Článek
Máme tak nějak všeobecně zakořeněné, že by se děti měly postarat o své rodiče. Je to dáno i zákonem. Dítě má vyživovací povinnost vůči rodičům, pokud už je samo schopno se živit a pokud to rodiče potřebují. To se vztahuje na situace, kdy si rodiče nebudou schopni sami zajistit prostředky dostatečné k běžnému životu. Nejde tedy o to, aby dítě dotovalo rodičům nějaké rozmary jako drahé dovolené, nebo nákup nového auta.
Tento postoj zřejmě vychází s minulých dob, kdy ještě tolik nefungoval důchodový systém. Lidé se museli více spoléhat na rodinu. Výpomoc fungovala vzájemně. Děti se zapojovaly do výpomoci s hospodářstvím. Když byla sklizeň, fungovala celá rodina, tedy včetně dětí. Tuto skutečnost zohledňovalo i školství. Za doby Marie Terezie mohly být děti ve škole omluveny, pokud je rodina potřebovala na hospodářské či jiné práce. Děti mívaly kratší prázdniny, aby mohly vypomáhat na polích během žní.
Richard Lauda - Práce na poli (1927)
Doba se ale změnila. Dnes už děti nepracují na polích a starší generace se méně zapojuje do výpomoci mladým. Klesá ochota prarodičů hlídat vnoučata. Alespoň na to poukazuje průzkum agentury STEM z roku 2024 zabývající se postoji prarodičů vůči vnoučatům. Tento průzkum mimo jiné odhalil, že tři čtvrtiny Čechů zastává názor, že by děti měly finančně pomáhat rodičům. Názor, že by rodiče měli spořit ve prospěch budoucích generací, tak rozšířen není. Výzkum se zaměřil také na vzájemné porozumění mezi generacemi. Ukázalo se, že starší očekávají porozumění od mladší generace. Starší pro mladé tolik pochopení nemívají. Výsledek komentovala socioložka Jaroslava Hasmanová Marhánková: „Společnost se víceméně shodne, že ageismus, tedy diskriminace na základě věku, je špatná. Nicméně důraz se klade především na respekt ke starším lidem, přestože se týká všech věkových skupin.“
Nedávno mi manžel vyprávěl, jak byl s našimi 4 dětmi na dětském hřišti a jeden pán mu položil často kladenou otázku: „To jsou všechno Vaše děti?“ Na kladnou odpověď muž opět reagoval s dotazem, zda to jsou všechno holky. Možná mého manžela litoval. Zkoušel být optimistický a prohlásil, že je to vlastně výhoda mít samé holky, protože ženy bývají více pečující, takže se o něj ve stáří postarají.
Doma jsme se pak společně této historce zasmáli. Shodli jsme se na tom, že nečekáme, že se o nás naše holky jednou postarají. Naše nejstarší, devítileté dcera má diagnostikován Aspergerův syndrom a ADHD. To znamená, že vnímá svět trochu jinak, na některé věci je více citlivá, hůře se přizpůsobuje, je roztěkaná, vznětlivá a s empatií je na tom na štíru. Na druhou stranu je velmi bystrá a kreativní. Jsou lidé, co její budoucnost vidí maximálně tak na práci v chráněných dílnách, jiní se nás zase ptají, zda uvažujeme o gymnáziu. Když se podíváte na nějaké video s rodiči, mající dítě s hendikepem, jejich nejčastější obavou bývá, co bude s jejich dětmi, až tu oni nebudou. Jelikož máme dítě s určitou diagnózou, máme to vnímání budoucnosti asi trochu posunuté.
Jako svou hlavní rodičovskou úlohu vidím v tom, aby mé děti jednou byly šťastné. Pokud se dokáží osamostatnit, vylétnout z hnízda, budu spokojená. Pokud si budou žít své životy, jedině dobře. Nechtěla bych být jedním z těch starých lidí, co své potomky do něčeho nutí a vydírají je vyděděním. Nedělala jsem si děti proto, aby mi jednou sloužily. Budu ráda, když se rozprchnou do světa a když si občas na mě taky vzpomenou. Ale proto, že chtějí, ne z pocitu povinnosti. Tomu se říká ta bezpodmínečná mateřská láska. Dávám a nic za to nečekám.
Nespoléhám se ani na stát. S tím, jak to vypadá s důchodovým systémem, v nějaký důstojný důchod ani nedoufám. Věk odchodu do důchodu se posouvá, je možné, že se ani důchodu nedožiju. Nezbývá než se jako doposud i do budoucna spoléhat hlavně sám na sebe a doufat, že se na stáří dokážu připravit natolik, abych svým stárnutím nezatěžovala své děti.
Zdroje:
