, oba raději zůstali a do sauny nešli. Cítili před sebou mírný stud. Při dalším setkání si Jan vzal na schůzku řízek, který Elišce nabídl, čímž si ji prý absolutně získal. V roce 1974 se vzali a zplodili dvě děti. Syna Jana a dceru Adélu, kteří s nimi i v dospělosti žijí pod jednou střechou. Z dcery vyrostla divadelní dramaturgyně, syn se živí jako farmaceut.
Eliška našla v Janovi muže, který naplnil mezeru po jejím tatínkovi. Vedle o osm let staršího filmového a divadelního producenta neměla problém se usadit. Okořenil její život smyslem pro humor, naučil ji životnímu nadhledu. Byl jí také velkou oporou v nelehkých dobách.
Po letech jejího působení ve vinohradském divadle přišlo období, kdy nedostávala role. V té době tam totiž bylo na stejný typ rolí hodně zájemkyň. Velmi se tím trápila a tak se nakonec rozhodla z divadla odejít. S Tomášem Töpferem se rozhodli zachránit Divadlo Na Fidlovačce. „Tehdy hrozilo, že se z budovy Divadla Na Fidlovačce stanou garáže, herna, laser centrum, nebo kdovíco ještě… A my se rozhodli zachránit tu budovu pro divadlo, aby se tady zase hrálo! Že to bylo těžší, než jsme si představovali, je jiná věc,“ uvedla v rozhovoru pro Marianne. Založili nadaci, aby sehnali dostatek finančních prostředků pro rekonstrukci a zahájení provozu. Podařilo se jim vydupat divadlo ze země, na což je Balzerová pyšná.
Tomáš Töpfer
V roce 2012, když Tomáš Töpfer odešel do vinohradského divadla, kde dělá ředitele, se Eliška stala novou ředitelkou. Jak sdělila v pořadu Na plovárně, bylo to náročné období. Chopila se nevděčné role, kterou nikdo nechtěl dělat. Musela řešit financování, což znamenalo, že se musela i zadlužit. Dokonce prý kvůli divadlu musela zastavit rodinný majetek. Naštěstí měla vedle sebe chápavého muže.
Soukromé divadlo, jehož Eliška Balzerová byla tváří, bylo závislé na grantech od magistrátu města Prahy. Každý rok o grant žádali a najednou podle slov bývalé principálky přišla stopka. Eliška nechápala, proč divadlo, kde byl dobrý soubor, které bylo oblíbené u publika, najednou nedostalo nic. To, že peníze dostalo jiné divadlo, bylo podle herečky politickou záležitostí. Když principálka divadla pátrala po důvodech, proč už nedostávají peníze, jeden politik jí prý sdělil, aby se nedivila, protože Fidlovačka byla prý vnímána jako bašta ODS. Nastoupila nová politická reprezentace a ta už má jiné kamarády. Balzerová jeden čas dokonce o financování divadla jednala také s Andrejem Babišem, nakonec se ale nedohodli. „On nám slíbil finanční injekci, ale ta protiváha pro mě byla nepřijatelná,“ prozradila.
„My se umíme uživit jako herci, ale ten soubor se nemůže rozvíjet, nemůže zkoušet dál… To byly moje první smutné krůčky, já jsem těm lidem nebyla schopná dát další práci,“ prozradila herečka v rozhovoru s Jiřím Kubíkem. Bohužel muselo dojít také na propouštění herců, což pro Elišku nebylo vůbec snadné.
Jak se říká, tonoucí se stébla chytá. Balzerová se spojila s finanční skupinou Natland, což byl začátek konce jejího ředitelování. Prý byla postupně touto finanční skupinou odstřihnuta od svého vlivu v divadle. Nakonec tam dle jejích slov nastala taková atmosféra, že se po čtyřech letech rozhodla svůj post principálky ukončit a z divadla odejít. V ředitelském křesle ji pak nahradil finančník Jan Koťátko. Odchod z jednoho z největších pražských divadel, ve kterém nechala 20 let intenzivního života, nesla Eliška velmi těžce. Na divadelní prostředí ale nezanevřela. Po jejím odchodu z Fidlovačky ji oslovilo Studio Dva, kde ji krásně přijali a tu a tam si zahraje.
Zdroje:
1) Na plovárně – Eliška Balzerová
