Článek
Karel Höger patřil k nejlepším hercům 20. století. Noblesní umělec s melodickým hlasem byl velmi činorodý. Hrál v Národním divadle, ve filmech, v televizi, vystupoval také v rozhlase. Načetl mnoho knih. Svůj hlas propůjčil například Čapkově Povídání o pejskovi a kočičce nebo loupežníkovi Rumcajsovi.
Muž intelektuálního vzezření se narodil do chudé, početné rodiny – byl v pořadí třináctým dítětem. Dospělosti se však dožil jen on a o dva roky starší bratr Rudolf. Jeho rodným městem bylo Brno. Zde dostal také své první angažmá v divadle. Původně se ovšem toužil stát učitelem. Absolvoval studium na učitelském ústavu, konzervatoř si udělal ze záliby během vojenské služby. Když po vojně nemohl najít uplatnění jako učitel, zkusil to i přes nevoli rodičů u divadla. Zejména jeho maminka se ke komediantské profesi stavěla skepticky. Nicméně Karel se nedal odradit a udělal dobře. Ztvárnil mnoho rolí, zároveň v divadle od roku 1939 vykonával funkci dramaturga a vedoucího představení pro děti.
Když přišla v roce 1940 nabídka na angažmá v pražském Národním divadle, dlouho se nerozmýšlel. Působil zde až do roku 1977, kdy zemřel. Válečná léta tedy prožil zejména v Praze. Nechtěl nečinně přihlížet násilné moci, zapojil se do protinacistického odboje. Detaily své činnosti ale držel v tajnosti. Až v poměrně nedávné době jeho tajemství odhalil badatel, historik a publicista Stanislav Motl: „Karel Höger byl v odboji od roku 1943. Byl zpravodajskou spojkou s partyzánskou skupinou, která operovala na Zlínsku. Měl dvě krycí jména: Kolanda a Eva.“ Finančně pomáhal několika rodinám majícím někoho v koncentračním táboře, podařilo se mu také dvakrát proniknout do terezínského ghetta s léky pro vězně. Tyto aktivity by možná zůstaly utajeny, kdyby Stanislav Motl nenašel fotografii, kterou mu spolu s ostatními osobními věcmi předala Karlova druhá žena Eva. Na oné fotografii byla krásná žena v uniformě vojačky. Na druhé straně stálo: „Svému příteli a statečnému kamarádovi z odboje Karlovi Högerovi věnuje partyzánka Julie Táborská, Malenovice.“
Roky byl přitom herec vnímán jako kolaborant s nacisty. Pomohla tomu jiná osudná fotografie. „Když muži a ženy z Ležáků čekali na popravu, herci povinně nahnaní do Národního divadla zvedli 24. června 1942 pravice k pozdravu. A Karel Höger měl tu smůlu, že stál na kraji u uličky. Takže ho fotograf zvěčnil,“ uvedl Stanislav Motl.
V roce 1945, kdy konečně skončila válka, se stalo něco výjimečného i v jeho osobním životě. Při natáčení filmu Mrtvý mezi živými se šestatřicetiletý Karel zamiloval do své herecké kolegyně, devatenáctileté Zdeny Procházkové. Pomohla tomu jedna líbací scéna. Režisérovi Bořivoji Zemanovi se nelíbilo jejich vlažné podání milostné scény a tak na ně zařval. „A tak mě Karel chytil a potom jsme se už líbali pořád,“ vzpomínala Zdena po letech.
Manželství jim vydrželo sedmnáct let, po tu dobu se marně pokoušeli o dítě. „Nebylo nám to dopřáno, přestože jsme si děti oba moc přáli. Karel dokonce věřil, že bude mít holčičku, protože mu to nějaká cikánka vyhádala z ruky. O děti jsme se moc snažili, a já byla dokonce na operaci. Lékaři mi totiž tvrdili, že mám malou dělohu, tak jsem si ji nechala roztahovat. Tohle, když řeknete dneska nějakému lékaři, tak se jenom útrpně usměje, takové věci se už vůbec nedělají. Samozřejmě, že to vůbec nepomohlo, jenom to bolelo,“ prozradila Procházková. Dítěte se nedočkal ani s druhou manželkou Evou, do které se zamiloval během svého manželství se Zdenou Procházkovou, která si zahrála hlavní roli staré Lídy Baarové ve filmu Filipa Renče Lída Baarová. „Některé úlety jsem mu tolerovala, ale když se potkal se svou pozdější druhou manželkou Evou, tak už to nebyl úlet, ale vztah. Takže jsme se domluvili, že se rozejdeme. Rozvod proběhl v naprostém porozumění, zakončený v tehdejším Domě potravin sektem a kilem kaviáru za sto korun. Víte, my jsme se s Karlem sice rozvedli, ale nikdy nerozešli,“ popsala Zdena. I nadále spolu hráli a vycházeli spolu velmi dobře. Ona se opět provdala za jednoho Rakušana a na nějaký čas zakotvila ve Vídni.
Zdena Procházková, 2016
Když se Karel nedočkal vytoužené dcery, stalo se jeho dítětem Národní divadlo. Upnul se na práci, na kterou byl hrdý. Po válce dokázal ustát pověstné komunistické čistky. Hrál nejen v Národním divadle, ale také v dobových filmech, učil na hereckých školách a svůj hlas propůjčoval pohádkovým postavám. Nicméně i tak to neměl jednoduché, za čtení neschválené podezřelé literatury dostal dvouletý zákaz točit filmy a neušel ani snížení divadelního platu o čtvrtinu.
Všechny šokoval, když si dovolil odmítnout v Národním divadle hrát roli Hamleta. Tuto roli vnímal jako něco, co je pro herce pomyslným vrcholem. Na tak velkou roli, kterou se v podstatě loučí, se ještě necítil. V té době dal raději přednost hlavní roli ve hře Smrt obchodního cestujícího. Dařilo se mu i na poli filmového herectví. Velkou slabost měl pro něj režisér Otakar Vávra. Říkal, že byl jedním z herců, kteří umí hrát pro kameru jemnou, ale výraznou mimikou. Dovedl se oprostit od divadelní techniky, což jiným hercům dělávalo problémy.
Na první pohled spořádaný Karel Höger byl vnímán režimem tak trochu jako potížista. Problematické se jevilo jeho hraní s Danou Medřickou, se kterou si během inscenací rádi přidávali jemné narážky na politiku normalizace. Herecká dvojice si získala diváky také na počátku 70. let v televizním filmu Romeo a Julie na konci listopadu.
V závěru života si Karel zahrál například v seriálu Byl jednou jeden dům, rád také vzpomínal na roli Arnošta z Pardubic ve filmu Noc na Karlštejně. V posledním roce života začal pracovat na seriálu Nemocnice na kraji města, kde hrál primáře Sovu. Konce natáčení se už ale bohužel nedožil, musel být tedy přeobsazen Ladislavem Chudíkem.
To se psal pro něj tragický rok 1977, kdy učinil něco, co si nikdy neodpustil. Podepsal se pod něco, s čím vnitřně nesouhlasil. Podepsání Anticharty vnímal jako svůj životní omyl, cítil se být podveden. Byla to doba, kdy musel opustit svou pedagogickou profesi na FAMU a ředitel Národního divadla mu dával pocítit, jak je nutné poslušně poslouchat nové vedení a nevybočovat. Postihly ho zákazy mimo divadelní činnost. Vážně uvažoval, že z Národního divadla odejde. Poslední kapkou se stal politický vyhazov jeho herecké kolegyně Vlasty Fabianové. Na protest proti jejímu vyhazovu podal ve svém milovaném divadle výpověď. O den později byl hospitalizován, následující den umřel na infarkt. Podle jeho kolegy Radovana Lukavského Karel bez své práce nedokázal žít. „Já musím být neustále v zápřahu. Já mám ten dojem, že jak mi spadne řemen, tak skončím,“ prohlašoval. A jak řekl, tak se i stalo.
Zdroje:
1) REMEŠOVÁ, Michaela a SCHUSTER, Roman. Herecká manželství: …i ta bez prstýnků. 2017. ISBN 978-80-905355-9-6.
3) Karel Höger se nesklonil ani před nacisty ani před komunisty
