Článek
Vlastu Buriana, krále komiků, není třeba nějak představovat. Hvězda stříbrného plátna se stala ikonou. Ve své době sklízel ohromné úspěchy jak na jevišti ve svém divadle, tak na filmovém plátně. Některé filmy točil jak v české, tak německé verzi. Za jednu roli dostával královský honorář, ve výši sto tisíc korun. Jiné filmové hvězdy té doby měli honoráře desetkrát nižší. Za jeho vysokým příjmem nestálo jen herectví, ale také reklama. Své jméno propůjčil růžím Vlasty Buriana i bonbonům Buriankám. Dělal reklamu i Zbrojovce. Jako odměnu pak dostal ve 30. letech od Zbrojovky automobil, zetku model 4, ačkoliv se vědělo, že vlastní nejnovější americké vozy typů Buick nebo Cadillac.
Burian si díky svým astronomickým příjmům žil jako král. Mohl si pořídit vilu v Dejvicích, ve které nechyběla tělocvična, bazén ani tenisový kurt. Byl to vášnivý sportovec, každé ráno začínal cvičením ve své tělocvičně. Po snídani následoval tenis, pak jezdil na kole. Po obědě jezdíval na koni. „Vlasta Burian nejezdil jako normální lidé ve Stromovce pro radost ze sportu, ale musel závodit za každou cenu. Stromovka by k tomuto účelu asi nestačila. V Tróji to bylo daleko a daleko lepší. A aby měl na čem závodit, pořídil si závodní koně. Měl jich někdy dokonce sedm,“ vzpomínal na krále komiků jeho herecký kolega Jaroslav Marvan v knize Nejen o sobě.
„Hrával jsem buď nadřízeného, z něhož si mohl tropit pan ředitel nevázanou legraci, nebo jsem zase hrál postavu, která byla obvykle svým společenským postavením níže. Ať už jako nadřízený nebo podřízený jsem však vždycky sloužil Burianovi za terč jeho ostrovtipu. Připravoval jsem mu situace, aby mohl dokonale uplatnit své komediantství,“ popsal svou úlohu v Burianově divadle Marvan.
Vlasta Burian ve filmu Anton Špelec ostrostřelec
S Burianem jako ředitelem nebývala snadná spolupráce. Býval náladový, v soukromí se u něj objevovaly maniodepresivní stavy. Na některé své kolegy žárlil, potřeboval být zkrátka nejlepší. Jaroslav Marvan vzpomínal, jak se s Burianem dostal do křížku poté, co byl oceněn za svůj filmový výkon ve filmu Katakomby. Burian byl tehdy znechucen tím, že ačkoliv ve filmu hrál také jednu z hlavních rolí, oceněn nebyl. Asi dva měsíce pak kvůli tomu s Marvanem nemluvil.
Vztahy mezi Marvanem a Burianem ovlivnil i jeden ztracený dopis z Vinohradského divadla adresovaný Marvanovi. Dopis, který byl zaslán do Burianova divadla, obsahoval pracovní nabídku. K rukám Marvana se ale nikdy nedostal. Když se to posléze Marvan dozvěděl, logicky usuzoval, že se poštovní zásilka ztratila na přímý rozkaz Buriana.
Marvan nakonec odešel do Vinohradského divadla, jejich cesty se rozešly. Kdo však při Burianovi věrně stál, byla jeho manželka Františka, zvaná Nina. Poznali se v době, kdy si Burian mohl o slávě nechat zdát. Poprvé jej viděla hrát v kabaretu. Okouzlil ji natolik, že se s kamarádkami vsadila, že s ním stráví noc. Zašla k němu do šatny pro podpis, následovalo pozvání na sklenku vína. Několik měsíců poté byla svatba a radost z očekávání potomka. Nina bohužel krátce po svatbě potratila a už nikdy nemohla mít děti. Přesto o roli maminky nepřišla. Burianovi si do své péče vzali Emilku, dceru Vlasty Buriana, která se narodila, když komikovi bylo necelých 21 let. Holčička vyrůstala u hercových rodičů. Emilky matka, šantánová tanečnice Anči Pírková, o dcerku neprojevovala zvláštní zájem.
Burian se své dceři snažil vše vynahradit, v 8 letech se jí rázem změnil život. Ubytovala se v přepychovém pokojíku tatínkovy vily, se svou nevlastní matkou vycházela dobře. S tatínkem často cestovala, toužila jít v jeho šlépějích. On ji ale kariéru herečky rozmluvil, vyrostla z ní úřednice.
Spokojený rodinný život nabouralo Burianovo vzplanutí k herečce Lídě Baarové. V Praze si Nina na svého muže dohlédla. Doprovázela jej na každé představení i natáčení. Když se zpozdila, odmítal vystupovat, dokud nepřišla. Na zájezdech už ale podle Zity Kabátové takovou kontrolu nad svým chotěm neměla. Stalo se to, co se mužům v jeho věku stává. V roce 1932 se Burian bezhlavě zamiloval do začínající mladé herečky Lídy Baarové. Nina se rozhodla zakročit. Moc dobře znala svého muže, viděla jak je najednou rozpačitý a chová se jako zamilovaný student. Situace byla vážná. Nina proto navštívila Lídiny rodiče. Ti slavné krásce domluvili a manželství Vlasty Buriana tak bylo zachráněno.
Lída Baarová byla pro Vlastu Buriana osudná i v jiném směru. Po válce, když byl vyšetřován pro údajnou kolaboraci s Němci, Baarová ze strachu vylíčila bujaré večírky pořádané Burianem, na které byli zváni také nacističtí pohlaváři. Nechyběl na nich ani říšský protektorátní ministr K.H. Frank. Baarová uvedla, že Burian měl významné vztahy s nacisty, ze kterých měl osobní prospěch.
Burian byl odsouzen. Nepomohlo ani to, že za protektorátu pomohl několika hercům, které papírově obsadil v divadle, a tím je zachránil před nasazením v Říši. Byl uvězněn v pankrácké věznici, byl mu zabaven majetek, musel zaplatit tučnou pokutu. Navíc nesměl 5 let hrát. To jej zlomilo.
Po propuštění vystřídal několik zaměstnání. Pracoval v dolech a také v ubytovnách pro rekreanty ROH. V roce 1950 se veřejně omluvil prostřednictvím Lidových novin. Prosil o zrušení herecké stopky. O jeho osudu rozhodl dělnický lid, před kterým vystoupil v kladenském divadle. Vystoupení slavilo úspěch, mohl opět hrát. Jeho nejvýraznější rolí byla ale už jen postava rádce Atakdále ve Werichově pohádce Byl jednou jeden král.
Kromě Jana Wericha si na začátku 50. let na Buriana vzpomněl i Marvan spolu s režisérem Václavem Wassermanem. Nabídli mu roli v budovatelském filmu Plavecký mariáš, kde hrál Marvan hlavní roli voraře Váni. Dali si s Burianem schůzku na Žofíně, slavný komik přišel v doprovodu své ženy Niny. Na Burianovi bylo znát, že by si ve filmu rád zahrál. Otočil se na manželku a zeptal se ji na názor. „Jak myslíš, Vlastíčku, to víš, když to bude dělat Vašek, tak je to záruka. Jenomže seš až druhej,“ odpověděla. Tato věta o všem rozhodla. Ačkoliv se ještě před chvílí upřímně radoval a těšil na natáčení, najednou se stáhl do své ulity. Roli odřekl. To bylo naposled, kdy se potkali.
Burian zemřel v chudobě na plicní embolii v roce 1962. Své poslední představení odehrál se zápalem plic. Jeho manželka ztratila smysl života, zemřela jen pár týdnu po něm. Podle Marvana to byla výjimečná žena, která svého muže velmi milovala: „Paní Burianová, s níž jsem si ohromně rozuměl, byla velmi roztomilou, vzornou manželkou a nesmírně vzácnou ženou, která byla Vlastovou oporou i v těch nejhorších dobách. Byl to Vlastův věrný druh, který se na rozdíl od některých paniček do ničeho nepletl. Nebýt paní Burianové, myslím, že by Vlasta Burian neznamenal po druhé světové válce už snad vůbec nic.“
Zdroje:
4) NAGYOVÁ, Alžběta. Hvězdy první republiky: 50 ikon prvorepublikového i protektorátního filmu. Vydání druhé, doplněné. 100+1 historie. Brno: Extra Publishing, 2020. ISBN 978-80-7525-330-9.
5) MARVAN, Jaroslav. Nejen o sobě. Praha: Melantrich, 1975.
