Článek
Hana Zagorová hodně dlouho na kluky neměla čas, a když už se do někoho zamilovala, někde vzadu v hlavě cítila, že to nějak ještě není ono. Svého osudového muže, operního pěvce Štefana Margitu, si vzala až v roce 1992, kdy jí bylo už 46 let. „Kdyby přišla naše láska se Štefanem o pár let dřív, asi bychom se minuli. Nebyli bychom spolu, nevzali bychom se. Vždyť bych ani neměla čas si ho všimnout. V tom je právě onen osud, ten někdo, kdo to načasoval tak, že jsme se potkali ve chvíli, kdy jsme byli oba na vztah připraveni,“ hodnotila své druhé manželství zpěvačka.
Hančini partneři měli smůlu v tom, že tatínek zpěvačky nasadil budoucím partnerům jeho dcery vysokou laťku. Pro Hanu byl tatínek vzorem mužského chování. Byl vždy galantní, chodil vzpřímeně, mamince nosil květiny a velice o ni pečoval. Když domu přinesl výplatu, nikdy nezapomněl dcerám a manželce přinést malou čokoládu. Tato zkušenost z dětství způsobila, že Hana byla konzervativní a měla určité nároky. „Potřebuji vedle sebe muže, který by se o mě staral, urovnával cestu, pomáhal mi do kabátu a hezky si se mnou povídal….“
Než potkala toho pravého, prošla si cestou hledání. První vážný vztah se objevil na konci 60. let, v době, kdy zpěvačka byla teprve na začátku své hudební kariéry. Do života jí vstoupil o 18 let starší muž, kterého ve své knize Než to zapomenu, označila jménem Josef. Pracoval v prostředí showbyznysu, v šedesátých letech dělal bratrům Jiřímu a Láďovi Štaidlům a Karlovi Gottovi něco jako manažera a producenta. Když mladí umělci založili divadlo Apollo, měl nad nimi ochrannou ruku. Muž, který stál u zrodu hvězd českého hudebního průmyslu, byl také na ostravské schůzce, kde bratři Štaidlovi domlouvali s mladičkou zpěvačkou její zařazení do programu Apolla. "Sešli jsme se u příležitosti koncertu Karla Gotta v Ostravě. Z trojice u stolu mě zaujal především muž z ocelovýma očima Josef, “ vzpomínala. Dle domluvy měla Hana do Apolla nastoupit v lednu 1968. Během jejich setkání si nešlo nevšimnout zájmu staršího muže, lichotilo jí to. Zajišťoval jí hotel, čekal na ni na letišti a zajistil pro ni vše potřebné. Netrvalo dlouho, a podlehla jeho kouzlu. A to i přes to, že byl ženatý. Haně tvrdil, že se svou ženou nežije.
Trpké vystřízlivění nastalo ve chvíli, kdy zamilované zpěvačce zatelefonovala Josefova manželka Marie. „Prý jak si to představuji brát muže někomu jinému. Absolutně nic jsem nechápala. Té paní jsem se omluvila s tím, že jsem netušila, že jejich vztah funguje. A konec. Tím to pro mě všechno padlo. Rozhodla jsem se, že se už nikdy neuvidíme,“ popsala. Jenže Josef byl neodbytný, několikrát denně volal do Ostravy, ale Hana už byla rozhodnutá, nechtěla jít k telefonu. Jednou ji ale maminka dost rázně řekla, že tentokrát ten telefon vzít musí, protože se rozvedl. Zpěvačce Josef sdělil, že se se svou ženou rozešel a pronajal byt, kde budou spolu bydlet.
Po telefonátu si Hana od své maminky vyslechla nepříjemný verdikt: „Tak si sbal kufr. Nebudeš si dělat z lidí legraci. Vždyť jsi tomu člověku pokazila život. Hezky se vezmi a jdi napravit, co jsi udělala, je-li to ještě možné. Tady doma si nebudeš hrát na uraženou.“ Dala na svou maminku a odstěhovala se do Prahy, kde začala žít s Josefem.
Poprvé žila s mužem. Ve svých dvaadvaceti se dostala mimo ochranná křídla svých rodičů. Byla nezkušená, neuměla uvařit ani čaj. Josef byl ale velmi trpělivý, i když se jí něco nepovedlo, vždycky její pokusy chválil. Poměrně idylické období trvalo asi rok. Pak se ale opět ke slovu přihlásila žena, se kterou byl Josef ženatý.
Hana odcestovala zpívat na výstavní trhy v Liberci. Shodou okolností se tam setkala s Josefovou bývalou ženou Marií. Účinkovala zde jako sboristka. Hana měla pocit, že ji Marie záměrně vyhledává, a tak se jí napřímo zeptala: „Mám dojem, že mi chcete něco říct.“ To co následně vyslechla, Hanu šokovalo: „Chtěla bych se Vám jen omluvit. Rozbila jsem Vám v bytě všechna zrcadla. Protože víte, můj bývalý muž po mně nemůže přece chtít, abych byla jeho milenkou!“
Jaké rozčarování! Hana zatelefonovala Josefovi a sdělila mu, že mluvila s Marií a že je mezi nimi konec. Po návratu z Liberce zjistila, že Marie rozbila nejen zrcadla, ale rozstříhala jí i šaty. „Začalo krátké intermezzo, když každý z nás bydlel v jiném pokoji. On s představou, že se všechno zase urovná“ vzpomínala na krušné chvíle. Josef byl opět neoblomný, pokoušel se svůj prohřešek napravit. „Sedával u mé postele dlouho do noci a mluvil se mnou. Odmítala jsem smíření. Říkala jsem mu, že musím spát a nechci s ním mluvit.“ Po marných pokusech o usmíření se jednou, když se vrátil v noci domů, neovládl, a uhodil ji. „Právě když jsem k němu byla otočná zády. Stalo se to právě v době, kdy se poprvé projevila moje krevní nemoc a necítila jsem se dobře. Začala mi téct krev, byly asi tři hodiny ráno. Posbírala jsem rychle pár nejnutnějších věcí a vyskočila jsem oknem na pavlač a do toho bytu jsem se nikdy nevrátila. Věděla jsem, kde bydlí můj kamarád, a měla jsem štěstí, že byl doma. Jinak bych vůbec nevěděla, co dělat a kam jít.“
Nastěhovala se ke kamarádovi Láďovi do sklepního bytu bez nábytku, na zemi byla jen matrace. Skromné podmínky Haně nevadily, byla vděčná za to, že má kam jít. Po pár měsících se odstěhovali na ďáblické sídliště, do bytu Láďovy sestry. Vzniklo mezi nimi „přátelství s výhodami.“ Když se přestali mít rádi, pořídila si Hana garsonku na Žižkově.
Vztah s Josefem, který skončil velkým trápením a zklamáním, jí otevřel oči. Uvědomila si své priority. Josef emigroval, a když jej po letech potkala znovu a před ní stál stárnoucí muž, zjistila, že její zklamání už vyčpělo. Čas nakonec její rány zahojil.
Zdroje:
3) ZAGOROVÁ, Hana a ZINDELOVÁ, Michaela. Hana Zagorová: – než to zapomenu. Praha: Cesty, 1996. ISBN 80-7181-150-5.
4) GRACLÍK, Miroslav a NEKVAPIL, Václav. Zagorka: Hana Zagorová. [Česko]: MV knihy, 2017. ISBN 978-80-87003-49-7.
