Školství za Marie Terezie - prázdniny, aby děti mohly pracovat na polích

Naše školství se od dob Marie Terezie zásadně posunulo. Jsme zvyklí na školství, kdy je kladen důraz na osobnostní rozvoj dětí. Požadujeme, aby kvalifikovaní učitelé naše děti nejen vzdělávali, ale také je motivovali a respektovali jejich individuální potřeby. Pro své děti chceme většinou to nejlepší. Dvouměsíční letní prázdniny považujeme za něco samozřejmého. Období letních prázdnin mnoho rodičů vnímá jako období, na které je třeba se připravit časově i finančně. Je třeba naplánovat aktivity pro děti, aby se nenudily a nějak to vše skloubit s prací. Plánují se termíny dovolených, termíny táborů a kdo má štěstí tak i termíny, kdy se dítě odveze k prarodičům. Letní prázdniny se staly synonymem odpočinku jak dětí, tak i učitelů.

Přitom takto stanovená doba letních prázdnin netrvá ani 100 let. Dva měsíce letních prázdnin, byly zavedeny v roce 1925. Ještě v 19. století měly děti v létě kratší volno. Období prázdnin nebylo určeno k odpočinku, nýbrž k práci na poli během žní. Výpomoc dětí při práci na poli se považovala za zcela běžnou. Sklizně obilí se zúčastňovala celá rodina. Úroda obilí zajišťovala obživu lidí do další sklizně. Každá pomocná ruka se hodila. Žně většinou začínaly v červenci. Za dob Marie Terezie mohlo být dětem uděleno volno až v délce tří týdnů v období žní. Později Josef II. přesunul hlavní prázdniny z dřívějšího termínu od 21. září do 31. října na období od 16. července do 31. srpna, tedy na léto, jak je mají děti i dnes. A to z praktického důvodu, aby byly děti nápomocné při žních. Tehdy dokonce mohly být děti z výuky omluveny rodiči, když bylo potřeba vypomoci na hospodářské či jiné práci.

Je dobré si také uvědomit, že školy před tereziánskou reformou nebyly pro každého. Většina lidí byla negramotných. Vzdělávání bylo jen pro bohaté. Školy se dělily na klášterní, kde byly vychovávány jeptišky nebo mniši a latinské, ve kterých byly vyučovány humanistické předměty. První školy se v menších vesnicích objevily až v 18. století. Bývalo zvykem, že obce měly tzv. školu vandrovní, která se stěhovala spolu s učitelem, jenž hledal obživu. Učitelé to neměli jednoduché. Často si museli přivydělávat např. jako písaři nebo noční hlídači.

A pak přišla školská reforma Marie Terezie. V roce 1774 byla zavedena povinná školní docházka pro děti od 6 do 12 let. Ve městech se přenesla zodpovědnost za výstavbu škol a výběr učitelů na bohaté měšťany. Na vesnicích byla situace samozřejmě o dost horší. Budovy škol byly v hrozném stavu a učitelé často své povinnosti přenášeli na pomocníky, kteří vedli výuku místo učitelů. Učitele totiž většinu času věnovali spíše svému původnímu řemeslu či práci kolem fary a polností. Požadavky na vzdělání pomocníků nebyly veliké. Hledělo se zejména na to, aby měl uchazeč hudební vzdělání, nebo alespoň hudební cítění. Tomu odpovídala i úroveň výuky. Děti se strojově učily věci, kterým nerozuměly a běžné byly i fyzické tresty. Zlobivé děti sedávaly za trest v oslovské lavici. Časté bylo trestání lískovkou nebo klečením na hrachu. Usínajícím dětem se lila voda za krk a křiklouni museli mezi zuby držet kolíček.

Obdobné fyzické tresty si dnes ani neumíme představit. Práce dětí je dnes zakázána. V mnohých rodinách se vše točí kolem dětí. Když se podívám zpět, dnešní děti se mají jako v bavlnce.

Zdroje:

https://archiv.radio.cz/cz/static/jan-amos-komensky/historie-skolstvi

https://eurozpravy.cz/magazin/letni-prazdniny-mely-deti-v-minulosti-mnohem-kratsi-nez-dnes.0lo15mej