Článek
Před nějakou dobou jsem si četla knížku o Janu Werichovi, respektive o ženách, které jej obklopovaly. Tereza Brdečková zde zachycuje osud Werichovy manželky Zdeny, dcery Jany a vnučky Fanči. V pasážích, kde se popisuje Werichův postoj k rodinnému životu, jsem se přistihla, jak si v duchu říkám – jo, přesně tak! Jak Werich, tak jeho manželka to v dětství neměli jednoduché. Když se poznali, spojoval je kromě lásky také podobný pohled na svět. Pojila je touha uniknout ze svých tíživých původů a založit si vlastní rodinu, jejíž součástí budou i blízcí přátelé. Chtěli rodinu, ve které si člověk může sám vybrat, koho bude mít rád a s kým se bude vídat. Chtěli žít v okruhu spřízněných duší. V té době rozšířený model rodin, který přežíval ještě z dob Rakouska-Uherska, nebyl jejich šálkem kávy. Bývalo zvykem mít početnou rodinu, která fungovala jako jakýsi druh pojištění. Tedy, že v případě potřeby si lidé v rodině vypomůžou. Na tom není nic špatného. Nicméně to bývalo vykoupené pravidelnými formálními návštěvami, tlakem na dodržování určitých konvencí. Rodinné návštěvy byly spíše o plnění si povinností, než o tom vidět někoho, s kým je mi dobře a s kým si mám co říci.
Nevím jak vy, ale já rodinné návštěvy neměla nikdy moc ráda. Když jsme jezdívali za dědou a babičkou třeba na prázdniny, to bylo fajn. Ale jak šlo o krátké návštěvy spojené třeba s nějakou oslavou, bylo to spojeno s určitým stresem a rizikem, že to někdo nervově nevydrží a vybouchne. Můj děda i táta bývali cholerici. Pak tu byla babička, která sloužila jako takový hromosvod. Asi nikdy nezapomenu na to, jak mi k jedněm narozeninám babička udělala krásný dort, který jí nedopatřením spadl na zem. Mohla by to být vtipná scénka do nějaké grotesky. Jenže děda to psychicky nezvládl a začal na babičku řvát. Akce vyvolá reakci. Mému tátovi ruply nervy a souboj kohoutů začal. Sestra pak šla s tátou do koupelny a zkoušela ho zklidnit. Což byl docela oříšek. Bála se, aby to s dědou neseklo. Za dveřmi koupelny se hlasitě ozvalo: „Ať si klidně chcípne!“ To slavnostní atmosféře moc nepomohlo.
Ještě teď si vybavím, jak mi bušilo srdce, když sem slyšela, jak na sebe táta s dědou řvou. Obdobné pocity se mi vracely, když jsme jezdívali na rodinné návštěvy k rodičům mého manžela. Tátovy občasné cholerické stavy byly slabým odvarem tchánových cholerických scén. Tak nějak se to dalo skousnout, ale když už se nám narodila první dcera, začaly pro nás být rodinné návštěvy opravdu vyčerpávající. Ono jezdit skoro 3 hodiny s ubrečeným miminkem dá docela zabrat. A když se pak člověk nemá šanci ani trochu vyspat, protože je s miminkem na noc umístěn do nevytopené místnosti, to už je opravdu pro silné povahy. Tchán totiž onu místnost zapomněl vytopit. Jenže takový detail pak způsobí, že se nám dítě budí v noci zimou a pak už jde o zdraví.
Byly ale i návštěvy, na které vzpomínám ráda. Třeba když občas za námi přijel můj táta. Měl toulavé boty a nezastavil ho ani jeho hendikep. Řídil se podle slavné věty Rudolfa Hrušínského z filmu - Vesničko má středisková: „Tělo má jít do hrobu zhuntované.“ Svým životním stylem se dopracoval k cukrovce, která vedla k amputaci části nohy. I tak rád vyrážel na cesty a klidně nasedl do auta a jel za námi 200 km, aby si nad kávou mohl pokecat a vidět svou vnučku.
A když někdy přijede moje máma, je to také fajn. Je to jediný prarodič, kterého nyní mé děti mají a je na nich vidět, že když přijede babička, je to pro ně událost. Takže rodinné návštěvy mohou být příjemné, mohou udělat radost, když se netlačí na pilu a jezdí se, když se lidi chtějí vidět, ne jen kvůli nějakému datu v kalendáři.
Na vánočních svátcích mi trochu vadí, že se lidé často navštěvují z pocitu povinnosti. Jak zpívali bratři Nedvědi v písni Vánoční lístek: „Zástupy lidí půjdou přát, proč za rok jenom jedenkrát? Tak jako by láska měla už svůj vymezenej čas, až Vánoce přejdou, sebeláska zvítězí zas v nás.“
Rodinné vztahy bývají někdy složité, a ten tlak na to, aby vše bylo pěkné a klidné ve výsledku může způsobit pravý opak. Nedivím se, že se třeba v Brně ujala tradice s názvem Tekutý kapřík. Bary a hospody mívají na Vánoce otevřeno, protože mnoho lidí to prý doma už s rodinou nevydrží a jde raději svátky slavit s přáteli. Jsou s lidmi, se kterým je jim prostě dobře. Stejně jako ten Werich.
Anketa
Zdroj:
BRDEČKOVÁ, Tereza. O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. 2. vydání. [Praha]: Limonádový Joe, 2022. ISBN 978-80-908444-1-4
