Článek
Jeden z nejobsazovanějších herců filmů pro pamětníky měl jako jeden z mála herců kariéru jistou i po válce a komunistickém převratu. Skromný velikán československé kinematografie tíhl ke komunismu, nikoliv však z vypočítavosti, ale kvůli svému levicovému přesvědčení.
Neprůbojného profesora Matulku z filmu Cesta do hlubin študákovy duše zná snad každý. Stejně jako na plátně i v reálném životě trpěl Jindřich Plachta nízkým sebevědomím, byl věčný trémista. Netoužil být středem pozornosti, přesto ho to k tomu komediantství nějak táhlo. I navzdory nevoli tatínka, se Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle, věnoval své celoživotní lásce, herectví.
Zárodky Plachtova sociálního cítění nalezneme v jeho dělnické rodině. Tatínek pracoval jako montér a strojní zámečník ve Škodových závodech v Plzni. Ještě jako chlapec, v letech 1910 – 1911 odjel malý Jindra s tatínkem do carského Bachmutu, kde jeho otec pomáhal budovat lihovar. Už zde se zřejmě formovalo Plachtovo vyhraněné sociální cítění a lpění na soudružnosti, ruský národ mu přirostl k srdci. Po návratu domů říkával svému otci podle ruského vzoru pápa. Zřejmě byl nasycen pozitivními zkušenostmi, neboť předpokládal, že co komunista, to slušný člověk.
Aby uspokojil nároky svého otce, vystudoval nejprve ekonomickou školu. Už během studií si byl vědom toho, že tudy jeho cesta zřejmě nepovede: „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru, než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví, “vzpomínal. I přesto se alespoň na začátku zkoušel v oboru uchytit. Nejprve v polském Krakově, následně v Praze na šekovém úřadu.
Svou energii ale směřoval více na svůj koníček. Nechal se zaměstnat jako nápověda v kabaretu Červená sedma. Bohužel ani zde mu to moc nešlo. Hlasité našeptávání a výrazná gestikulace strhávala pozornost natolik, že oko diváka směřovalo více na nápovědu, než na herce na jevišti. Kabaretní šéf Jiří Červený si všiml, jak vytáhlý Plachta působí na rozesmáté publikum a rozhodl se jej zaměstnat jako herce.
Jindřich Plachta ve filmu Městečko na dlani, 1942
Vymyslel si vlastní postavu - potřeštěnou bábu, pražskou drbnu paní Vůněslavu Acetylenovou. Tato bizarní postava se stala fenoménem, lidé řvali smíchy. Hrával na tajmo. Stále pracoval jako úředník, nechtěl, aby jeho vystoupení viděli jeho kolegové z práce, navíc hrál proti otcově vůli.
Plachtovy skeče se staly natolik populární, že se na něj zašel podívat i král komiků, Vlasta Burian. Poté, co viděl, nezaváhal a nadanému Plachtovi nabídl angažmá ve svém divadle.Obdobně jako Jaroslav Marvan, se měl stát „nahrávačem“ slavného principála. Hubený a nervózní herec ale dokázal jako jeden z mála vystoupit ze stínu krále komiků Vlasty Buriana, což principál nelibě nesl.
Jaroslav Marvan a Vlasta Burian ve filmu Přednosta stanice, 1941
Na vypjatou atmosféru v Burianově divadle zavzpomínal Jaroslav Marvan v knize Nejen o sobě. Plachty si velmi vážil. „Byl to výborný člověk a také výborný filmový herec, který dokázal se svým šťastným exteriérem před kamerou hotové divy. Na jevišti však to byl, já se aspoň domnívám člověk dost nešťastný, protože byl velký trémista. Vždycky, když se blížila premiéra, chodil celý vyděšený, trémou div nezelenal, a když potom večer hrál, byl stále nervóznější a nervóznější, takže mu na konci divák už jen stěží rozuměl. To byl veliký Jindrův handicap. Nemohl a nemohl na divadle prorazit. Byl si toho koneckonců sám vědom. A hrát s Burianem, to už teprve nebyla žádná legrace, protože nejen Plachta, ani nikdo z ostatních spoluherců nevěděl, co mu Vlasta na jevišti vyvede. K Plachtově cti budiž řečeno, že se dovedl znamenitě bránit. A to tak dokonale, že zase Burian mnohdy nevěděl, jak na něj. Byl to zkrátka takový podivný souboj. Dopadlo to nakonec tak, že jeden druhého neměl rád a vzájemně na sebe žárlili. Burian měl totiž své obecenstvo a Plachta v určitém směru rovněž své diváky, kteří mu projevovali spokojenost aplausy na otevřené scéně. To ovšem panu řediteli nesmírně vadilo.“ Protože od komedie byl tady přece Burian. Vzájemná rivalita trvala několik let, až do Plachtova odchodu z divadla. Jeho kroky směřovaly do Osvobozeného divadla.
Plachta vystřídal několik angažmá, hrál také v Národním divadle. Velké obecenstvo mu ale nedělalo dobře, nevěřil si. Trpěl žaludečními vředy. Více mu vyhovovalo stříbrné plátno. Přeci jen mu jeho vředy byly ku prospěchu. Aby Plachta nemusel během nacistické okupace vystupovat v antisemitském rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimorem, ve kterém vystupoval Vlasta Burian. Nechal si raději nechal operovat žaludeční vředy, aniž by to bylo potřeba. „Rozhodl jsem se raději zemřít než cokoli udělat tam pro ty svině,“ prohlásil. Odmítal také hrát v německých filmech. Dokonce ohrozil život svůj i život rodiny, když zachránil Jana Ziku, organizátora ilegálního ústředí KSČ, před gestapem. „Lehnul si na něj v posteli, přikryl se a předstíral, že je nemocný,“ uvedla hercova vnučka Ivana Trpáková.
O ryzím charakteru slavného herce se zmiňovala také vdova po Vladislavu Vančurovi ve své knize vzpomínek. Když jejího muže zatkli nacisté, mnozí z jejich přátel se jí začali stranit. Plachta byl jeden z prvních, kdo jí nabídl pomoc. Dále pomohl také Miloši Havlovi. Když byl po válce šéf barrandovských ateliérů vyšetřován za kolaboraci, svědčil v jeho prospěch. Dosvědčil, že mu Havel za okupace finančně pomohl, aby nemusel hrát pro nacisty.
Po válce podporoval komunistický režim, jak jen to šlo. Chodil na brigády do kladenských dolů a pomáhal budovat socialismus, což podlomilo jeho chatrné zdraví. Jeho silně levicové cítění se projevilo také ve chvíli, kdy řešil, zda příjme dědictví po svém otci. Ten se díky své pracovitosti v plzeňské Škodovce vypracoval natolik, že dosáhl velmi slušného postavení, a dokonce si v Plzni mohl koupit velký činžovní dům. Ke konci jeho života, když už jako nemocný ležel v nemocnici, mu Plachta napsal dopis, ve kterém stálo, že po něm nepřijme žádné dědictví. Tatínek, který si pečlivě zakládal album s novinovými výstřižky a fotografiemi z časopisů o úspěších svého syna, to velmi špatně nesl. Odepsal mu, že nic neukradl, že nikoho nevykořisťoval, že si na všechno vydělal.
Podle hercových vnuček Ivany Trpákové a Heleny Janotové se ke konci života Plachta trápil, kvůli politickým procesům 50. let. „To už byl v nemocnici, hrozně se divil, co se děje s politickými procesy. Nemohl to skousnout, obhajoval i Buriana v tom, co se kolem něj dělo,“ uvedla hercova vnučka, Helena Janotová. Postupně procital ze svého přesvědčení, což možná mělo i vliv na jeho zhoršující se zdravotní stav. Ke konci roku 1951 podlehl rakovině jater, dožil se pouhých 52 let.
Zdroje:
5) NAGYOVÁ, Alžběta. Hvězdy první republiky: 50 ikon prvorepublikového i protektorátního filmu. Vydání druhé, doplněné. 100+1 historie. Brno: Extra Publishing, 2020. ISBN 978-80-7525-330-9.
6) MARVAN, Jaroslav. Nejen o sobě. Praha: Melantrich, 1975.
