Článek
Bylo to láska jako hrom, když se třiadvacetiletý císař seznámil se sestřenicí Alžbětou Bavorskou. Ona jeho city opětovala, konala se pohádková svatba. Už při svatebních oslavách však začala vystrkovat růžky Alžbětina tchyně, arcivévodkyně Žofie, která si neodpustila poznámky na „provinční chování“ mladé Sissi. Byl to předstupeň toho, co následovalo na líbánkách na zámku Laxenburg, kam mladé manžele Žofie doprovázela. „Cítila jsem se tak opuštěná, tak sama. Císař zde přes den nemohl být, vždy časně ráno odjížděl do Vídně. V šest hodin se vracel na večeři. Až do té chvíle jsem byla stále sama a obávala jsem se okamžiku, kdy vstoupí arcivévodkyně Žofie. Neboť přicházela pravidelně, aby hodinu za hodinou slídila, co dělám. A všechno, co jsem dělala, bylo špatně. Smýšlela nepříznivě o každém, koho jsem milovala. Věděla všechno, neboť neustále špiclovala. Celý dům se jí bál tak, že se před ní všichni třásli a přirozeně jí také všechno donesli. Ze sebemenší hlouposti se tak stávala státní záležitost,“ uvedla Sissi dle jedné z jejich pozdějších dvorních dam.
Žofie měla jasné představy o tom, jak by měla manželka jejího syna a první dáma říše fungovat, jak by se měla oblékat. Sissi dokonce nesměla mluvit do toho, jak se bude její první dcera Žofie jmenovat. Překvapivě dostala jméno po své babičce. Téměř hned po porodu byla dcera Alžbětě odebrána, a když jí chtěla navštívit, muselo to být předem odsouhlaseno její tchyní. Aby unikla dohledu své tchyně, trávila Sissi mnoho času na svých cestách po monarchii. Jedna z takových cest se stala osudnou pro její nejstarší dcerku Žofii, která se na návštěvě Uher nakazila tyfem a v pouhých dvou letech zemřela. Pro Sissi to byla taková rána, že se více stáhla do sebe. Po narození následníka trůnu, syna Rudolfa, se jí zhoršil zdravotní stav a už neměla sílu vzdorovat cílevědomé tchyni. Výchovu svých dalších dvou potomků – Gisely a Rudolfa – nechala v rukou Žofie. Mateřství si užila až o několik let později, kdy se jí narodila nejmladší dcera Marie Valerie, kterou měla velmi v oblibě.
František Josef I. s rodinou, 1856
Když se narodil korunní princ Rudolf, byla to ohromná sláva. Radostnou novinu oznámilo 101 výstřelů z děl. Úřední budovy, školy a kasárna se rozzářily světly a byly vyvěšeny vlajky. František Josef chtěl mít ze syna především skvělého vojáka. Od prvního dne jeho života jej jmenoval čestným plukovníkem 19. pěšího pluku. Jak už to tak ale bývá, jedna věc je představa rodičů a druhá pak realita. Rudolf byl citlivý, na vojenský režim se moc nehodil. Inklinoval spíše k vědě a technickému pokroku. Ke zklamání otce Rudolf moc nevynikal v tělesném cvičení, jízdě na koni a střelbě. Odlišnost povah syna a otce časem vedla k vzájemným konfliktům a odcizení. Ideální vztahy neměl Rudolf ani se svou matkou Alžbětou. Ta totiž raději cestovala a o děti se téměř nestarala.
Rudolf byl znám tím, že se rád účastnil různých zábav, pitek a dobývání ženských srdcí, což mělo za následek i různé aférky. Zajímavostí je, že prý rád inkognito navštěvoval chudinské čtvrti. Říká se, že během pobytu v Praze se Rudolf zamiloval do jedné chudé židovské dívky. Tu raději rodiče nechali odvézt na venkov, aby na něj zapomněla. Tam však umřela na nervovou horečku. Když blouznila, volala Rudolfovo jméno. Korunní princ jí údajně tajně chodil oplakávat noc co noc na její hrob.
Zatímco Rudolf truchlil pro svou chudou lásku, na císařském dvoře se pro něj řešila vhodná nevěsta. Nakonec mu byla vybrána patnáctiletá princezna Štěpánka, druhá dcera belgického krále Leopolda II. Ačkoliv se Rudolfovi bledá a nepříliš atraktivní Štěpánka moc nezamlouvala, podřídil se konvencím. V roce 1881, tři roky po jeho pobytu v Praze, se konala ve Vídni velkolepá svatba. Rakouský lid přivítal Štěpánku zprvu s nadšením. Na rozdíl od císařské rodiny. Přezdívalo se jí „chladná blondýna“. Alžběta jí nepokrytě opovrhovala pro nedostatečný původ i půvab. Prý svou snachu nazývala „ošklivou nemotorou“ či „morální zátěží“. I samotný Rudolf, i když se zpočátku snažil, se od ní odvrátil. Vrátil se ke svému mládeneckému stylu života a čas trávil raději s milenkami. Štěpánka se na císařském dvoře cítila osamělá a opuštěná, bez jakýchkoli přátel.
korunní princ Rudolf s manželkou Štěpánkou Belgickou, 1881
Chvilkové šťastné období nastalo, když přišla Štěpánka do jiného stavu. Roku 1883 se manželskému páru narodila dcera Alžběta (opět pojmenovaná po babičce), kterou oslovovali Erszi. Bylo to první a také poslední Štěpánčino a Rudolfovo dítě. Kvůli těžkému porodu a následné nákaze kapavkou, kterou dostala Štěpánka od Rudolfa, již nemohla mít následně děti. To ještě více zhoršilo její postavení u dvora. Zdrcená byla nejen ona, ale i Rudolf, který se tak vlastní vinou připravil o možnost mít syna.
Vzhledem k různorodým povahám manželů, mělo manželství malé šance na šťastné soužití. Zatímco Štěpánka byla upjatá a konzervativní katolička, dle pramenů neatraktivní a nepříliš dobrého vzdělání, Rudolf byl svobodomyslný, impulzivní a hloubavý intelektuál. Své deprese se krom milenek snažil zahánět také lovem a alkoholem. Už měl dost přetvářky, a tak se roku 1888 pokusil dosáhnout zrušení sňatku, papež Lev XIII. to však odmítl.
Následující rok bylo nalezeno tělo mrtvého Rudolfa na jeho loveckém zámečku v Mayerlingu, společně s tělem jeho těhotné milenky Marie Vetserové. Údajně spáchali sebevraždu. Na nátlak dvora byl lékařským dobrozdáním prohlášen za duševně chorého, aby mohl mít církevní pohřeb.
Marie Vetserová, milenka prince Rudolfa, cca 1887
Z pětadvacetileté Štěpánky se stala vdova, které se neustále dávalo najevo, že nese vinu na smrti svého muže. Aby unikla z vídeňského dvora, trávila mnoho času cestováním. Později se seznámila s uherským diplomatem hrabětem Elemérem Lónyayem. Konečně našla lásku a byla šťastná. Vzdala se kvůli němu svého dosavadního titulu a s tím spojeného postavení. Po 11 letech vdovství, v roce 1900, se vdala na zámku Miramare u Terstu. Po svém druhém sňatku sice se svou dcerou Erszi téměř ztratila kontakt, ničeho však nelitovala. Jejich vztah byl stejně narušen tím, že Erszi přisuzovala matce spoluvinu za tragédii z Mayerlingu.
Štěpánka Belgicka se svým druhým manželem Elemérem Lónyayem, 1900
Za první světové války Štěpánka pracovala jako ošetřovatelka v lazaretu. Na konci druhé světové války se manželé schovali v benediktinském klášteře v Pannonhalmě v Maďarsku. Našli zde azyl před blížící se Rudou armádou. Tam 81letá Štěpánka v srpnu 1945 zemřela.
Zdroje:
