Článek
K jejím prvním rolím patřila ďábelsky svůdná průvodkyně ve filmu Kam čert nemůže, kde ještě jako studentka divadelní fakulty zazářila po boku Miroslava Horníčka. K jejím hereckým partnerům patřil také Vladimír Menšík ve filmu Ikarův pád a Tažní ptáci. Objevila se i v seriálech, například v Chalupářích nebo v seriálu Byl jednou jeden dům. Velkou popularitu jí zajistila postava švitořivé zdravotní sestry Toničky v komediálních snímcích Jak básníkům chutná život, Konec básníků v Čechách a Jak básníci neztrácejí naději.
Působila v rozhlase, v dabingu a také na DAMU, kde od roku 1982 vyučovala herectví. Doménou této charakterní herečky bylo Národní divadlo. Říká se, že pro českého herce je Národní divadlo to nejvíc, čeho může dosáhnout. Získat angažmá v tomto divadle znamenalo poctu. Přesto Jana v mládí nabídku angažmá v divadle odmítla, šla totiž za hlasem svého srdce. Zamilovala se, jejím vyvoleným se stal herec Jiří Michný, kterého následovala do plzeňského angažmá. City byly oboustranné, v roce 1962 se konala svatba pod taktovkou Janiny tchýně.
Jana Hlaváčová
Během jejího působení v Plzni si jí oblíbil režisér Václav Špidla, otec pozdějšího českého premiéra Vladimíra Špidly. Mladé herečce svěřil dokonce roli Lady Macbeth. Po jejím odchodu z divadla vznikaly fámy, že režisérova náklonost k mladé herečce měla víc než profesní charakter.
Jana měla oči jen pro svého muže, rok po svatbě se jim narodila dcera Tereza, ze které vyrostla policistka. Radost z narození dcery záhy vystřídala krutá rána. Čerstvý tatínek malé Terezy si od lékařů vyslechl, že má roztroušenou sklerózu. Nemoc dělala ze života peklo nejen jemu, ale i jeho rodině. Jeho stav se zhoršoval, od roku 1966 byl v invalidním důchodu. Zemřel, když jejich Terezce bylo pouhých 6 let.
Jana se rozhodla z osobních důvodů odejít z Plzně do Prahy. Opět dostala nabídku angažmá v Národním divadle, kterou tentokrát přijala. Na scéně Národního divadla se dala dohromady se svým druhým mužem, hercem Luďkem Munzarem. Znali se už z doby, kdy Jana ještě studovala. S kamarádkou se chodila dívat na zkoušky do Národního divadla a na jedné takové zkoušce si všimla i Luďka. Tehdy ji zaujal svým milým přístupem k jedné herečce, se kterou zkoušel a které to tehdy zrovna moc nešlo. Pomyslela si, že takového vnímavého a laskavého muže by chtěla mít za bráchu. Také on si o 5 let mladší dívky všiml. „Ty velké oči, černá kudrnatá hlava a krásné rty. Trochu jsem se zdráhal, byl jsem v té době ženatý, a jak mi bylo líto, že jsem ženatý! Pak s námi život udělal trojitý kopaný výkrut, což je v letecké akrobacii hodně složitá figura, při které se většinou usne, a když jsem se probudil, tak jsem ji měl vedle sebe a už jsem ji nechtěl pustit,“ vzpomínal na jejich milostné začátky Munzar.
Luděk Munzar
Luděk Munzar byl krátce ženatý s loutkoherečkou Naděždou, se kterou měl dceru Johanu. Tři roky po rozvodu se jeho exmanželka znovu vdala, podlehla kouzlu bratra Jana Krause, spisovateli a loutkoherci Ivanu Krausovi se kterým v roce 1968 emigrovala a s sebou vzala i dceru, kterou pak Munzar roky neviděl.
V té době už Luděk prožíval svou osudovou lásku s Janou, kterou si v roce 1969 vzal. Jejich svatba nikoho nepřekvapila, všem bylo jasné, že patří k sobě. Dva roky po svatbě se jim narodila dcera Bára Munzarová, která po rodičích podědila herecký talent. Populární herečku si mnozí pojí s rolí lékařky ze seriálu Ordinace v růžové zahradě.
Manželé šli z role do role, pak ale nastal profesní zlom, který všechny zaskočil. Oba byli na vrcholu svých hereckých sil, když se najednou rozhodli pro odchod z Národního divadla. Po listopadu 1989 došlo v Národním divadle ke změnám, se kterými se Munzar jen těžko vyrovnával. Vadilo mu, jakým směrem se divadlo ubírá.
„Nechtěl jsem hrát divadlo s lidmi, kteří tam přišli, protože jejich názory byly diametrálně jiné než moje. Můj vztah k Národnímu divadlu byl obrozenecký a oni tam začali hrát jako v malém sklepním divadle. Národní divadlo totiž není jen ta budova…,“ popsal své důvody k odchodu Munzar.
„Za komunistů jsem neleštil kliky, teď je nebudu leštit tuplem. Navíc by se mi nechtělo vylézt na jevišti na štafle, dát si na hlavu kbelík, místo mluvení kukat a říkat tomu alternativní divadlo,“ dodal. Rýpnul si také do hereckých kvalit nových kolegů: „Je tam spousta nových tváří, u kterých nepoznám, kdo je herec a kdo neherec.“ Dle Munzara nebyli noví herci přijati kvůli hereckému umění, ale kvůli novodobé angažovanosti.
Hereckému páru se trnem v oku stal herec Miroslav Donutil, který do Národního divadla nastoupil a který do té doby působil v brněnském divadle Husa na provázku. S jeho angažmá manželé zásadně nesouhlasili. „Tehdy mě navštívili a jako ministra kultury mě přímo zapřisáhli, abych proces vrůstání sklepního divadla, které tenkrát hrál pan Donutil, do Národního divadla nedopustil, abych ho zastavil. Rozhodnutí jsem však ponechal na panu Rajmontovi. Pro pana Donutila byly začátky v Národním divadle poměrně složité. Slyšet o sobě pochybnosti od tak velkých umělců, to může s člověkem a jeho sebevědomím zatraceně zahýbat,“ prozradil někdejší ministr kultury Milan Uhde.
Miroslav Donutil
Postoje svého chotě Jana samozřejmě sdílela, změny v divadle se jí také nelíbily. „Cítila jsem, že v novém souboru vadím. Nedostávala jsem práci. Když už, tak poté, co čtyři kolegyně odmítly jednu malou roli, nabídli ji mně. Když pak Ivo Žídek v jednom rozhovoru řekl, že tam hysterická herečka vyhrožuje, že dá výpověď, byla to poslední kapka. Asi to tak ani nemyslel, ale já jsem si poté nedovedla představit, že vylezu na jeviště. Luděk řekl, že když neodejdu teď, tak nikdy. On dal výpověď o rok dříve. Tak jsem výpověď sepsala a hotovo,“ řekla herečka.
Rozhodnutí odejít bylo spontánní, znamenal velký krok do nejistoty. „Luděk neměl práci, já taky ne. Byla jsem připravená dělat cokoli. Luděk počítal s tím, že třeba bude dělat závozníka. Má rád auta, tak proč ne?“ Jana nakonec kývla na nabídku dělat zájezdová představení, která měla velký úspěch. Zároveň se objevila v dětském pořadu Kouzelná školka jako televizní babička. Národní divadlo následně vyměnila za Divadlo na Vinohradech.
Munzar se z herecké scény stáhl, věnoval se automobilovým závodům, zkoušel také v automobilismu podnikat. Jeho podnikání ale zkrachovalo. Do toho se musel potýkat se zdravotními problémy. I když se už herectví nevěnoval, ze světa divadla odejít nedokázal. Na představení, která ho zajímala, si nechával tajně kupovat vstupenky přes jednoho známého. „Zároveň ho moc prosil, aby se v pokladně ani slovem nezmínil, že přijde Munzar! Proto si lístek kupoval, jinak by mu ho vedení divadel samozřejmě vždycky dalo,“ prozradil hercův známý.
Také Jana Hlaváčová nakonec pověsila herectví na hřebík. V roce 2010 oznámila, že ze zdravotních důvodů končí s divadlem. Trpěla depresemi, diagnostikovali ji Parkinsonovu chorobu. Stáhla se do ústraní, téměř se neobjevovala na veřejnosti. „Nemám chuť chodit ven. Nechci. Stejně jako už nemám chuť s nikým mluvit. Za prvé se mi občas komunikuje velmi těžce a za druhé jsem se toho v životě namluvila až až,“ prohlašovala. Když zemřel její manžel, ztratila vůli žít: „Bylo to moc hezké, ale bylo toho dost, jak se říká. Já teď už chci jenom v klidu dožít.“ Jana svého muže přežila o 5 let, zemřela loni ve věku 85 let. Donutil na jejím posledním rozloučení nebyl.
Oba manželé i přes rozepře s vedením Národní divadlo ctili, zbožňovali, a když umřeli, měli oba poslední rozloučení právě v Národním divadle, pro které roky dýchali.
Národní divadlo, Praha
Zdroje:
1) REMEŠOVÁ, Michaela a SCHUSTER, Roman. Herecká manželství. [Praha]: Fany, 2013. ISBN 978-80-905355-2-7.
