Článek
Hugo Haas oslňoval ženy svou inteligencí, šarmem a smyslem pro humor. Byl studnicí židovských anekdot, v jeho přítomnosti se nešlo nudit. Jeho kouzlu podlehla i Adina Mandlová, která díky němu odstartovala svou hereckou kariéru. Postaral se, aby si s ním v roce 1933 zahrála ve Fričově filmu Život je pes, dával jí cenné rady. „Naučil ji mluvit, hrát, oblékat se, i její pověstnou sebeironii a zdravou dávku cynismu,“ uvedl později režisér Otakar Vávra. Díky Hugovi se Adina seznámila s pražskou smetánkou, poznala se tak například s Karlem Čapkem nebo Janem Werichem. „Nechtěla jsem prozradit nic ze své minulosti, prostě jsem vystupovala jako velmi naivní a nezkažená dívka z malého města, která je poprvé v Praze a všemu se diví,“ vzpomínala na své pražské začátky Adina.
Adina Mandlová
Život po boku záletného Huga Haase nebyl jednoduchý. „Hugo byl nesmírně nadaný a výtečný herec a velká osobnost, jenže se flákal po barech, mnohdy přicházel domů opilý a někdy jsem ho tři dny neviděla, protože buďto přespával u přátel, nebo u nějaké bardámy. Kromě toho tajně šňupal kokain a často měl záchvaty beznaděje a omrzelosti, když droga přestala účinkovat. Protože utratil všechny peníze v barech a za předražený, tajně kupovaný kokain, nezbylo mu každou chvíli nic na domácnost, takže jsem musela sáhnout do vlastní kapsy, abych zaplatila činži a výdaje s bytem a se stravou,“ popsala jejich turbulentní čtyřletý vztah herečka.
Hugo Haas byl znám také svými milostnými avantýrami. Na hercův milostný apetit vzpomínal i režisér Otakar Vávra ve svých pamětech: „neminuli jsme jedinou ženu, mladou nebo středního věku, která by se po něm neohlédla se slibným úsměvem. Haas byl totiž velice zábavný společník a vyloženě postelový typ. Nikdy se tím ale nechlubil, spíš se ironizoval. Vyprávěl mi nesčetně intimních příběhů a já sám jsem jich mnoho s ním prožil.“
Adina s Hugem žili vedle sebe svobodně. Ani jeden z nich si s věrností hlavu nelámal. Žili vedle sebe jako dva svobodní mládenci a každý si šel jinou cestou. „Měla jsem sice milence, ale duševně jsem byla k Haasovi připoutána a nějak jsem si nedovedla život bez něho představit,“ vzpomínala Adina.
Marie von Bibikoff
Jednoho dne se ale objevila dívka, která na Huga dokázala zapůsobit více než ostatní ženy, se kterými se stýkal. Možná to bylo vhodným načasováním. Svému příteli Jaromíru Holpuchovi se Hugo svěřil s tím, že už by si přál mít svůj klid, vědět, že když přijde domů, někdo tam je.
Tou dívkou byla baletka česko-ruského původu, Marie von Bibikoff. Narodila se do rodiny posledního ruského carského velvyslance ve Švýcarsku, Michaila von Bibikoff. Po revoluci v roce 1917 přišla její rodina o veškerý majetek a její otec o své šlechtické postavení. Nesl to velmi špatně, propil se do schizofrenie. Jeho žena pocházející z Turnova se začala porozhlížet jinde, mezi její milence patřil také Jan Masaryk. Ten její rodině značně pomohl. Jelikož matka Marie chtěla mít z dcery herečku, doporučil jí jako učitele herectví Hugo Haase. A nezůstalo jen u doporučení, sjednal jim s ním i schůzku.
Hugovi o 16 let mladší dívka padla do oka. Sympatie byly vzájemné. Herec na sotva dvacetiletou dívku zapůsobil svým charismatem, šarmem, a zejména dvorností – byl první, kdo jí políbil ruku. Pomohl jí uplatnit se u filmu, ačkoliv neuměla ještě česky. Když se při natáčení filmu Kvočny potkala Adina s novou sokyní, jen ironicky poznamenala: „Aha, máš nový Pimprle, viď?“ Nejspíš si říkala, že jde jen o jednu z mnoha a podcenila situaci. Chyba. Marie měla za zády cílevědomou matku, která dokázala tahat za nitky.
Hugo Haas
Začínající herečka se Hugovi velmi líbila, každé ráno pro ni jezdil autem. Jeho zájem byl evidentní. A tak když se dcera matce svěřila, jak se o víkendech nudí, poradila jí, ať se zeptá pana Huga Haase, co se o nedělích dělá v Praze. „Třeba tě pak vezme do biografu nebo na oběd,“ řekla. Marie nahodila udičku a Hugo se chytil. Pozval jí na oběd, pak do cukrárny, následoval biograf a po večeři šli k němu domů pro knihu, o které během dne hovořili. A byla ruka v rukávě. To, že nejde jen o jeden z dalších románků, napovědělo to, že Haas mladou dívku neoznačoval názvem „Titinka“, jak bylo jeho zvykem říkat svým milenkám, nýbrž pro ni vymyslel originální označení Bibi.
Brzy si Bibi nastěhoval k sobě do bytu. Dívka byla nadšená, ochotně přijala roli ženy v domácnosti. Hugo se s ní cítil dobře, dokonce kvůli ní skoncoval s kokainem. Stalo se tak poté, co jeho milovaná našla v koupelně bílý prášek a divila se, co to je. „To je kokain. Vyhoď to, to jsem brával dřív,“ reagoval Hugo na její otázku.
Hugo si prostořekou a bezprostřední dívku zamiloval. Cenil si toho, že mu toleruje jeho pozdní návraty domů. Bibi tušila, že se Hugo občas zapomněl v cizí náruči, kavárny a bary byly jeho druhým domovem, ale vždy se vrátil domů, na noc nikde nezůstával. Stav, kdy má doma navařeno a vypráno mu natolik vyhovoval, že se s Bibi den před podpisem Mnichovské dohody oženil.
Šťastné období přerušili nacisté. Jeho role doktora Galéna v Čapkově Bílé nemoci předznamenala jeho další osud. V únoru 1939 dostal kvůli židovskému původu v Národním divadle výpověď. „Bylo mi, jako by se pode mnou otevřelo nekonečné propadliště,“ vzpomínal na moment, kdy mu to bylo oznámeno. Viděl, že se stahují mračna, své těhotné manželce to ale raději zatajil. Měl obavy o její zdraví. Bibi porodila v osmém měsíci císařským řezem a musela se dlouho zotavovat. Hugo za ní do nemocnice chodil každý den. Když mu žena připomínala, že musí do divadla, mlčel. Nakonec to ale přeci jen manželce sdělil: „Vyhodili mne z divadla. Proč? Protože jsem ukradl zlaté hodinky. Nevíš, že jsem Žid?“
Místo aby se radoval z narození syna Ivana, prožíval strach. Poslední kapkou byl incident z března 1939, kdy si Huga v baru všiml jeden silně opilý německý důstojník. Vytáhl na něj revolver a zařval: „Židi ven!“ Naštěstí herce nezasáhl, netrefil se. To byl impuls k rozhodnutí odejít ze země. Bibi se chopila iniciativy a obcházela velvyslanectví. Všude plakala a prosila, aby mohla s manželem odjet za hranice. Na francouzské ambasádě doslova vyžebrala víza a na gestapu si vydupala povolení k cestě. Tím mu zachránila život.
Dva týdny po německé okupaci emigrovali. Dvouměsíčního syna Ivana tu ale museli nechat u příbuzných. Ivan měl novorozeneckou žloutenku, báli se, že by cestu nepřežil. Bibi, která měla švýcarské občanství, doufala, že se pro syna brzy vrátí. Bohužel se synem se viděli až po sedmi letech, kdy za nimi přijel do Spojených států. Tehdy se také Ivan poprvé dozvěděl, kdo jsou jeho skuteční rodiče. Za svou mámu totiž považoval tetu Soňu, která se o něj starala.
Hugovi se podařilo prosadit se v Hollywoodu, a to nejen jako herec, ale i jako scenárista, režisér a producent. Za velkou louží ale dle Bibi šťastný nebyl, chyběl mu domov. Stesk byl tak veliký, že se koncem 50. let rozhodl vrátit do Evropy. Jeho novým domovem se stala Vídeň. Do své milované Prahy se naposledy podíval v roce 1963, kdy byl pozván na oslavu 80. výročí založení Národního divadla. Těšil se, že zase přijede, ale už to nestihl. Zemřel 1. prosince 1968 ve věku 67 let na astmatický záchvat, který vyvolal kouř ze spálených vajíček. Nejspíš je dal vařit a usnul. Ještě téhož dne nechala Bibi utratit jeho milovaného starého pudla Dodouška. Bylo to prý jeho přání. Chtěl, aby jednoho dne odešli společně a on se mohl dívat, jak Dodoušek tam nahoře čurá na strom.
Zdroje:
1) ROHÁL, Robert. Lesk a bída slavných českých žen. [Praha]: Petrklíč, 2015. ISBN 9788072295647.
2) NAGYOVÁ, Alžběta. Hvězdy první republiky: 50 ikon prvorepublikového i protektorátního filmu. 2018. ISBN 9788075252159.
