Článek
Hrával sice spíše menší role, nicméně tam kde se objevil, tam se divákům vryl do paměti. Každý si jistě vzpomene na gymnaziálního raubíře Ádu Čuřila z komedie Škola základ života nebo na jeho roli septimána Vojtěcha Kulíka v komedii Cesta do hlubin študákovi duše. Na úspěchu těchto filmů měl Ladislav velký podíl. Do scénářů totiž rád přidával lumpárny, které sám prožil ještě jako student. V pozdějších letech přidával do svých rolí také svou laskavost a moudrost. Jen vzpomeňte na roli pana krále ve Zlatovlásce nebo roli kouzelného dědečka v komedii Já už budu hodný dědečku!. Za své lidské herectví obdržel řadu ocenění.
Komediální herec, vlastním jménem Ladislav Pech, pocházel z herecké rodiny. K jeho předkům patřil obrozenecký autor a herec Václav Thám. Na divadelní prostředí byl zvyklý již od dětství. Rodiče, kteří patřili mezi významné brněnské herce, jej často brali s sebou na divadelní zkoušky. Je logické, že jeho kroky směřovaly na dramatické oddělení brněnské konzervatoře. Po ukončení školy hrál spolu s rodiči ve Státním divadle v Brně. Jelikož nechtěl být zaměňován se svým otcem Ladislavem Pechem, přijal jako pseudonym matčino dívčí jméno Pešek.
V pouhých třiadvaceti letech dosáhl na nejvyšší metu českého herectví. Dostal nabídku angažmá v pražském Národním divadle, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1976. Divadelní herectví bylo pro něj stěžejní. Brzy ale pochopil, že víc peněz i popularity najde na stříbrném plátně.
Vedle svého pracovního vytížení stíhal i svůj soukromý život. Jeho velkou láskou byla herecká kolegyně z Národního divadla, Jiřina Štěpničková. Herečka mu imponovala svým talentem a pracovitostí. Bylo mu sympatické, že ráda sportovala. Lyžovala, hrála tenis, byla dokonce i fotbalovou brankářkou. „Když měla Jiřina nějaké problémy, sedla do kánoe a dlouhé hodiny zuřivě pádlovala po Vltavě. Když přistála u břehu, byla rozhodnutá,“ vzpomínal. Pojil je i společný smysl pro humor. Kolikrát ho dokázala rozesmát i přímo během představení, takže opona musela jít uprostřed jednání dolů. To se samozřejmě nelíbilo vedení Zlaté kapličky, takže oba pak museli platit tučné pokuty.
Jiřina Štěpničková, 1937
I když se milovali, vztah s herečkou, která hrála bláznivou Viktorku v Babičce, nakonec skončil. „Začali jsme filmovat, štvali jsme se z práce do práce, každý z nás si chtěl zachovat svoji nezávislost a svoji autoritu. Ani jeden z nás se nechtěl podřídit. A tak nás život rozdělil,“ povzdychl si nad koncem jejich vztahu.
A tak byl Ladislav nějakou dobu sám a věnoval se svému milovanému herectví. Stala se z něj oblíbená divadelní a filmová hvězda, což ale mělo i své úskalí. Bylo období, kdy jej začala pronásledovat jedna podivná ctitelka v černém oblečení, která měla na každé jeho představení předplacenou lóži. Do tváře jí neviděl, měla přes něj černý závoj. Každý večer mu posílala květiny. Měl pocit, že ho sleduje. Postupně z ní začal mít strach. Ukázalo se, že jeho obavy byly oprávněné. Jednoho večera, cestou z představení na něj čekala a jen co jej spatřila, vychrstla na něj z malé lahvičky neznámou tekutinu. Později herec zjistil, že šlo o vitriol, což je nebezpečná kyselina. Naštěstí tajemná žena zasáhla jen jeho kabát. Od té doby se už neukázala a on měl konečně klid.
Jenže ne na dlouho. V nové sezóně se objevila další ctitelka, které se už jen tak nezbavil. Do divadla mu najednou začaly chodit veršovné dopisy. Pod říkankami byla podepsaná „Divá Bára“. Šlo o Renatu Kuhovou, dceru jednoho bohatého židovského obchodníka, která to neměla v hlavě v pořádku. Měla hysterické sklony a populárního herce začala citově vydírat, že si něco udělá, pokud nebude opětovat její city. Když Ladislav nereagoval na její dopisy, rozhodla se mu dokázat, jak vážně to myslí a spolykala tubu barbiturátu Veronal. Svůj pokus o sebevraždu přežila, rodiče ji následně poslali do klášterní školy v Rakousku. Jenže ona nepřestala. Dál posílala herci dopisy a opět vyhrožovala sebevraždou.
V Peškovi se ozvalo jeho srdce. Nebohou dívku nechtěl mít na svědomí. Sedl proto do auta a Renatu přivezl k rodičům. I když mu instinkt napovídal, aby to nedělal, neposlechl. Učinil to, co mu přišlo správné. Do zapeklité situace vkročil otec dívky, který herci sdělil, že pokud si jeho dceru nevezme, má ji na svědomí. A tak se Pešek nechal dotlačit do nedobrovolného sňatku, který se konal v roce 1937. Šlo o formální manželství, k labilní Renatě nic necítil. V důsledku tohoto životního kroku ohrozil svůj život. Jelikož byla válka a jeho žena byla židovského původu, ocitl se v hledáčku gestapa. Hrozil mu transport do koncentračního tábora. Naštěstí ho jeho popularita uchránila. A nejen jeho, ale i jeho ženu, která si po nějaké době našla jiný objekt zájmu a Pešek se mohl nechat rozvést a znovu se nadechnout.
Na ženy ale nezanevřel. Své srdce otevřel profesorce Zoře Plichtové, se kterou se v roce 1942 oženil a měl s ní dceru Zuzanu. Tentokrát se už oženil z lásky a po zbytek života žil poklidný život. „I když přibývalo let, snažil jsem se nepropadnout nečinnosti, omrzelosti a vnitřní prázdnotě, která člověka hubí. Myslím si, že mládí si musí člověk udržet až do smrti, když chce lidem rozdávat radost a silný zážitek. Snažil jsem se, aby kus mládí bylo v každé postavě, kterou jsem hrál. To je vlastně celé tajemství tvořivé herecké práce a snad je to i tajemství života,“ uvedl ve své autobiografické knize Tvář bez masky. Oblíbený herec, který si všechny získal svým charakterem, optimismem a smyslem pro humor, zemřel 13. července 1986 v Praze ve věku nedožitých osmdesáti let.
Zdroje:
6) ROHÁL, Robert. Vzlety a pády slavných českých žen. Osobnosti. [Praha]: Petrklíč, 2015. ISBN 9788072295678.
7) NAGYOVÁ, Alžběta. Hvězdy první republiky: 50 ikon prvorepublikového i protektorátního filmu. Vydání druhé, doplněné. 100+1 historie. Brno: Extra Publishing, 2020. ISBN 9788075252159.
