Článek
Do povědomí diváků se dostala díky tomu, že ji často obsazoval Jiří Menzel. Její pozadí patří k těm nejslavnějším. Scéna, kdy ji výpravčí Hubička razítkuje zadeček, vstoupila do dějin české kinematografie. Když onu scénu z filmu Ostře sledované vlaky viděla na premiéře její maminka, která seděla vedle Václava Neckáře, jen zalapala po dechu. Propadala se hanbou. Zelenohorská je známá také ze Skřivánků na niti. Málem hrála také roli Hanky ve Starcích na chmelu.
Skřivánci na niti, Jitka Zelenohorská s Václavem Neckářem
V době, kdy její filmová kariéra byla na vrcholu, žila po boku Waldemara Matušky, našeho prvního Zlatého Slavíka. S o 14 let starším zpěvákem se seznámila ještě jako studentka gymnázia při natáčení Kdyby tisíc Klarinetů. Zprvu dvakrát rozvedeného Waldu nechtěla. „On chodil ke škole. Jsme se řehtaly s holkami, že je jako starý pán s pytlíčkem bonbonků a s čokoládou. On mě tam vyzvedával,“ zavzpomínala Jitka v pořadu 13. komnata. Postupně se do něj zamilovala. Nastěhovali se spolu do bytu na Václavském náměstí, který Waldovi pomáhala Jitka budovat. Dělala mu hospodyni a zároveň asistentku. Hlídala, aby byl všude včas, organizovala bohémskému zpěvákovi život. Byli sladěni, dokonce se i zasnoubili. Pětiletý vztah ale nabourala Waldova nevěra. Zamiloval se do své budoucí manželky, Olgy Blechové. „Pak už nastoupila milostivá, paní Olinka a už začala. Ta šla tvrdě po něm. No holt pak měla větší úspěch,“ zhodnotila snahy své sokyně Jitka.
Lidé se scházejí a zase rozcházejí. Někdy se to tak stane, že láska vyprchá. Jitku nejvíce ranil způsob, jakým se s ní Walda rozešel. Poté, co se v Londýně rozešli, přijela pro své věci k Waldovi do bytu. Ale ouha! Do bytu se nemohla dostat, zámky už byly vyměněné. Nemohla ke svým věcem, od fotek přes knížky až po oblečení. Od té doby se už nikdy spolu nebavili, on se jí raději vyhýbal.
Navíc se psal rok 1968. Jitce se přestalo dařit nejen v osobním životě, kdy se rázem ocitla na ulici, ale také v tom pracovním. Po roce 1968 měla díky rolím ve filmech Jiřího Menzela problémy. Divadla, kde hrála, se zavírala. Pro Jitku to byl pořádný pád na dno. Neměla peníze, práci a ani kde bydlet.
V 70. letech její hvězdná herecká éra skončila. Hrála sice ještě v několika filmech, ale byla obsazována spíše do menších rolí. Vrchol své popularity už měla za sebou. Neměla sílu se někde prosazovat, začala mít i trému, což se podepsalo na jejích výkonech. Energie z ní vyprchala. Navíc zde byla i poměrně velká konkurence talentovaných hereček. Jak říkala, ujel jí vlak.
Jitka Zelenohorská
Sem tam zažila nějaký ten románek, ale nikoho si až příliš k tělu nepouštěla. Pak ale nastala změna. V roce 1974 dala přeci jen šanci dalšímu muži. Své ano řekla produkčnímu Janu Miliči, synovi kameramana Rudolfa Miliče. S o rok mladším mužem se nenudila, byla s ním zábava. Všechno bylo dle jejích slov v pohodě, dokud po něm nechtěla nějakou domácí práci. Nikdy nevynesl ani koš. Problém byl i s financemi. Jelikož ještě studoval, peněz neměl nazbyt. „Byla jsem kráva! Všechno jsem platila. Vlak nebo letadlo, hotel, a když jsme šli ven, tak to byl tokaj, večeře a já pořád platila,“ vzpomínala v knize Ujel mi vlak. Dokonce mu psala i diplomovou práci. Když si po sedmiletém manželství našel jinou, nepokrytě o své milence básnil, a navíc Jitce ukradl peníze, došla herečce trpělivost a rozvedla se s ním.
S rozpadem manželství se smířila i s tím, že ztratila také šanci na to, mít děti. Už v minulosti se léčila s neplodností. Řekla si, že s muži končí, žádného už nechce vidět, natož s nějakým bydlet. Po pár měsících ale potkala jednoho Němce, a vše bylo jinak.
Konečně našla někoho, o koho se mohla opřít. Její novou láskou byl Peter Behrens. Organizoval zájezdy do Prahy pro své známé, tudíž za Jitkou často jezdil. Vzali se, byla konečně spokojená. Nejšťastnější období v životě bylo ale vykoupenou ztrátou herecké kariéry. Odstěhovala se za manželem do Berlína. Chodila do školy, učila se jazyk a hledala zaměstnání. Aby byla mezi lidmi a zlepšila se v němčině, pracovala jako prodavačka v obchodě s konfekcí.
Řídila se krédem, že žádná práce nesmrdí. Nebyla nafrněná, vážila si toho, že má skvělého partnera, večírky jí nescházely. Pak ale přeci jen přišla další krize, která ji ranila, jelikož ji zradil vlastní bratr. Zjistila, že nemůže do svého pražského bytu, který před tím, než odjela v roce 1985 do Německa, přepsala na svého bratra Honzu. Ono přepsání bytu vnímala jako formalitu. V podstatě mu ho svěřila do opatrování. Nechala si tam své věci a náklady za byt hradila dál.
Po pádu Berlínské zdi, když se těšila, jak bude více cestovat a pražský byt více využívat, narazila. Jak byla naivní! Bratr jí oznámil, že byt je jeho. Vyměnil zámky a začal ho pronajímat cizincům. „Proti těm mužskejm a těm ztrátám, co jsem měla, to bylo snad nejstrašnější, co jsem kdy prožila. Že vlastní bratr mě nepustil do mého bytu,“ konstatovala v 13. komnatě. Po pěti letech byt vysoudila zpátky. Ze soudního verdiktu se ale neradovala dlouho, manžel jí telefonoval, že vyhořel jejich berlínský byt.
Prožila jednu ránu za druhou, což se samozřejmě podepsalo i na jejím zdraví. Když ustála jednu krizi, nastala další. V roce 1995 jí diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Nemoc přežila, manžel jí byl velkou oporou. Sám nakonec podlehl rakovině slinivky břišní.
I přes to všechno, co jí v životě potkalo, neztratila svůj smysl pro humor. Nikdy se nepovažovala za filmovou hvězdu. Jediné, čeho v životě litovala, bylo, že by případně svou povahou někomu ublížila. „Nelituji. Jediné, čeho bych litovala, pokud bych někomu – i nevědomky – ublížila. Člověk narozený ve znamení Štíra je někdy tvrdý, a nejen vůči sobě, i vůči druhým. Kdybych tím někomu ublížila, toho bych opravdu litovala. A jestli se stalo, nikdy to nebylo záměrně,“ uvedla v závěru své knihy, Ujel mi vlak.
Zdroje:
1) pořad 13. komnata
2) ZELENOHORSKÁ, Jitka a SVITÁKOVÁ, Jindra. Jitka Zelenohorská: ujel mi vlak. [Praha]: Centrum české historie, 2016. ISBN 978-80-88162-06-3.
