Článek
Tento výrazný herec s pregnantní výslovností se kvůli svým záporným postavám stal u některých diváků neoblíbený. Přitom s jeho příjemným hlasem se potkáváme více, než si možná uvědomujeme. Díky svému rétorickému umění ztvárnil přes 400 rolí v rozhlase, velmi činný je také v dabingu. Rétoriku také vyučoval na vysoké škole. K jeho žákům patřili například Karel Roden, Ivana Chýlková nebo Eva Holubová.
K herectví ho to táhlo už od dětství. Jeho cesta k němu ale byla trnitá. Dostal se k němu přes velké odhodlání, pracovitost a přímluvu Radovana Lukavského. Cesta za snem byla poznamenaná špatným kádrovým profilem, o který se mu nechtěně postaral jeho tatínek, který byl poslanec za Národně socialistickou stranu v prozatímním Národním shromáždění.
Janovo dětství bylo idylické až do jeho 13ti let. Jednoho rána k nim do bytu vtrhlo 5 mužů a tatínka odvedli. Dali mu ještě možnost rozloučit se s rodinou. Otočil se na syna a řekl: „Honzo, jsi tady jediný chlap, musíš se tady o to postarat.“ Janův tatínek byl v roce 1950 odsouzen ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou na doživotí. Trest mu byl nakonec naštěstí snížen, odseděl si patnáct let. Maminka nesla jeho uvěznění tak těžce, že se vážně roznemohla. Zemřela v roce 1959, den po Vánocích.
Z premianta třídy se stal syn nepřítele státu. Bylo mu řečeno, že tatínek je třídní nepřítel a že musí ze sebe smýt vinu svého otce. Nastoupil na tříletý učební obor dřevomodelář. Jeho to ale nebavilo, stále pošilhával po divadle. Studoval proto večerní gymnázium pro pracující, touhu stát se hercem nevzdával. Příjímací zkoušky na divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze zvládl. Byl přijat, nicméně dostal dopis, ve kterém stálo, že si musí dát do pořádku své kádrové záležitosti. V kádrovém dotazníku totiž neuvedl, že byl tatínek uvězněn v procesu Milady Horákové. Sice napsal, že je tatínek ve vězení, ale nebyl dostatečně konkrétní. Musel se proto vrátit zpět do továrny, kde pracoval. Po roce ve slévárně jeho znovu nepřijetí odvrátil jeho budoucí profesor Radovan Lukavský, který se za něj postavil. „Toho kluka si beru na zodpovědnost. Má obrovský talent,“ pronesl prý tehdy Lukavský.
Po ukončení studia se stal členem činohry Divadla Na zábradlí, kde působil třiatřicet let. Byl tak nejdéle sloužící herec Divadla Na zábradlí. Zažil jeho zlatou éru. Pět let byl dokonce šéfem činohry. Točil filmy, do toho hrál v televizi. Výčet jeho rolí je dlouhý, za zmínku stojí jeho účinkování ve filmech Smrt v sedle, Vím že jsi vrah…, nebo Jak básníci přicházejí o iluze, kde si zahrál přísného vyučujícího.
Řídil se radou svého tatínka, se kterým si psal. Ten mu radil, aby pro profesi, kterou chce vykonávat naplno, byl schopen obětovat úplně vše. Herectví natolik miloval, že se kvůli profesi přizpůsobil režimu, se kterým nesouhlasil a který odsoudil jeho tatínka. Janova herecká kariéra byla vykoupená vstupem do KSČ, což jak uvedl v pořadu 13. komnata, dodnes považuje za své vnitřní selhání, kterého lituje.
A jak se to stalo? Prý byl do strany vmanipulován vedením divadla. V polovině 70. let za ním na toaletu přišel doktor Vodička a sdělil mu: „Rozhodli jsme se, že bys měl vstoupit do strany.“ Zaskočený herec se cítil být v zoufalé situaci. Musel se poradit se svou manželkou, populární Štěpánkou Haničincovou, moderátorkou pořadu pro děti. Ta za sebou měla profesní škraloup, který ji málem stál kariéru. V roce 1968 totiž vymyslela pohádku o růžovém tanku na pražském Smíchově, který zrůžověl, protože se styděl za to, co sovětští vojáci v srpnu 1968 svojí okupací v Československu provedli. Podklady k této pohádce jí byly zabaveny cestou do studia, následně byla vyloučena z komunistické strany a byl jí omezen přístup na obrazovku. Její čertík Bertík a Kačenka byli ale v té době tak populární, že se opět vrátila.
O svém vstupu do KSČ se šel Jan poradit také se svým tatínkem, kterého už propustili z vězení. Ten mu sdělil, že mu to sice není po vůli, ale že ta doba je tak nepřehledná a děsivá, že asi není jiné možnosti. Přeci jen jeho žena měla za sebou problémy v televizi. „Já jsem nakonec přijal členství ve straně, když mi bylo naznačeno, že v opačném případě ohrozím celé Divadlo Na zábradlí. Tohle členství zřejmě pomohlo, že jsem přece jen nad rodinou udržel určitý ochranný krunýř, i když Štěpánce jsem úplně pomoci nemohl,“ vzpomínal herec v knížce Herecké romance. Racionálně se rozhodl do strany vstoupit. Díky své ženě měl přenesenou zkušenost, jak může i nevinná pohádka uškodit kariéře. Velmi tím ale naštval svou sestru, která s ním nějakou dobu odmítala mluvit. Usmířil je pak jejich tatínek.
Jan se také objevil v propagandistickém dokumentu Kdo je Václav Havel? Pořad odvysílala Československá televize v roce 1977. Dokument vznikl na zakázku, byl součástí kampaně proti autorům a prvním signatářům Charty 77.
Paradoxem je, že herec byl nechtěně napojen na chartisty přes zetě své manželky Štěpánky. Její dcera z předešlého manželství se vdala za signatáře Charty, Jiřího Chmelu. Kvůli tomuto vztahu se celá jeho rodina dostala do hledáčku StB. Na Přeučila byl vytvořen svazek s krycím názvem „Klaun“. Janova manželka byla v práci pozvaná na kobereček k tehdejšímu řediteli Československé televize Janu Zelenkovi. Musela slíbit, že domluví své dceři, aby se se svým tehdejším přítelem rozešla. Štěpánka sice nakonec s dcerou promluvila, ale věděla, že je to stejně zbytečné. Dcera si Chmela vzala a emigrovala. Štěpánka se pak takřka zhroutila, emigraci dcery nesla velmi špatně. Oporou jí tehdy byl její manžel. Nicméně i tak se její psychické problémy stupňovaly, zejména po roce 1989 když o ni na obrazovce přestával být zájem. „Neuvěřitelně jsem se těšila, že se vrátí doba čertíka Bertíka a jeho roztomilých příběhů. Jenže děti jsou nějaké jiné. Chtějí kreslené příběhy plné násilí nebo podivné figurky typu Jů a Hele,“ povzdychla si Štěpánka po revoluci.
Štěpánku postihly deprese, navíc se s měnící se dobou změnily poměry také v Janově oblíbeném Divadle Na zábradlí. „Odešel jsem v roce 1993 po Grossmannově smrti. Divadlo bylo tehdy velmi nestabilní, akceleroval v něm spor mezi hereckou partou kolem Karla Heřmánka a Jiřího Bartošky a novým vedením. U toho jsem nechtěl být,“ popsal své důvody k odchodu z divadla Jan. Věděl, že svou energii musí směřovat hlavně na svou milovanou ženu, se kterou to šlo z kopce.
Štěpánka ale na vše rezignovala, uzavřela se, čím dál tím méně se objevovala ve společnosti. Utápěla se ve vzpomínkách na dobu, kdy bývala hvězdou dětského publika. „Stal se ze mě outsider. Vadí mi, jak se ke mně všichni chovají. Jsem ve věku, kdy ještě můžu pracovat, ale nemám pro koho,“ řekla ve svém posledním rozhovoru.
V roce 1999 se Janovi naskytl pohled, který už bude mít asi navždy před očima. Když se vrátil domů z večerního představení v divadle, našel svou milovanou Štěpánku ležet v krvi u ústředního topení. Ten den si namíchala smrtící koktejl alkoholu a prášků a následně v kuchyni upadla. V pitevním protokolu se psalo o vdechnutí zvratků ve stavu těžké opilosti.
Hned další den po představení, na němž vzdali diváci jeho ženě hold, se u jeho dveří objevila sousedka Eva Hrušková s čajem a bábovkou se slovy: „Sousede, budete potřebovat sílu!“ Hrnek od čaje vrátil po půl roce. Začali spolu hrát divadlo pro děti a z přátelského vztahu se zrodila láska. V roce 2004 se vzali a zdá se, že herec už má ty největší životní krize za sebou.
Jan Přeučil s manželkou Evou Hruškovou
Zdroje:
1) 13. komnata Jana Přeučila
2) REMEŠOVÁ, Michaela a SCHUSTER, Roman. Herecká manželství. [Praha]: Fany, 2013. ISBN 978-80-905355-2-7.
