Článek
Miloš Havel se narodil do rodiny stavitele Vásclava Havla. Díky otcovým podnikatelským úspěchům patřili Havlovi mezi pražskou elitu, která měla úzké styky s řadou osobností kulturního života. V roce 1907 se jeho otec pustil do výstavby Lucerny, kde byl mimo jiné otevřen místo původně zamýšlené malé scény Národního divadla biograf. Zde Miloš Havel ještě jako chlapec našel svou životní lásku – filmovou tvorbu.
Vácslav Havel vlastnil pět pražských kin a k tomu ještě založil i filmovou produkční společnost Lucernafilm. Všiml si schopností a nadšení svého mladšího syna Miloše a pověřil jej, aby se staral o provoz biografu v Lucerně. A tak se tento mladík stal ředitelem Bia Lucerna a následně také ředitelem produkční firmy Lucernafilm.
Vácslav Havel
Po první světové válce se pohyblivé obrázky staly velmi populární. Lidé se chtěli bavit. Miloš Havel využil příležitosti a vyrazil do ciziny nakoupit filmy. V USA navázal obchodní kontakty s distribučními společnostmi a v Praze založil filmovou společnost Americam Film Company a půjčovnu filmů Biografia. Umožnil Pražanům shlédnout filmy, jako byly Dvacet tisíc mil pod mořem, Býčí oko nebo Červené eso. Na konci dvacátých let se rozhodl investovat do zvukového filmu. Vybavil proto zvukovými aparaturami kino Lucerna a také ateliéry společnosti A-B. Tento krok se mu velmi vyplatil. Jeden z prvních zvukových filmů C. a K. polní maršálek mu přinesl ohromný zisk. Ale tím jeho cesta vzhůru nekončila. Na počátku 30. let byly vybudovány barrandovské filmové ateliéry, což Havlovi zajistilo takřka monopolní postavení ve světě filmu.
Do března 1939 si užíval bohémského života. Měl peníze, kontakty, moc. Hvězda stříbrného plátna Adina Mandlová, která byla častou účastnicí jeho večírků v jeho barrandovské vile, o něm prohlásila: „Byl džentlmen každým coulem, který se uměl bavit a uměl žít v úžasném stylu – jako málokterý Čech. A myslím, že právě proto, že o tolik přerostl naše malé poměry, vzbuzoval závist.“
Adina Mandlová
S příchodem Němců se musel rozhodnout, zda se stáhne do ústraní, či se dál bude pohybovat ve světě filmu, což ale znamenalo spolupráci s okupanty. Rozhodl se pro film. Z pragmatických důvodů udržoval styky s představiteli Říše. To mu bylo po válce vyčítáno a byl obviněn z kolaborace.
Musel čelit snahám o převzetí barrandovských ateliérů Němci. „Pro Josepha Goebbelse byl film stejně jako pro Lenina mocným nástrojem propagandy. Tutéž politiku chtěli Němci uplatňovat tady,“ popisovala motivaci Němců získat jeho firmu novinářka Krystyna Wanatowiczová, autorka knihy o Miloši Havlovi. Zpočátku se snažil Havel odolávat tím, že propustil režiséry a členy správní rady židovského původu. To moc nepomohlo. Byl několik týdnů vězněn. Nakonec Němcům prodal svůj většinový podíl ve firmě s tím, že i nadále mohl spravovat chod společnosti. Zároveň vyjednal, že se ročně bude točit pět českých filmů. Mohly tak nadále vznikat české filmy, jako byl například Hotel Modrá hvězda nebo film Babička od režiséra Františka Čápa. Lidé, kteří pracovali na těchto filmech, byli ušetřeni od nucených prací v Německu.
Na chod firmy včetně natáčení filmů měla podle Otakara Vávry vliv Havlova homosexuální orientace. Dle režiséra Vávry ovlivňovali Havla jeho největší intimní přátelé, jako byl např. režisér František Čáp. Nutno ale dodat, že Vávra měl na Havla zlost, protože místo něj vzal na převzetí filmové ceny za Cech panen kutnohorských do Benátek právě zmíněného Františka Čápa. Zda mezi Havlem a jeho blízkým přítelem Čápem byl nějaký intimní vztah, můžeme jen hádat.
To, že Miloš Havel nejevil zájem o ženy, nebylo žádným tajemstvím. Byl sice ženatý, ale jen krátce. Jeho ženou se stala dcera majitele Ambassadoru Marie Weyrová. Do manželství vstoupili spíše ze starého kamarádství, než z lásky. Každý si žil po svém. Nejdelší prokázaný vztah měl s číšníkem Dušanem Hubáčkem, se kterým se po letech ve zlém rozešel.
Za doby okupace byla homosexualita trestná. Svou náklonnost k mužům nesměl proto Havel dávat příliš na odiv. Jinak mu mohl hrozit koncentrační tábor, kde gayové a lesby patřili mezi nejtvrději stíhanou skupinu vězňů.
Ve své barrandovské vile pořádal pravidelné večírky, na které krom českých hereček, jakými byly například Adina Mandlová a její kamarádka Nataša Gollová, zval také zaměstnance Úřadu říšského protektora a významné členy SD a gestapa. Využíval půvabů hvězd stříbrného plátna, které rafinovaně vtahoval do německé společnosti, a také náklonnosti k alkoholu. Adina Mandlová k večírkům uvedla:„Všichni z české společnosti tam chodili rádi a dobrovolně“. Konáním večírků navázal na způsob života, na který byl zvyklý z meziválečného období. Uvolněná atmosféra večírků přispívala k vytváření kontaktů s vlivnými Němci, od kterých získával informace o plánovaných opatřeních v české kinematografii. Využíval jejich opilosti, aby dosáhl kladných rozhodnutí, když se mu to nedařilo na úřadech.
Díky svým kontaktům pomohl také mnoha lidem. Docílil propuštění mnoha obyvatel protektorátu. Zaměstnával mnohem více herců, než bylo třeba, aby se vyhnuli totálnímu nasazení. Dále se například zasloužil o zastavení stíhání několika svých blízkých, mezi kterými byl i básník Vítězslav Nezval, který mu to nikdy nezapomněl a vždy svědčil v jeho prospěch.
Po válce se nad Milošem Havlem stáhly mraky. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace. Výčet jeho údajných prohřešků byl poměrně obsáhlý: udržoval styk s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost, poskytoval jim dary, uplácel je, pomohl k útěku příslušníků gestapa a byl příčinou mravního úpadku řady lidí. Například režisér komunistických propagandistických filmů Vojtěch Trapl se k jeho mravnosti vyjádřil dosti opovržlivě: „… všeobecně známý homosexuál shromáždil kolem sebe morálně zkažené mladé muže a potom je činil povolnými k svým činům. V poslední době zejména Rudolf Hrušínský ml., kterému dal za jeho povolnost „udělat si film“, ačkoliv jmenovaný o filmové práci nemá ani ponětí. Na všech exteriérech měli tito homosexuálové skandály, takže Lucerna byla všeobecně známa jako semeniště pohlavně úchylných lidí.“ V roce 1944 totiž Havel nechal režírovat film Jarní píseň nezkušeným Rudolfem Hrušínským, což vysvětloval tím, že ateliérový termín se uděloval na poslední chvíli a všichni jeho režiséři měli jiné závazky.
V roce 1947 byl Miloš Havel pro nedostatek důkazů osvobozen. Vlivem znárodnění přišel o Lucernafilm. V roce 1949 se pokusil neúspěšně o emigraci. Byl chycen a odsouzen k dvěma letům vězení. Podepsal spolupráci s StB, své úkoly ale řádně neplnil. V roce 1952 se mu povedlo utéct do Mnichova. Opět se vrhl na podnikání, ale nedařilo se mu. Zemřel v únoru 1968, několik dní poté, co všechny své peníze prohrál v Monte Carlu. O příčině jeho smrti se vedou spekulace. Za náhlým skonem mohla stát sebevražda, případně mrtvice nebo infarkt.
Na závěr uvádím slova novinářky Krystyny Wanatowiczové, která se životem Miloše Havla podrobně zabývá: „Miloš Havel se nacistům upsal. Pro sebe a své okolí si tím zajistil relativně pohodlný způsob života. Zároveň však intervenoval za zatčené, finančně je podporoval a zejména v posledních letech války pomáhal kdekomu z řad filmařů, literátů i řadových zaměstnanců svých firem. Opět se zde nabízí paralela s Faustem, jenž si zprvu jen vrchovatě dopřával slastí života, avšak pak prohlédl.“
Zdroje:
