Článek
Skvělého herce si mnozí pojí s legendární hláškou ze seriálu Nemocnice na kraji města: „Kdyby hloupost nadnášela, tak vy se tady budete vznášet jako holubička.“ Dokázal ztvárnit širokou paletu rolí nejen na filmovém plátně, ale i na jevišti. Uměl bravurně zahrát svůdníka, intrikána a padoucha. Vyznačoval se inteligencí, smyslem pro humor a určitou noblesou.
V soukromém životě byl tak trochu jako postava Petra Voka z Rožmberka z filmu Svatby pana Voka. Zkrátka miloval ženy a nesnášel žárlivost. Byl čtyřikrát ženatý, nejdéle mu to vydrželo s poslední manželkou, velmi tolerantní tanečnicí z baletu Divadla ABC Janou Křečkovou, se kterou měl dceru Barboru. Jana si musela zvyknout na jeho četné zálety a výkyvy nálad, které souvisely s jeho maniodepresivní psychózou. „Brzy jsem uvažovala o rozvodu, ale Milda mi vysvětloval, že je šťastný – má domov, mne, malou Barborku a miluje nás! Říkal: ,Byl jsem vždycky do světa a na holky. To potřebuju pro své psychické zdraví a pro svou práci jako vzduch nebo slunce!´ – Jinak mu na rodině záleželo a staral se o ni vzorně, tak jsem se přizpůsobila. Měla jsem ho stále ráda a kromě toho tu byly jeho deprese. Už kvůli nim bych ho neopustila,“ vzpomínala na svého muže Jana.
Psychické problémy se u něj začaly projevovat v 50. letech, nejspíš jako důsledek prožitých traumat během druhé světové války. Svou empatickou a láskyplnou maminku, ke které měl velmi blízký vztah, na rozdíl od otce, viděl naposledy, když ji doprovázel na vlak mířící do koncentračního tábora. Otec, který se bál o svou živnost kožešníka se nechal rozvést, čímž ale vlastně vynesl nad matkou svého syna ortel. Z Terezína putovala do Osvětimi, kde zemřela. Kvůli židovskému původu nezůstal ušetřen ani Kopecký. Konec války strávil v pracovním táboře, protože byl kvalifikován jako židovský míšenec. Musel vydržet tvrdé podmínky, kdy měl půl litru vody na den a nedostatečné oblečení. Kromě nočních nástupů musel ustát zálibu velitele lágru, který rád střílel na vězně.
Konec války znamenal velkou euforii. Kopecký si vychutnával život plnými doušky. Dostal se do divadelního souboru Větrník, kde se sblížil s herečkou Stellou Zázvorkovou. Chodili spolu tak intenzivně, až Stella otěhotněla. A tak se roku 1946 konala stylová svatba. „Byla to náramná taškařice. Už sám fakt, že se takový člověk, jakým byl Miloš, musí ženit, byl přece nesmírně humorný,“ vzpomínal Miroslav Horníček. Poté, co si řekli své ano, usadil Miloš svou ženu do invalidního vozíku z inscenace Osudy dobrého vojáka Švejka a vezl ji pražskými ulicemi.
Manželství těchto dvou výjimečných osobností mělo krátké trvání. Novomanželé otáčeli každou korunu, do toho se musela Stella vyrovnávat s tím, že je Miloš lvem pražských salónů. Jeho tahy Prahou po boku tchána, byly pověstné. Otec Stelly a její muž si v mnohém byli podobní. Miloš byl sice okouzlující, ale ona v této fázi života potřebovala někoho, kdo bude ctít teplo rodinného krbu, vadila jí i jeho slabost pro něžné pohlaví. Miloše nezměnilo ani narození dcery Jany Kateřiny. A tak se po roce manželství rozvedli.
Na společné soužití to sice nebylo, nicméně jako herečtí partneři byli vynikající. K málokteré ženě by si možná dovolil pronést legendární větu: „Vy krávo nebeská!“, která zazněla v seriálu Nemocnice na kraji města. Onu repliku si Miloš vymyslel sám. Zatímco režisér Jaroslav Dudek byl z této věty v šoku, Stella se jen smála. Do svých rolí se dokázali pořádně obout.
Dcera Jana
I když spolu už nežili, zvládli spolu pracovat, a navíc je spojovala jejich dcera Jana Kateřina. Herci šli z role do role, tak nějak jim unikalo, jak moc jejich dceři chybí rodiče. Možná se i trápila tím, že možná nebude nikdy tak dobrá jako její rodiče, kdoví. Do hlavy tehdy patnáctileté dívky, která trpěla stejně jako její tatínek depresemi, nikdo neviděl. Jednoho dne se rozhodla učinit něco, čím by na sebe upozornila. Už v minulosti něco podobného udělala, aby svou mámu vyděsila. Tentokrát zasáhla náhoda a její pokus o demonstrativní sebevraždu skončil tragicky.
Jana věděla, kdy její maminka chodí domů z práce. Věděla, že má s sebou klíče, že nebude zvonit. Otočila plynovými kohoutky u sporáku a čekala na příchod mámy. Některé zdroje uvádí, že se ten osudný den Stella zdržela v divadle, v knize Herecká manželství se zase můžeme dočíst, že se Stella před domem zapovídala se svou kolegyní Natašou Gollovou, která šla navštívit Květu Fialovou. Když ženy dopovídaly, šly do domu. Na ten den, kdy Stella našla svou bezvládnou dceru, vzpomínala herečka Květa Fialová: „Byla jsem doma, kojila jsem a někdo zvonil. Byla tam Nataša Gollová, že se jde podívat na mou malou Zuzanku. Najednou přiběhla Stella, že našla dceru v kuchyni. Ležela na podlaze a nad ní puštěné čtyři plynové hořáky. Můj muž se ji ještě pokoušel oživit, volal se lékař. Nataša se ke mně naklonila a zašeptala: ‚Květo, ona má u nosu dvě kapičky krve. To je špatně.‘ Bohužel bylo.“
Pro Miloše i Stellu to byla ohromná rána. „Je to, jako když vám useknou prst. Naučíte se s tím žít, ale vždy už ho budete postrádat,“ popsala svou ztrátu Stella. Pro Miloše to byla taková tragédie, že o tom doma odmítal mluvit. „To bylo tabu a dlouhou dobu jsem nic nevěděla. V pokoji byla její fotka v rámečku, jmenovala se Jana Kateřina, ale nikdo mi k ní nic neřekl. Samozřejmě jsem se ptala, ale nic. To musela být pro tátu velká bolest,“ prozradila hercova druhá dcera Barbora, která se narodila až po smrti jeho první dcery.
Dcera Barbora
Barbora to stejně jako její zesnulá sestra Jana neměla jednoduché. I ona po tatínkovi podědila sklon k depresím. „V Bohnicích jsem jako doma, nejspíš je mi to souzené. Chodili jsme tam nejdřív za tátou, pak jsem tam ležela já a dnes tam mám koně. Já to tam miluji, je mi tam dobře. Absolvovala jsem terapie, které mi pomohly, a začala jsem brát léky, s těmi ale spíš přežívám, než žiji. Nejlépe je mi v psychiatrické léčebně, kde přemýšlím o životě a smrti,“ uvedla.
Se svým otcem prý neměla dobrý vztah, prý to s dětmi zkrátka neuměl a kvůli pracovnímu vytížení obou rodičů ji vychovávala hlavně babička. „Cítila jsem celé dětství, že se mnou nebyli spokojeni, jen nevím, jestli oprávněně, nebo neoprávněně. S tím dětstvím se vypořádávám dodnes. Rodiče řeším pořád, nemám to v sobě uzavřené. S tátou jsem si to nikdy nevyříkala.“ Nebylo ji ani lhostejné, když si k nim domů táta vodil jiné ženy.
Když vyrůstala, nechtěla být spojována se slavným otcem. „Už odmala jsem si připadala jako cvičená opice. Ve škole jsem tajila, zapírala, že jsem jeho dcera. I když se mě někdo ptal, zda to jsem já, lhala jsem, že ne. Všem jsem říkala, že mám tátu zelináře. Když se to k tátovi doneslo, byl pohoršen, že se za něj stydím,“ prozradila. Když měla možnost dostat se k jeho deníkům, které si celý život psal, nebylo to příjemné počtení. „Často jsem tam četla: Barbora mě zase zklamala. A pak také: Dnes mám deprese.“
Aby se zbavila slavného jména, velmi brzy se vdávala. Když ve svých 18 letech domů přivedla partnera Petra Vencoura, reakce rodičů nebyla dobrá. Přesto si postavila hlavu, odešla z domova a provdala se za něj. Manželství, ze kterého vzešli 2 synové, ale nevydrželo. Svou roli hrály i její deprese. Byl jí přiznán plný invalidní důchod. Vystřídala několik prací, ale jak uvedla před 15 lety, práce se bojí. „Já se jí právě bojím, já nic neumím – jazyky, práci s počítačem, nic. Nemám co nabídnout. Asi budu mýt nádobí. Tam nic nezkazím, nebudu tam mít žádnou zodpovědnost – té se právě bojím. Kdybych na to měla fyzicky, nejradši bych dělala u koní, ale já to nezvládám, protože mám obrovské potíže se zády.“ V případě finančních problémů si navykla chodit pro pomoc k mamince. Ta byla velkou oporou i Miloši Kopeckému. „Potřeboval pomoc a jedinou oporu měl v mámě. Ta s ním uměla zacházet. Byla prostě perfektní pečovatelka.“
Když Miloš Kopecký umíral, šlo to s ním velmi rychle. „Najednou začal být agresivní, což dříve nikdy nedělal, prochodil celé noci bez spánku, nevnímal, musela jsem ho nechat odvézt do léčebny. Myslela jsem si, že jsem selhala jako člověk, mluvila jsem o tom s doktorem, ale on říkal, že tak to není, že se už bohužel nedá nic dělat,“ vzpomínala jeho manželka na poslední dny. Legendární herec zemřel po krátkém pobytu v bohnické psychiatrické léčebně v roce 1996. Podle jeho dcery Barbory, která spolu s mámou byla u něho, když umíral, to bylo strašné, ale zároveň to byla do jisté míry i úleva.
Zdroje:
1) ROHÁL, Robert. Dvojí život slavných mužů. Praha: Petrklíč, 2004. ISBN 80-7229-093-2.
2) REMEŠOVÁ, Michaela a SCHUSTER, Roman. Herecká manželství: nové příběhy. [Praha]: FANY, [2015]. ISBN 978-80-90-5355-5-8.
