Článek
Svým způsobem se Jiřina Štěpničková vymykala prvorepublikovému vnímání filmových hvězd, jako byla např. populární Adina Mandlová, která byla jejím opakem. Nepojily se s ní žádné milostné aféry, vše co měla, si vydobyla sama, vlastní pílí, bez pomoci movitých či vlivných milenců. Zdá se, že kromě Ladislava Peška, neměla nic s žádným ze svých filmových či divadelních partnerů. Dlouhá léta sice měla blízko ke kameramanovi Ferdinandu Pečenkovi, ten se však nakonec oženil s jinou.
Její pozdější životní partner Ladislav Pešek na ni ve svých memoárech Tvář bez masky vzpomínal takto: „Od počátku pro ni byla charakteristická přímo urputná schopnost tvrdě pracovat. Byla mi sympatická tím i proto, že ráda sportovala. Lyže, mistrovské kánoe na Vltavě, závodní tenis i kopaná – byla brankářkou v chlapeckém družstvu.“ Byla ctižádostivá, talentovaná a měla smysl pro humor.
Ztvárňovala hrdinky, které často musely projít mnoha útrapami. Zlomovou rolí pro ni byla role Maryši, za kterou získala Státní cenu v oblasti filmu. Kritici tehdy z jejího výkonu padali do kolen. Snímek jako celek se dočkal uznání i na filmovém festivalu v Benátkách. Tato role jí přinesla další nabídky, ale na druhou stranu jí přiřkla typově podobné role, tedy role vesnických dívek – např. Muzikantská Liduška (1940), nebo bláznivá Viktorka v Babičce (1940) Františka Čápa.
Za války odmítla hrát v německých filmech. Prý si dokonce nechala operovat zdravý kotník, jen aby se vyhnula natáčení. Ještě více se upnula ke svému milovanému divadlu. Po roce 1945 jí byla přidělena nálepka buržoazní hvězdy a najednou neměla co hrát. Ještě na tom však nebyla tak špatně. Stále měla svou popularitu a nedostatkem peněz netrpěla. Měla svou vilu na Zbraslavi, auto. Měla vše, co úspěšná žena potřebuje. Něco jí přeci jen scházelo. Začaly jí tikat biologické hodiny a zatoužila po dítěti. Odjela dvakrát na studijní pobyt do Anglie. Ze svého druhého pobytu v roce 1947 se vrátila již s malým synkem, Jiříkem. Do Anglie odjela neprovdaná. Na československém velvyslanectví se provdala za nepřítomného Jana Samce, aby dosáhla manželského původu dítěte. Nezvyklá svatba vyvolala mnoho klepů o otcovství malého Jiříka. Otcem byl ale opravdu tehdy o 5 let mladší profesor kreslení Jan Samec, který však později rodinu opustil.
V roce 1951, kdy byla členkou vinohradského divadla, na ni Stb nalíčila past. Do rukou jí přišel falešný dopis od režiséra Františka Čápa, kterého znala již z natáčení Babičky. Pracoval v zahraničí a lákal ji, ať se v Československu na vše vykašle a raději jede za ním, že má pro ni práci. Štěpničková, která chtěla dýchat „svobodný vzduch“ a také zajistit lepší životní podmínky pro sebe i syna, se rozhodla pro emigraci na Západ. Uprostřed hlubokých šumavských lesů byla chycena pohraniční hlídkou. Následovalo odloučení od syna, zabavení majetku a dvoudenní soud. Byla obviněna z velezrady. Jako důkaz proti ní předložila prokuratura „žádost o nejvyšší trest“, čímž mysleli trest smrti. Tuto žádost podepsali význační členové souboru divadla. Je zarážející, že její herečtí kolegové pro ni formou petice požadovali smrt. Odsouzena byla nakonec k patnácti letům vězení, z nichž si odpykala deset.
Herečka tak skončila v pardubické ženské věznici, a když se dobře chovala, směla čtyřikrát do roka vidět svého syna, který byl svěřen do výchovy její sestry. Podle vyprávění spoluvězeňkyň byla pevná, nesložila se z toho. Nebyla to prý žádná nafoukaná hvězda. Chovala se ke všem přátelsky, nedělala rozdíly. Smutné večery zpříjemňovala vtipnými historkami z jeviště i zákulisí. Odmítala ale vyprávět o soukromí svých někdejších kolegů. Dělila se i o své balíčky z domova. Ve svých 48 letech se dočkala podmínečného propuštění. Měla podlomené zdraví, byl jí přidělen nevyhovující byt bez elektřiny, vody a záchodu. To ji však nerozhodilo. Důležité bylo, že je konečně na svobodě a zpět u svého syna!
Zdroje:
1) ROHÁL, Robert. Vzlety a pády slavných českých žen. Osobnosti (Petrklíč). [Praha]: Petrklíč, 2015. ISBN 978-80-7229-567-8.
