Článek
Rudolf byl liberál, přátelil se s radikálními novináři, intelektuály a názorově se rozcházel se svým otcem císařem Františkem Josefem I. Upadal do depresí, které řešil alkoholem a milenkami. Svou ženu dokonce nakazil kapavkou. V důsledku toho pak nemohla mít děti. Na počátku manželství se jim však narodila dcera – Alžběta Marie, zvaná Erzsi.
Alžbětě Marii bylo pouhých 6 let, když její otec zemřel. Velmi si ho idealizovala. Její matka se po smrti svého muže začala dvoru vyhýbat, a tak se z malé Erzsi stalo osamělé dítě, nad kterým však držel ochrannou ruku její dědeček, císař František Josef I. Stal se jejím opatrovníkem.
Císaře měla mladá dáma omotaného kolem prstu. Často si prosadila svou. Dokonce i v případě jejího nerovného sňatku s Ottou Windischgraetzem, který nebyl z panovnického rodu. Zamilovala se do něj na první pohled, když jej ve svých 17 letech potkala na plese. Uvádí se, že mladý muž se o jejich záměrech vdát se dověděl až z úst císaře. Tehdy reagoval zprvu negativně, neboť byl již tajně zasnouben s jinou dívkou. Nakonec to však dostal od císaře, jako vrchního velitele vojsk, příkazem a roku 1902 se konala svatba. Aby si jej Erzsi mohla vzít, musela se však vzdát svého nástupnictví. Byla to dcera korunního prince Rudolfa. Měla tak přímé právo na nástupnictví a mohla tedy jednou svého dědečka vystřídat na jeho císařském trůnu. Nerovným sňatkem s Ottou Windischgraetzem se tohoto práva musela vzdát a to nejen pro sebe, ale také pro své potomky. Vyřazením z následnictví však Alžběta získala tolik vytouženou svobodu a nemusela se již podřizovat pravidlům vídeňského dvora.
Jejich manželství bylo zprvu šťastné. Z jejich svazku vzešly 4 děti. Časem se však díky svým různorodým povahám začali odcizovat. Pro její extrovertní povahu byla Praha příliš malým městem a tak často odjížděla do Vídně. Toužila po volnosti, hodně cestovala. Její muž naopak toužil po klidném rodinném životě a svůj čas trávil hlavně doma v Praze či na zámku v Ploskovicích. Jejich odcizení vyústilo k nevěrám z obou stran. Alžběta dokonce ze žárlivosti postřelila jednu z Ottových milenek, zpěvačku pražské opery Marii Zieglerovou. Sama však údajně měla milenecké vztahy. Bylo jí jedno, co si o ni lidé myslí, okatě flirtovala s jinými muži. Jednoho dne se zamilovala do lodního poručíka Egona Lercha. Z jejich vztahu se stal veřejný skandál. Jeho smrt v roce 1915 ji velmi zasáhla. Ponorka, jejímž byl velitelem, najela na minu a potopila se. Po této události se rozhodla, že již nemůže setrvávat v nefunkčním manželství a chtěla se rozvést. K rozvodu nakonec došlo až po smrti jejího dědečka Františka Josefa I.
Během táhlého rozvodu, kdy probíhaly soudní tahanice o péči o děti, se seznámila s učitelem a sociálně demokratickým poslancem Leopoldem Petznekem. Ten ji byl oporou po celou dobu sporu s Ottou Windischgraetzem a stal se jejím životním partnerem. Zasvětil ji do programu sociálně demokratické strany, který ji oslovil natolik, že vstoupila do strany. Vydala se po stopách svého liberálního otce. Začala se výrazně angažovat v politice a tak si vysloužila přezdívku „rudá arcivévodkyně“. Monarchisti ji brali jako zrádkyni, příznivcům sociálně demokratických a socialistických myšlenek vadil zase její původ. Na ulici prodávala rudé karafiáty, byla z ní zapálená soudružka. Na druhou stranu se nechtěla vzdát svého knížecího života. Vydržovala si služebnictvo, na prvomájový průvod přijela vozem.
Zastávala extrémní stanoviska. Pod vlivem socialistické ideologie nejmladšího syna Rudolfa vzala z gymnázia a dala ho do učení. V době velké nezaměstnanosti ve 30. letech, která postihla i její 3 syny jim odmítla pomoci a nechala je klidně živořit. Raději finančně podpořila svou milovanou socialistickou stranu, kterou podporovala i po nástupu fašismu. Díky finanční podpoře strany se dostala do rozporu se svou rodinou, které vadilo, že ve velkorysých darech straně rozpustila velkou část peněz, kterých nabyla po prodeji majetku během rozvodu.
Se svým partnerem žili dlouho „na hromádce“. Trvalo dlouho, než se vzali. Během druhé světové války poslali jejího muže do koncentračního tábora v německém Dachau. Po jeho návratu spolu prožili ještě osm let šťastného manželství.
Zemřela v roce 1963 ve věku osmdesáti let. Po manželově smrti se stáhla do ústraní. Na své přání byla pohřbena po boku svého druhého manžela na hřbitově v Hütteldorfu, v neoznačeném hrobě, aby jej nikdo nemohl najít. Vyčerpaná hádkami se svými dětmi také změnila svou závěť - do její vily na Linzer Strasse směly vstoupit až poté, co byla zcela vyklizená.
Její život byl velmi pestrý. Vždy šla proti proudu. Vyrostla se zlatou lžičkou v puse, přitahovaly ji liberální názory. Sympatizovala s chudinou, svého pohodlí se však odmítala vzdát. Šla za hlasem svého srdce bez ohledu na následky. Byla dcerou svého otce.
Zdroje:
WINDISCH-GRAETZ, Ghislaine. Alžběta. „Rudá vévodkyně.“ Život vnučky Františka Josefa I.
