Článek
Před nějakou dobou jsem četla článek jednoho tatínka, který po dni stráveném se svými dvěma malými dětmi vzdával hold své ženě, že to vše zvládá. Popisoval, jak se rozhodl vzít dětičky do bazénu, a jak to bylo vše náročné. Díky podobným článkům si více uvědomuju, co vše můj muž zvládne.
V době pandemie covidu, kdy člověk měl čas více přemýšlet, mě napadl bláznivý nápad. Co takhle k těm našim třema holčičkám zkusit darovat život ještě jednomu človíčkovi? A tak se tu vyskytla čtvrtá holčička, naše blonďaté usměvavé sluníčko, Evička. Začala běhat, takže zkoumá, co se dá, což, jak každý rodič ví, bývá pro rodiče docela fyzicky náročné. Někdy je to náročné i na nervy. Dětičky v tomto věku mají ohromný destruktivní dar, stávají se z nich kontroloři kvality. Takže manžel, když přijde po dlouhém dni z práce, najde čas od času doma něco, co je třeba opravit. Nemůžeme přeci dopustit, aby se tatínek doma nudil. To je to období, kdy nemá smysl kupovat drahé věci. Pak by se člověk akorát rozčiloval.
Možná jsou tatínci, co když přijdou domů z práce, tak dají nohy na stůl a čekají na teplou večeři. Celý den tvrdě pracovali, a tak si přeci zaslouží taky nějaký servis. Takhle to naštěstí pro mě u nás nefunguje. Když manžel přijde z práce, vždy je něco, co se musí řešit, případně jde ještě s holkami ven. Nejstarší dcera má krom Aspergerova syndromu ještě poruchu pozornosti a aktivity, takže se snažíme mít pravidelný režim a co nejvíce času trávit venku, aby se holčičky unavily.
Když takto manžel vyráží s dětmi na hřiště, jsou tací, co na něj nevěřícně koukají. Jednou, když jsme na přechodu stáli a čekali na zelenou, manžel měl za krkem dítko, v náručí druhé, před sebou kočárek a vedle kočárku stála nejstarší dcera. Holčičky totiž tradičně zmohla únava. Asi byl na nás vtipný pohled. Jeden pán, čekající na druhé straně ulice se neubránil smíchu a začal si manžela fotit. Jak se zdá, můj muž je úkaz hodný k zaznamenání.
Oba jsme v neustálém zápřahu. Bez toho by to nešlo. Nejsem superžena, takže je potřeba, aby se tu a tam zapojil i manžel. Stačí, aby jeden z nás nebyl jeden den doma a je to znát. Když si tu a tam zmizím na přednášku v rámci doplňování si kvalifikace, manžel si musí vzít v práci volno, a je z něj táta na plný úvazek. Když pak přijdu domů, je na něm znát úleva, že mu končí směna. Čas od času si pak jde ven na chvíli vyčistit hlavu. Stejně tak i já cítím úlevu, když se vrátí manžel z dvoudenního pracovního školení domů. Znát je to zejména při uspávání dětí a následném ranním vstávání. Manžel totiž do práce dojíždí, vstává v 5 ráno. Bývá u nás zvykem, že ten, kdo vstane jako první, chystá snídani ostatním. No, a když manžel není doma, ráno řešíte probuzené brečící dítko, těžko se do toho chystá snídaně ostatním. Sladit potřeby všech dětí pak bývá organizačně náročné.
Nepotřebujeme projekty typu Výměna manželek, abychom si uvědomili, co doma máme. Každý máme své úkoly, za ty roky spolu jsme sehraní, máme svůj systém.
Být tátou takto početné rodiny, mít kolem sebe samé ženské, není jednoduché. Málokdo by to ustál. Je to náročné i finančně. Nese to s sebou velkou odpovědnost. Některé maminky se rozplývají nad tím, když jejich muž zvládne přebalit pokakané dítko. My ty hranice máme trochu posunuté. Nedávno mě manžel pobavil, když šel s nočníkem k záchodu se slovy: „Holky, až jednou vylítnete z hnízda, tak tohle konkrétně mi teda chybět nebude.“
Jednou se možná i vyspíme a jednou třeba i spolu zajdeme taky někam na večeři. Jednou. Do té doby nezbývá než zatnout zuby. Já svému muži tímto děkuji, že mě podporuje v mých bláznivých nápadech a snaží se, jak jen to je v jeho silách. Jsme na jedné lodi a vážím si toho.
