Článek
Jan Svěrák se narodil do rodiny dramatika, scénáristy a spisovatele Zdeňka Svěráka. Být synem jednoho ze zakladatelů Divadla Járy Cimrmana a spoluautora úspěšných komedií přináší stinné i světlé stránky. „To, že si mě pedagogové ve škole nebo na vojně velitelé hned zapamatovali a byl jsem vždycky první na řadě, je daní známého jména. Ale zároveň máte tu cestu životem trochu proklestěnou,“ uvedl v roce 1994.
Zdeněk Svěrák
Po svém otci toho zdědil mnoho, v něčem se však liší. „Mám po něm hodně. Stejné ruce, stejné nohy, stejnou barvu hlasu… Ale za to, že jsem schopen režírovat, i když jsem jeho beránčí, lidumilně pokojné povahy, vděčím mamince. Snažila se mě vychovat k tomu, abych se neztratil, abych se uměl prodrat pro zmrzlinu a ti ostatní mě pořád neodstrkovali. A tak přesto, že je mi to velice nepříjemné a připadám si hodně nesvůj, když některé věci dělám, dokážu si sám koupit zmrzlinu a režírovat filmy,“ prozradil v rozhovoru pro MF Dnes.
Profese, kterou si Jan zvolil, vyžaduje umění řídit lidi. Je třeba mít nějakou autoritu. „Stojí mě to spoustu sil, protože to nevychází z mé podstaty,“ přiznal. Práce režiséra není pro každého. Jeho tatínek Zdeněk Svěrák v jednom rozhovoru sdělil, že by takovou práci dělat nemohl. Že režisér se na čas stává takovým ředitelem továrny, který má pod sebou desítky lidí a musí myslet na tisíc věcí. Navíc prý nesnáší dlouhé napětí mezi lidmi. Psaní scénářů mu vyhovuje daleko více. Také Jan je klidné povahy: „Nechci, aby kolem mne vládl strach. Pořád jsem vlídný, a když s někým už nejde spolupracovat, rozloučím se s ním. Vyčítají mi, že se to stane bez varování, ostrým střihem.“
Jan se díky profesi svého otce odmala pohyboval v zákulisí Divadla Járy Cimrmana, tatínek ho brával také na natáčení filmů. Nevědomky se tak již od dětství směřoval k umělecké profesi. Původně chtěl prý být sochařem. Nicméně při natáčení filmu Na samotě u lesa, u kterého byl jako dítě přítomen, jej ovlivnila zkušenost s režisérem Jiřím Menzelem. Jednou totiž omylem vlezl do záběru, a když na něj režisér zařval, uvědomil si, že nechce, aby někdo na něj takto řval a že pokud má něčím být, pak tím pánem co řve na ostatní. Toto sdělil s úsměvem v pořadu 7 pádů Honzy Dědka. Velký vliv na něj mělo to, že mu tatínek ukázal prostředí natáčení filmu, které se mu zalíbilo. Řemeslo se snaží předávat i svému synovi Františkovi, který se podílel na střihu snímku Betlémské světlo.
Filmové řemeslo má rodina Jana Svěráka zřejmě v krvi. Jan na sebe dokázal upozornit už během svého studia na FAMU, kdy jeho absolventský film Ropáci dostal studentského Oscara. O tom, že v něm něco je, se ukázalo také nominací na Oscara za jeho první celovečerní film Obecná škola, který byl natočen podle scénáře jeho otce. Tehdy prý režisér Jiří Menzel jeho otci sdělil: „Zdeňku, škoda že si toho kluka nedal k poště.“ Doteď totiž dělal Zdeněk Svěrák scénáristu Menzelovi a díky začátku spolupráce se synem přišel Menzel o scénáristu.
Ani jeho další filmy nezapadly. Roku 1994 se rozhodl natočit film, který by byl čistě podle něj, bez ohledu na peníze. Do filmu Akumulátor dal hodně věcí, které by prý on sám jako divák chtěl v kině vidět. Ve stejném roce natočil také film Jízda, u kterého mu prý dalo hodně práce přesvědčit se, aby do toho šel. Bál se, aby to nebylo hloupé a nepokazil si reputaci.
Pak přišel rok 1996, kdy jeho film Kolja získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Velký úspěch měl i stinnou stránku. „Máte pocit, že ten další filmu musí být také oscarový, že jste sakra geniální, že to musíte prokazovat a hrozně to svazuje ruce. Máte pak takové nároky, že vás to omezuje a paralyzuje,“ prozradil své pocity v pořadu Na plovárně. Po oscarovém úspěchu měl Jan několik nabídek od amerických producentů. Za 4 roky mu bylo doručeno zhruba 150 scénářů, všechny ale odmítl. Mezi odmítnutými náměty byly i látky, z nichž vznikly filmy jako Pravidla moštárny, Nevěsta přes internet nebo Čokoláda. Sám Jan se divil, proč ho nic neoslovilo. Zřejmě se bál dělat něco, na čem se už od začátku nějak nepodílel. Doteď totiž dělal autorské věci. Nebyl jeho šálek čaje vzít cizí látku a natočit jí.
Po čase mu nabídky přestaly chodit a on pokračoval ve spolupráci se svým tatínkem. V roce 2001 natočil Tmavomodrý svět, po kterém se rozhodl natočit něco méně nákladného. Sáhl tedy po námětu na film Vratné lahve. Scénář k filmu vznikal poměrně dlouho, kvůli rozporům mezi synem a otcem. Komedie o učiteli v důchodu, který přijme brigádnické místo ve výkupu lahví v jednom pražském supermarketu, byl diváckým hitem. Možná by tomu tak nebylo, kdyby si Jan netrval na svém, aby jeho otec scénář přepracoval.
Původně chtěl Zdeněk Svěrák vytvořit scénář, který by byl pouze o stárnoucím muži, který pracuje ve výkupu lahví. Janovi to ale přišlo nedostačující. Chtěl, aby jeho táta popravdě rozpracoval, jak to vypadá po mnoha letech manželství. Zdeňkovi Svěrákovi se do toho nechtělo. Věděl, že když bude čerpat ze své zkušenosti, hrozí, že se v tom jeho žena najde a bude se na něj zlobit. Jan byl ale neústupný a tátovi sdělil, že v podobě jaké to je, to točit nemůže, že mu to přijde málo. Tatínek se naštval, pár měsíců s ním ani nechtěl mluvit. Trvalo to dva roky, než ho to přešlo a ten scénář přepracoval. Mohli tak vzniknou skvělé scény s Danielou Kolářovou, jejíž hlášky, například o žehlení zlidověly. Scéna, kdy se paní Tkalounová ptá svého chotě, zda někdy žehlil, je prý hodně inspirovaná paní Svěrákovou, která se prý po zhlédnutí filmu vůbec nehněvala. Nejspíš si zvykla na to, že to co vypustí z úst, se pak často nachází v tvorbě jejího muže a syna.
Daniela Kolářová
Snímek zaznamenal velký úspěch nejen u diváků ale i kritiků. Získal řadu prestižních ocenění. Vedle tří zlatých sošek Českého lva obdržel film Cenu diváků na festivalech v Karlových Varech, Hamburgu a Cottbusu, Lublani, Reykjavíku či několikrát v USA. Při přebírání ceny na festivalu v Karlových Varech Zdeněk Svěrák prohlásil: „Děkuji synovi za to, za co jsem ho při psaní nenáviděl - když mě nemilosrdně nutil k přepisování. Děkuji své ženě, že na mě mluví tak, jak mluví, protože napsat dialogy pro Danielu Kolářovou je pak hračka.“
Zdeněk Svěrák je na syna právem pyšný. „Měl jsem strach, že raketový start Honzu poznamená. Ale nestalo se tak. Nechci říct, že je to moje zásluha, spíš naše – mé ženy i má. Honza má chválabohu v povaze kontrolní světýlka, která mu říkají - bacha, abys nebyl za debila. To je jedna z mých velkých radostí, že pořád zůstává normálním klukem,“ sdělil Zdeněk Svěrák v polovině 90. let.
Příběhy plné životních mouder z dílny otce a syna Svěrákových působí na diváky jako balzám na duši. Jejich filmy bývají milé a úsměvné. Zdeněk Svěrák dbá na to, aby jeho syn svůj talent nepromarnil. Když režisér a producent mívá období, že netvoří, otec mu prý říkává: „Je to hřích, když někomu něco jde a nedělá to.“ Věřím, že o jejich tvorbě ještě uslyšíme.
Zdroje:
2) DOČEKAL, Boris. Život je jen náhoda. Havlíčkův Brod: Hejkal, 1996. ISBN 80-901646-7-6.
4) pořad 7 pádů Honzy Dědka
5) Na plovárně
