Článek
Svět sice řídili muži, ale co by byli bez žen, které se o ně staraly. To, jak to měli Werichovi doma nastavené, ilustruje jeho známá anekdota: „U nás doma o méně důležitých věcech, jako za co se utratí peníze, kde budeme bydlet či kam pojedeme na dovolenou, rozhoduje manželka. Ovšem o těch skutečně důležitých otázkách, jako jaký je náš vztah k Jižní Rhodesii, rozhoduji já.“
Janova žena se o něj od jeho 24 let vzorně starala. Vždy dostal několikrát denně dobře najíst, uléhal do čisté postele a doma na něj vždy čekala vtipná a rovnocenná životní partnerka. Nikdy se spolu nenudili. Byla mu oporou v osobním i pracovním životě. V mládí dopřávala Werichovi naprostou svobodu. Skřípat to začalo, až když měli nějaké ty roky za sebou.
V Osvobozeném divadle šila kostýmy, později usedla do pokladny. Ekonomicky řídila scénu, později překládala hry. V Americe, když se jim zpočátku nedařilo, vše zvládala se svou hospodárností a inteligencí. Vyřizovala také jeho korespondenci. To, jak byla pro něj důležitá, lze odvodit i z dopisů. V roce 1961 podstoupil Werich ozařování kvůli rakovině hrtanu. Jeho žena byla s ním, a tak vše doma zůstalo na jejich dceři Janě. Když se Zdena vrátila domů, napsala Jana otci: „Tak máma je tu a tím pádem domácnost opět v plném chodu. Telefony, návštěvy a pozdravy vyřizuje levou rukou. Já to skoro nemohla sama zmoct, pejsek zase poslouchá a kytky se narovnaly do pozoru, jakmile přijela. Myslím, že teď i rychleji kvetou. Je to holt obrovská osobnost a ženská.“
Werichovi s dcerou Janou
Zdena si v životě zažila své. Pocházela ze 4 dětí, z nich jedno zemřelo po porodu. Když umřela její maminka Lori, bylo jí 15 let. Jako nejstarší dítě v rodině se musela postarat o domácnost a své mladší sourozence. Její tatínek Václav Houska začal pít, později se oběsil. Byla poloviční židovkou. Mnoho jejich příbuzných zemřelo v Osvětimi a v Treblince.
Byla zvyklá spoléhat se sama na sebe. Musela brzy dospět. S Werichem je pojila touha uniknout ze svých tíživých původů a založit si vlastní rodinu, jejíž součástí budou i blízcí přátelé. Chtěli rodinu, v níž si člověk může sám vybrat, koho bude mít rád a s kým se bude vídat. Chtěli žít v okruhu spřízněných duší, žít po svém. Brali se z velké lásky, což překvapovalo všechny, kdo znali Werichovy eskapády.
„Vždy jsem si říkala, kdo by se o Tebe staral, když bych umřela dřív než Ty, ale teď vím, že bych nemohla za žádnou cenu tady zůstat bez tebe. A to myslím opravdu vážně. Asi je to láska, a taky zlozvyk. Těžko říct,“ psala Werichovi Zdena v roce 1963. V době, kdy mezi nimi ještě nebobtnala vzájemná averze. V době, kdy jeden pro druhého byli vším.
V roce 1967, kdy komunisté přitvrdili ve své cenzuře, a Werich přišel o řadu hereckých nabídek, začínala mezi manželi houstnout atmosféra. Zdena se svěřovala v dopisech Voskovcovi, že je Jan protivný a že se chová jako superhvězda. Vadily jí jeho nároky, pózy, nálady i milostné eskapády. Werichovi zase vadilo, že je neustále nevrlá a naježená. „Zdenička zlobí a onehdy reagovala jako Julie, kdyby si Romeo nepřinesl k balkonu žebřík… těžko se jí stárne a mně taky,“ popisoval své útrapy Werich svému příteli Voskovcovi. Tehdy se je Voskovec snažil na dálku usmiřovat. Tehdy také Zdena začala pít víc, než jí dělalo dobře. Vkrádal se k ní pozvolna alkoholický gen po jejím tatínkovi. Ostatně co dokáže alkohol, Werich bravurně popsal v pohádce - Až opadá listí z dubu. Byla to doba, kdy opilost byla normou. Doba, kdy každá rodina měla mnoho vtipných opileckých historek. Zdena i se skrytou lahví alkoholu v prádelníku zvládala své povinnosti na jedničku.
Když Zdena dosáhla určitého věku, začala řešit svůj důchod. Byla ženou v domácnosti, bez vlastního příjmu. V takových případech dostával manžel přídavek ke svému důchodu. Po jeho smrti přešel na ženu vdovský důchod. Být ženou v domácnosti znamenalo mít punc příživnice. To, co dříve neřešila, jí ale ve vyšším věku dohnalo. Doutnal v ní pocit, že za její mizérii může její muž. Ke slovu se dostaly výčitky, že mu celý život dělá služku a nic za to nemá. Do toho Werich udržoval vztah se svou pozdní láskou, o které u něj doma všichni věděli a přezdívali jí jménem „Josef“. Tolerantní Zdena o milostných avantýrách svého muže věděla. Zřejmě se s nimi smiřovala již od mládí. Ještě než se Werichovi seznámili, měl Jan ženy rád a často je střídal. Tento vztah byl ale vážný, do konce svého života pociťoval Werich k neznámé vdané ženě silné pouto. Je známo, že Werich měl také nemanželského syna Jiřího Petráčka, o kterém ale nejspíš ani nevěděl. O svém původu se Petráček dozvěděl až po smrti Jana Wericha.
Zdeně se začaly kumulovat zdravotní problémy. Její vnučka, řečená Fanča, jí jednoho dne našla doma ležet v krvi. Pokusila se o sebevraždu. V roce 1976 nastoupila na svůj popud léčbu elektrošoky na psychiatrii. Stalo se tak v důsledku sérií depresí, se kterými si nevěděla rady. Ozvaly se geny. Psychické problémy se v její rodině v minulosti již objevovaly. Její sestra Marta trpěla duševní chorobou. Léčbu komplikovala její cukrovka a šedý zákal. V posledních letech svého života byla Zdena chorobně podezíravá, upozorňovala na to, že se jim ztrácí peníze. Vinila z toho časté návštěvy, které si mohly chodit po jejich bytě a být jako doma.
Werich byl z této situace zoufalý. Měl jí rád a nedokázal jí pomoci. Zdravotní problémy sužovaly i jeho. V roce 1978 prakticky ohluchl, číst dokázal jen s lupou. Zhubl o 30 kilo. Jejich dcera Jana na sebe převzala břímě odpovědnosti a starala se o ně. Zhroutilo se jí manželství a ona se čím dál častěji ze zoufalství uchylovala k alkoholu, pod jehož vlivem bývala agresivní. I ona za svůj zpackaný život vinila Wericha. Byla přesvědčená, že kdyby zůstala v Americe, vše by bylo jinak.
V dubnu 1980 Zdenu ranila mrtvice. Našla jí doma její dcera. Nemohla mluvit, chodit, neviděla. Po 4 dnech v nemocnici zemřela. Werich napsal Voskovcovi, že není schopen truchlit. Posledních 10 let po boku jeho ženy, která bojovala s duševní nemocí, bylo tak náročných, že ztratil vnitřní sílu. Po jejím odchodu pociťoval úlevu. Scházel se opět se svou láskou přezdívanou Josef. Jeho dceři byla zjištěna rakovina, bylo ale nad jeho síly nad nemocí své dcery přemýšlet. Koncem října mu praskl vřed na dvanácterníku. Před operací ještě stihl dceři říct, že nechce být udržován ve vegetativním stavu. Po operaci se již neprobudil. Jejich dcera Jana zemřela na rakovinu necelý rok po svých rodičích ve věku 45 let.
Láska mezi Zdenou a Janem byla opravdová, ryzí. Ve své ženě měl vždy skvělého parťáka. Ne vždy sice byla vlídná, nicméně vždy stála při něm a starala se o něj. Nechávala jej zazářit, raději byla v pozadí. Byla jeho spřízněnou duší, se kterou zažil mnoho legrace. Vzájemně se potřebovali a vážili si jeden druhého. Zažívali i krušné chvíle. S rostoucím věkem museli čelit zdravotním obtížím, Werich i s omezením své tvorby. Trápila je i starost o jejich jedinou dceru Janu. Byli si požehnáním i prokletím.
Zdroj:
1) BRDEČKOVÁ, Tereza. O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. 2. vydání. [Praha]: Limonádový Joe, 2022. ISBN 978-80-908444-1-4
2) https://www.novinky.cz/clanek/kultura-uprimne-svedectvi-vnucky-jana-wericha-40403891
3) https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Werich
4) https://www.tvguru.cz/jan-werich-manzelka-syn/
