Článek
Když jedete hromadnou dopravou, občas nechtěně zaslechnete i cizí rozhovory. Když sem vezla své 4 děti trolejbusem, zaslechla jsem, jak se dvě paní baví o radostné novince. Jedné z nich se nedávno narodilo vnouče. „To je to hezké, že jim to vyšlo takto na Vánoce.“ Řekla jedna druhé. Hezké to samozřejmě je. Ovšem tento krásný termín má i druhou stranu. V těchto dnech se rodí děti, které mají bohužel smůlu z hlediska podpory státu. Někdo tam nahoře ve vládě rozhodl, že některé děti si zaslouží, aby jejich pečující rodič měl alespoň částečně dorovnanou inflaci a rodičovský příspěvek se mu navýšil o 50 000,- a jiné děti mají holt smůlu. Měly se prostě umět narodit v ten správný termín. Toto diskriminační rozhodnutí vlády bylo schváleno bez větších povyků. Skoro to i vypadá, že společnost s tím nemá žádný problém. Současné maminky byly hozeny přes palubu. A to v době, když vychází najevo, že nám klesá porodnost, populace stárne a vypadá to, že do budoucna bude problém s důchodovým systémem. Porodnost a důchody jsou dvě propojené nádoby. Jenže investovat do budoucí generace se nikomu moc nechce. Je to totiž běh na dlouhou trať a my chceme rychlá řešení. Budeme se tedy stran demografie raději spoléhat na migraci, která nás jistě zachrání. Trefně se k tomuto tématu vyjádřil pan Alex Švamberk ve svém komentáři - Pětka z demografie pro vládu.
Podpora mladých rodin je u nás opravdu nízká. Společnost větším rodinám moc nefandí. Hovořím z vlastní zkušenosti. Když jezdívám se svými 4 malými dětmi trolejbusem a někdo se mě zeptá: „To jsou všechno vaše děti?“ Odpovídám, že ano a už se duševně připravuji na případnou následující negativní reakci. Jako onehdy, kdy jedna starší paní v MHD, když mě zahlédla, tak nahlas prohlásila: „Teda, 4 děti, to má jedno za 300 000,-.“ A přitom na mě vrhala pohrdavý pohled. Nevím, zda paní umí počítat, ale když si tu částku rozdělíte na cca tříleté období, tak to měsíčně až taková výhra není. Rodiče (hlavně maminky) musí počítat s tím, že po porodu finančně i společensky klesnou. My už např. raději nechodíme na místa typu restaurace, abychom nikoho neobtěžovali svou přítomností. A cestování s kočárkem v MHD je kapitola sama o sobě.
Tu a tam se ale najde i někdo, kdo prohlásí: „Tak to máte můj obdiv“. Nedávno mě na ulici zastavil starší pán právě s onou často kladenou otázkou, zda jsou to vše moje děti. Dali jsme se do řeči a v závěru rozhovoru mi pan Hadrava (jehož manželka pracovala jako učitelka ve školce stejně jako já) sám od sebe nabídl finanční pomoc, neboť prý ví, jak je náročné se o tak velkou rodinu postarat a že by mu to udělalo radost, kdyby mi mohl pomoci. Cítila jsem se zaskočeně a s díky jsem odmítla. Nicméně mě potěšilo, že výjimečně na mě někdo nekouká skrz prsty, a dokonce někoho napadne mi také pomoci. Tato zkušenost mě přiměla přemýšlet. Proč jsem se cítila nepříjemně, když mi byla nabídnuta pomoc? Už jsem si párkrát říkala, že je nefér, že mně nikdo nepomůže a sama pak pomoc odmítnu. Rozhodla jsem se zkusit změnit svůj postoj. Sebrala jsem odvahu a založila jsem sbírku pod názvem Pomoc pro čtyřlístek.
Peníze, které měly dorovnat inflaci, samozřejmě v rodinném rozpočtu chybí mnoha rodinám. Když si člověk povzdychne nad nespravedlností systému, kdy se stanoví určitá hranice, kdy jedny miminka peníze dostanou a jiná ne, často se tak akorát dočká negativní reakce. A když si jen povzdychnu, že to mám náročné, jsem označena za neschopnou matku. A když mám více dětí tak k tomu ještě přibyde nálepka „nezodpovědná“. Možná si naše společnost tento negativní demografický vývoj s tímto společenským postojem vůči rodinám opravdu zaslouží.
